Moravské Valašsko, kraj i lid
Sestoupíce v německé Polomi s vozu železničního, vsedneme na poštu rožnovskou a pojedeme, směrem východním po "císařské" první dědinou, Dubem (Daub) ještě německou, až pak za hodinu se ocitneme v dědině "moravské," ve Lhotě.* (* Na mapách osada tato označuje se jménem „kočičí“ Lhoty (něm. Katzendorf); ale obyvatelé sami nazývají svou dědinu prostě „Lhotou“ pokládajíce přídavek „kočičí“ za urážlivou nadávku.) Odtud zabočíme na jih na silnici okresní a za půl třetí asi hodiny přes osady Palačov a Lešnou dorazíme do města Valašského Meziříčí, první to osady čistě valašské, od něhož toliko řekou odděleno jest městečko Krasno, na pravém břehu Bečvy se rozkládající. Z Meziříčí pojedeme, opět směrem východním, údolím dolní Bečvy dosti prostranným a úrodným, jež v pravo i v levo ohraničeno jest mírným pohořím lesnatým a prostoupeno sem tam svěžími háji olšovými. Cesta vede nás dědinami Zašovou a Zubřím, v pravo od silnice vidíme na stráni vesnici Veselou s kostelem katolickým a v útulném údolíčku ukrytou dědinku Střítež s novým chrámem gotickým evandělíků vyznání helvetského. Po tříhodinné jízdě ocitneme se v rozkošném světoznámém léčebním městě Rožnově. Odtud silnice do Karlovic vedoucí odbočuje v pravo od řečiska Bečvy, napořád ač ještě znenáhla stoupajíc. V pravo i v levo vystupují velikáni horští, jichž řadu počíná staroslavný Radhošť pnoucí své velebné témě 3556' nad hladinou mořskou, za ním polokruhem následují Kněhyňa, Bukovina, Zimná, Kladnatá, Vysoká, Soláň. Údolí Bečvy mezi oběma pohořími dosti jest široké, avšak prostoupeno jsouc mírnými pahorky, Posklami zvanými, ve dvě úzké úžlabiny se dělí. Pravou vede silnice dědinami Tylovicemi, Hážovicemi, Viganticemi, Hutiskem a Soláncem, levou přehledneme vystoupíce na Posklu nad kostelem Hutiským, odkud přerozkošný rozhled nám se otevírá jednak k Rožnovu, jednak na dědiny Dolní, Prostřední a Horní Bečvu, roztroušené v půvabném údolí Bečvanském a v ráztokách horských.
Za dědinou Soláncem silnice velmi zpříkra vystupuje na horu Soláň 2700' vysokou; poněvadž koně prázdného vozu co táhnouti mají, sestoupíme a kráčíme pomalu pěšky. Na hoře, "na čertáku" je slušný hostinec a několik samot roztroušených sem tam. Nabaživše se velikolepého rozhledu po valašských horách na všech stranách mohutně vystupujících, sjíždíme dolů, cestou neméně sráznou, až pak asi za půl třetí hodiny dojedeme do Karlovic, kdež nyní jest poslední stanice poštovní. V Karlovicích ocitnuli jsme se v údolí Bečvy horní neboli Vsacké,* (* Od jména Vsetín tvoří se přídavné Vsacký nikoli Vsetinský.) značně užším a mnohem vyšším nežli jest poříčí Bečvy dolní čili rožnovské, pročež hory v pravo v levo vystupující nejsou poměrně tak vysoky.** (** Ústí Bečvy Rožnovské u Vsackou povýšeno jest nad hladinu mořskou 288ˑ9 m., most u Vsetína 346 ˑ4 m., most v Johanové 362ˑ8 m., most na Hovězí 378ˑ3 m., stav na Bečvě v Halenkově 429ˑ2 m., ústí Stanovnice do Bečvy v Hrozenkově 475ˑ7 m., výška u kostela Karlovského jest 515ˑ8 m. nad hladinou mořskou.) Z Karlovic půjdeme pěšky podél Bečvy údolíčkem idylickým do Nového Hrozenkova, kdež opět vstoupiti můžeme na poštu Vsackou a jeti přes Halenkov, Hovězí, Johanovou, Ústí na Vsetín, cestou rovnou jako na dlani. Ze Vsetína pak poříčím Bečvy dojedeme poštou přes Jablůnku a Pržno za čtyři hodiny nazpět do Meziříčí.
