Strýc na ně hrozil pěstí, byl by se proti nim rozběhl, ale darebáci nečekali a s vřískotem se rozprchli. Na rampu před mlýn vyšel mladý mlynář Dědek, smál se a volal strýce, aby už nic nebubnoval, že všechno ví, a strýc Josef mávl rukou a opravdu už nic nečetl ani neříkal.
Hostinský Plašil pozval sám strýce Josefa do nálevny, kde sedělo několik cizích formanů, a zeptal se:
"Tak copak jste dnes bubnoval, pane Kozel?"
"Jakýpak já jsem pán?" divil se strýc. S panem Plašilem se sice znali dávno, ale nebyli na tolik spřáteleni, aby si tykali. Strýc Josef nebyl holubář a k Plašilům zašel jen výjimečně. Kromě toho byl pan Plašil "cizák", nebyl zdejší, přistěhoval se před lety z Hané, když vyženil hospodu.
"Přečtěte si, co jsem bubnoval," řekl strýc Josef a podal hostinskému zmačkaný papír. "Borovička by byla?"
"Borovička došla," pravil pan Plašil, "ale mám rum, tuzemský." Podíval se do lejstra, ale vrátil je strýci. "To není nic pro mne, kance nepotřebuju, pole nemám, na výlet k hasičům nepůjdu, protože oni taky ke mně nechodí. Nebo chcete jamajský rum, pane Kozel?"
"Rum jsme fasovali na frontě, když jsme šli do ataku," pravil strýc Josef, "a neříkejte mi pane Kozel, já jsem strýc Josef nebo také obecní policajt, jak chcete, taky mně říkají Chmelinec, protože naše chalupa stojí u polí, kterým se říká Chmelnice. Dáte mně velký, nebo malý? Ale dnes nejsem nějak při penězích," řekl strýc Josef.
"Dobře, strýcu Josefe, dám vám velký."
Zpáteční cesta byla pro strýce Josefa namáhavá, slunce nemilosrdně pražilo, nohy podklesávaly, takže bubeníkovi nezbylo, než aby si odpočal u boží muky vedle osamělé Kožíkovy stodoly. Vlastně to ani nebyla pravá boží muka, jenom plechový Kristus na kříži, celý zrezivělý, takže podoba se ztratila a zůstal jen obrys visícího těla, které bylo přibito ke kmeni rozložité lípy. Strýc Josef usedl do chládku, odložil buben, potom ho přepadly dřímoty, natáhl se do trávy a usnul.
Probudil ho čeledín od Strnadlů, který vezl v košatině pokosený jetel na večerní krmení. Zastavil a křikl na strýce:
"Strýcu, mám vás naložit a odvézt domů?"
Strýc Josef se probral, posadil se, chvíli se nepřítomně díval a potom pravil:
"Tys nebyl, synku, na vojně, protože bys věděl, že voják vždycky, i kdyby se ztratil, najde svoji kumpačku. To jsme byli na bešprechungu, já, Ota Horecký, Urbánek a Koutný, a lajtnant nám říká: půjdete do gefechtu..."
Ale čeledín švihl bičem, řekl vijó a košatina se rozjela, a strýc se pomalu zvedl, nasadil si klobouk, protáhl se, zavěsil buben a kráčel k domovu.
Možná že právě ten den večer, ale mohlo to být jindy, protože tamty dny splývají v jedno, nedají se rozlišit, možná že tehdy jsme seděli s Lojzou Plškem na kamenné zídce u potoka, cachtali si nohy ve vodě, navečer byla docela teplá. To bylo místo, které jsme rádi vyhledávali. Zjara, když vypouštívali Zboženské rybníky, aby vodní příval po deštích neprotrhl hráze, připlavala sem spousta ryb: malí kapříci a karásci, štičky, někdy i okouni, a my se brodili ve vodě a chytali je do sít a do pytlů, a taky jsme tu mívali loupežnickou boudu v houští vrb, olší a černého bezu a hráli si na zloděje a četníky. Ale teď nebyla chvíle na divoké hry, teď v podvečerním soumraku jsme měli náladu na úvahy o životě.