Takto urazivše do kola asi deset mil cesty projeli jsme říkajíc jádro kraje valašského. Rozumí se samo sebou, že cestujíce za zábavou a poučením, nepojedeme v jednom kuse, nýbrž dáme si na čase alespoň 14 dní, zastavíme se na místech příhodných, prohlédneme si kraj i lid a pocestujeme co nejvíce pěšky. Hned v Meziříčí pobudeme den, prohlédneme si přívětivé město, podíváme se na pěkné výrobky žáků školy řezbářské a navštívíme v Krásně znamenité sklárny Reichovy. Z Rožnova se nám ani nebude chtíti. Město přívětivé, poloha jeho rajská, občanstvo národně probudilé, podnikavé, čilé a bodré, procházky na blízku i opodál přerozkošné, živobytí jako snad v žádném jiném městě lázeňském, laciné a pohodlné. Neopomineme vystoupiti na velebné témě staroslavného Radhoště, odkud rozhled čarokrásný, jakého málo která hora poskytuje, kdež zároveň prohlednouti si můžeme salaš a podívati se, jak se připravuje proslulá žinčice a valašská brynza. Na Karlovicích stojí za podívanou starobylý dřevěný kostel s vazbou velmi umělou, uvnitř velmi vkusně upravený, a velikolepé sklené hutě Reichovy. Co však nás všude zajímati bude, je překrásná a přerozmanitá krajina horská. Ta rozkošná údolíčka vinoucí se křivolakým směrem Bečvy a jejich přítoků, na stráních tu lesík, tu malá polanka, tu zase pastvisko s pasoucím se skotem a bravem, sem tam dřevěná chaloupka zpod stromů na ten boží svět pohlédající, toť pravá pastýřská idyla, jakých málo kde nalézti. A k tomu všude ten čerstvý, čistý, horský vzduch, jak zdravo se jím oddychuje!
Co nám mimo tuto turu z Valašska ještě zbývá, jsou některé postranní vesnice v ráztokách horských rozptýlené a pak výběžky jeho kolem tohoto jádra se rozkládající. Asi hodinu cesty od Hovězího ve hlubokém údolí horském rozkládá se farní dědina Zděchov; v pravo od silnice Vsacko-Meziříčské zbývají nám osady Rouštka, Bystřička a Bystřice v poříčí Bystřičky, v přítoku to Bečvy, roztroušené. Ze Vsetína směrem jižním vede nás silnice valašskými dědinami Ústím, Leskovcem, Polankou, Lužnou, Lidečkem, Lidčem, Potčem do města Valašských Klobouk.
Od této hlavní silnice Klobucko-Vsacko-Meziříčské odštěpují se tři silnice poboční směrem jihozápadním. První vede z Polanky na Prlov a Pozděchov, odtud srázným kopcem dolů přes Bratřejov a Lhotsko do Vyzovic. Druhá ze Vsetína překrásným údolím přes Roketnici a Lhotu do Liptála, odtud velmi příkrým kopcem Sirákovem dolů na Jasenou a Lutonín tolikéž do Vyzovic. Třetí pak odštěpuje se nedaleko Jablůnky, vedouc přes Ratiboř, Hošťálkov, Dršťkovou, Kašavu, Lukovec do Fryštáku.
Klobouky a Vyzovice leží na rozhraní živlu slováckého, Fryšták, směrem k Holešovu hraničí se živlem hanáckým, směrem ku Zlínu se živlem slováckým.
Mezi těmito třemi silnicemi zbývá nám několik ještě osad valašských roztroušených v údolích nebo po návrších předhoří valašského: městečko Slušovice s přifařenými dědinami Březovou, Hrobici, Neobůzou a Trnavou ; farní ves Všemina s Dešnou, Hvozdná s Ostratou, Velikou a Veselou. Ke Kašavě mimo jmenovanou již Dršťkovou přifařeny jsou ještě dědiny Lhota a Vlčková mimo četné paseky.
Mimo tento obvod horský počítají se ještě k Valašsku města Kelč a Frenštát s okolními vesnicemi; ale podřečí Kelecké značně se liší od čisté valaštiny některými zvláštnostmi nápadně podobnými dialektu českému, kdežto podřečí frenštátské již se schyluje k tak řečené laštině. Všech Valachů počítá se na 150.000.
Jako hornaté krajiny vůbec později osazeny byly nežli úrodné roviny, tak jmenovitě pralesy valašské zajisté v pozdějších dobách své obyvatelstvo dostaly. Z různých slov, jež se posud v nářečí moravských Valachů zachovala, nade vší pochybnosť postaveno, že mezi původními osadníky zastoupen byl také živel rumunských Valachův, odkudž našim Valachům jméno zbylo. Z důležitých v té příčině jmen místních udržela se toliko jména hor Díl a Tylovské Hážovské a Vigánské Díly (rum. děl = kopec) Magurka (pahorek) a syhla, což znamená lesní lučinu vůbec Tím však více zachovalo se názvů rumunských v terminologii salašnické, kteráž jest říkajíc všecka rumunská.