Lojza se podivoval, proč se Vojta pořád shání po nevěstě, a já jsem řekl, že se přece chce oženit. Otravovalo mě, jak se Vojta pořád vyptává, která selská dcerka dostane věno, která nemá galána a jak je kdo v Přílepech bohatý. Ale Lojza se zasmál a řekl, že to přece ví, jen mu nejde na rozum, proč se chce ženit, když ženskou nepotřebuje. Namítl jsem, že každý chlap ženskou potřebuje, ale Lojza pořád tvrdil, že každý ne a Vojta ji teprv nepotřebuje. Starý Chromek je sám bez ženské, pokračoval Lojza, a můj stařík také nemá stařenku, dávno zemřela, takže vidíš, že každý chlap ženskou nepotřebuje. Jenže, odporoval jsem, tvůj stařík má už asi sto let, proč by se měl ještě ženit, když brzo umře. Nato Lojza, že stařík nemá sto let, ale přes sedmdesát, a ženskou nepotřebuje, protože mu vaří a pere Lojzova matka. Tak vidíš, řekl jsem vítězoslavně, a Vojtovi nemá kdo prát ani vařit. Ale stejně jsem Lojzu nepřesvědčil. Chlapi se žení, pokračoval, nejenom kvůli praní a vaření. Vojta by se nakonec najedl i v hospodě a na nic jiného ženskou nepotřebuje.
Pořád jsme seděli na zídce a šplouchali nohy. Nemohl jsem pochopit, co Lojza mínil, že Vojta ženskou nepotřebuje, a co myslel tím jiným. Zeptal jsem se ho a on se ťukl do hlavy, zasmál se a zeptal se mě, jestli mi pan řídící zase dal na konci roku samé jedničky. Přisvědčil jsem, ale nepochopil, co tím myslí. "A přitom seš úplně pitomý, když nevíš, nač chlap potřebuje ženskou." Náhle mi to došlo. "No, aby spolu měli děti," řekl jsem zahanbeně, že jsem na to nepřišel dřív, a Lojza se zase uchichtl a pravil, že děti z toho taky můžou být, ale že to není to hlavní.
Potokem se brodil strýc Mička, kolář, hledal zatoulané house, kalhoty měl vykasané ke kolenům, lýtka samou modrou žílu a na nose drátěné brejle. Zastavil se pár kroků od nás a řekl: "Nemáš ho na svědomí ty, Lojzo?" "Koho?" zeptal se Lojza. "Hledám house, stará jich přivedla jenom šest, sedmé se někam podělo." "Co bych dělal s vaším pitomým housetem?" odsekl Lojza, "asi ho sežral Vrzalův pes." Ale to řekl jen tak, protože se těšil, jak se strýc Mička pohádá se strýcem Vrzalou, jenže mu to nevyšlo, protože strýc Mička dobře věděl, že Vrzalovi mají psa uvázaného u boudy.
Strýc rozhrnoval větve bezů, které se skláněly k samé vodě. "A co vy tady filozofujete, mudrlanti? Od Lojzka moc chytrosti nepochytíš, nanejvýš nějaké darebáctví," obrátil se strýc na mne a brodil se dál vodou. Ale potom se ještě ohlédl a zavolal: "Hledá tě, Lojzo, stařík, prý jsi nepřivedl kozy z pastvy a už je večer."
Lojza ztuhl. "Ježíšmarjá," vykřikl, "já úplně zapomněl na prčiska. Jsou uvázané u trnek nad Chromkovou chalupou. Jestli se některá uškrtila, to radši ani nepůjdu domů," a upaloval k Záhumení.
Zvedl jsem se také a představoval si, co bude, jestli se některá koza uškrtila na provaze, jak se to už Lojzovi jednou stalo, a jaký dostane výprask od staříka, protože Lojzu vyplácel zásadně jen stařík, matka byla vdova, Lojzkova otce v lomu zasypalo kamení, a staříček Batěk byl dosud sporý a měl pádnou ruku.