Rumunský živel ve století 12.-16. rozvinul znamenitou rozpínavosť, usadiv se značným počtem jednak v Alpách dalmatských, v Pomoří, Srbsku a Charvatsku, jednak v Sedmihradech a v Bukovině, odtud mezi haličské Rusy a Poláky osadníky a pastýře vysýlaje, za jichž poslovaněné potomky jmenovitě haličtí Huculi se pokládají. Z Haliče pastýři tito dále se ubírali se svými stády, až se dostali i do hor nynějšího Valašska moravského, kde však jako jinde s obyvatelstvem slovanským v jedno splynuli.* (* Srv. „Über die Wanderungen der Rumunen in den dalmatinischen Alpen und den Karpathen. Von dr. Fr. Miklosich. Wien 1879.“)
Ostatní osadníci přibyli asi ze Slovák moravských a uherských, nelišíť se valně nářečí valašské od slováckého. Tak ve druhé polovici st. 17. přistěhoval se jakýsi Michal Orsák z Dindeše do Nového Hrozenkova. R. 1685. daroval mu hrabě Illiešházy fojtství Hrozenkovské. Od té doby Orsáci tak se rozplodili, že nyní jest v hrozenkovské škole 93 dětí Orsáckých. Četní tito Orsáci mají nyní zvláštní přízviska, jimiž se obyčejně jmenují: Vávra, Bitalovský, Vrančovský, Pavlovský a j.** (** I sice jedno a též jmeno velmi často se vyskytuje v dědinách valašských. Ve Zděchově plno je Baroňů, v Leskovici Much, v Ústí Krampot a Trlic, na Halénkově Šuláků.)
Některé podrobnosti hledíc k osazování valašské krajiny v pozdějších ještě dobách zavírají v sobě zápisky rodiny Kretovy na Hovězí. Psány jsou úhledným písmem, tak řečenou frakturou německou, jazykem spisovným dosti čistým od příměsků dialektických, napřed prostomluvou pak veršem Dalimilovským, z čehož viděti, že původcové jejich byli znamenití písmáci. Poněvadž zápisky ty i sice zajímavé zprávy obsahují o primitivním budování chalup valašských, o starém kroji, o poměru tamější vrchnosti ku svým poddaným opravdu patriarchálním, budiž mi dovoleno něco z nich tuto položiti.
"První předek našeho gruntu byl nějaký Matyáš Kréet, rozený Uher, ve Slezsku obydlený, dosti zámožný, a jak se z jeho vlastního škryptu, který tenkráte před rukama jest, vidí, i ve psaní vycvičený. Ale pro jeho jakési tehdejší obřady a přečinění, ve které se po prohlášení útrpného práva r. 1708. vydaného, zaplantal, byl z tamodtud vypověděn anebo vida se vinen, dobrovolně ustoupil. Té doby tato veliká obec Hovězská teprva z pustiny a hor povstávala* (* Obec hovězská mnohem starší jest, zda se snad míní toliko její rozšíření.) a od rozličného lidu v ni přijatého se obsazovala a budovala. Tak rod Kroupů pošel z Pozlovic, rod Babiců a Janoušů z Vadovic, rod Křenků a Sivků z Bialej, rod Šťasníků a Piskláků ze Zašové, rod Kapitánů z Pruska, Blinků z Pomořan, t. j. z nynější "Krovacie" atd. Když pak pozdějšího něco času blahoslavené paměti hodný tento dědičný pán Karel Podstatský z Prusinovic* (* Byl pánem na Hovězí roku 1696–1718. Volný Top. IV. 492.) na statku Hovězí, ještě maje některé kusy pole pusté, lidi přijímal, na ně usazoval a tuto dědinu sobě zvětšoval, hlásil se u něho i tento náš předek Matyáš Kréet o něco takového a byl i skutečně vyslyšen a dle své žádosti, kolik sám žádal, kusem pole na obydlí a výživu podělen. Ale pro nás, jeho potomky, bohužel toto jeho hlášení bylo již takořka pozdě, a co lepší místa, byla již obsazena. Dáno však i našemu předkovi na vybranou ze tří míst, která se nyní Chałúpky zovou. On sobě vybral nad Huslénkami, na vršku pod kopcem řečeným Hrachovcem. Tuto náš předek obydlí stavěl, tam na všech stranách dřevo rubal. Co se dotýká této budovy ve výstavnosti, bylať ona ovšem jako všecky jiné dle tehdejší formy vystavena: ze dřeva oblého a místo tesání jen z kůry odřeného, úhly nerovné, sem tam zřezané; okna v domě tři byla malá, neotvěrací než zabedněná. Desky na svisle, na poval (strop) a na dveří všecky byly jen dřevěné, panty u dveří nejvíc dřevěné. Na místo stolu buk, kde rostl a stál, jenom že se trochu vysoko a pěkně hladko pilou uřezal."