Snad mě strýc Mička nepodezřívá, že jsem se nějak přičinil o ztrátu jeho housete, to bych pak nemohl k němu chodit do dílny, kde to tak krásně voní dřevem, nemohl bych ho pozorovat, jak obratně hobluje, soustruhuje a dlabe opásán zástěrou a celý zavátý řezinami, s placatou tužkou za uchem, s kterou se neloučí, ani když vyjde v poledne s žejdlíkem do Planetovy hospody. A když se vrátí, narychlo něco zhltne a zapíjí to kořalkou a potom je velice hovorný a všechny pracovní úkony provází výkladem: "Víš, tady tu desku přichytíme do ponku, vezmeme hoblík, jestlipak víš který, ne, ten ne, ten velký, ale to březové dřevo je měkkota, lepší by byl jasan nebo buk, jestlipak rozeznáš jasan od buku, jasan ti tak zvláštně voní… Kdepak máme rašpli..."
Kráčel jsem k Vojtově oficíně, protože jsem věděl, že pan mistr ještě nezavřel. A stařík Batěk pobíhal jako zdivočelý kolem plotu jejich dvorku, hromoval a láteřil na Lojzu, přešel lávku přes potok a zase se vrátil, vyhlédl i na "husí rynek", protože od Lojzy se dalo čekat všechno, i to, že třeba uvázal kozy ke stožáru, na kterém hasiči sušívali hadice, a sám je bůhvíkde. Stařík se vrátil, zavřel branku do dvora a vtom mě uviděl. Zeptal se, jestli jsem Lojzu neviděl, a hned sliboval, že až se vrátí, schytá řemenem, že si to bude do smrti pamatovat. Stejně patří do polepšovny.
Zapřel jsem Lojzu a zalhal, že jsem ho dnes vůbec neviděl.
Vojta vyhlížel z oficíny a nasával večerní vzduch. Vonělo to prvními dozrávajícími hruškami, režnicemi a ovesnicemi. Zvolna se začínaly trousit na náves dcerky, postávaly v hloučcích, smály se nebo se vždy dvě a dvě procházely zavěšené do sebe. Pan Vojta vzdychl a opět nadechl vůni večera.
"Tak abych zavřel," řekl, což byl pokyn, abych se klidil. Vyšel jsem před oficínu a zeptal se:
"Zítra přinesou nový Star, mohl bych si ho přijít přečíst?" Řekl jsem to jen tak, abych Vojtu přinutil něco prohodit, stejně jsem chodil číst noviny a časopisy bez jeho dovolení. Ale Vojta neměl náladu na hovory, zíral nepřítomně na náves, musel jsem otázku opakovat, než kývl hlavou.
Od potoka voněl pronikavě heřmánek a rmen, husy vylezly z vody, roztáhly křídla, setřásly kapky vody, ale nekejhaly, tiše odpochodovaly do svých domovů. Někde bouchly dveře nebo zaskřípala vrata, ale všechno už začínalo tonout ve večerním šeru. Za chvilku půjde starý Chromek zvonit večerní klekání, bude těžce belhat, protože má z války dřevěnou nohu jako pan starosta. Až odzvoní, začne chodit zešeřelou návsí klekánice a sbírat do plachetky děti, které se omeškaly a včas se nevrátily domů. Věděl jsem, že žádná klekánice není, to jenom matky strašily malé caparty, aby se včas vrátili domů, ale bylo to znamení, že po klekání nemají děti venku co pohledávat.
Vím docela určitě, že tehdy, nemuselo to být zrovna v ten den, kdy strýc Mička hledal zatoulané house a Lojza zapomněl na své kozy, večery a dny toho času jsou k nerozeznání podobné, ale někdy v té době jsem si uvědomil, že čas, který plyne, je jedinečný a má svou neopakovatelnou atmosféru, tenkrát, za podobného večera mě cosi chytlo u srdce, možná že jsem ani nevěděl, co to má znamenat, snad jsem tušil plynutí času, vytrhl se z jeho trvání, už jsem vnímal jeho proměny. Byl jsem celý zmatený z toho podivného pocitu čehosi mdle sladkého a opojného, až se mi zatočila hlava. Našlapoval jsem tiše, když jsem přecházel dřevěný můstek, aby trámy nezapraskaly a neporušily posvátné ticho.
