Od doby, kdy byli rusavští pytláci s Antošem vězněni v bystřickém zámku a od oné nešťastné návštěvy v Bystřici, na kterou nemohl Antoš dlouho zapomnět, vyhýbala se jeho družina až nápadně Hostýnským horám. Všechnu svou činnost a všechny toulky přeložila do sousedních lesů, které již pod bystřické panství nepatřily, aby se tak střetnutí s bystřickými pány pro nejbližší dobu vyhnula. Neposlední roli při tomto jejich rozhodnutí hrálo ovšem i Lacnerovo pokoření, které v zámku nezůstalo utajeno a vyvolalo u vrchnosti největší roztrpčení. Mluvilo se tenkrát v Bystřici veřejně, že to bylo dílo Antošových pytláků a obviňován byl hlavně Antoš, že o celém tom úkladném plánu věděl, třebaže toho dne i s Rusavskými byl v Bystřici.
A toho si byl Antoš jako bystrý pozorovatel vědom. Proto ihned po onom osudném dni změnil místa, určená pro nejbližší toulky, a svým druhům z blízkého okolí nařídil, aby se všech i soukromých pytláckých akcí doma vystříhali. Jemu samému usnadňovalo takovou změnu výhodné položení jeho paseky, která stála na hranicích téměř čtyř panství, takže přes les, patřící k bystřickému zámku, na žádnou toulku ani jít nemusil. Přecházíval proto ihned po vyjítí z chalupy přes svou paseku na chodník, vedoucí do levé stráně ramene Juhyně a tam byl již v lese, jenž patřil k panství keleckému. Bývalo to pro něho sice obtíží, že musil chodit daleko do cizích lesů, přecházet několika pasekami, ba dokonce i přes ves Držkovou, kde se mohl častým chozením stát i nápadným, jiného východiska však nebylo.
Bylo již šero, když vycházel jednou z domu. Na prahu si ještě nakřesal oheň a zapálil dýmku. Byl krásný letní večer a vzduch teplý, jako by ho slabý větřík od Kyčery přímo z teplých krajů přinášel.
"Sbohem! – volaly za ním ženy, sedící na lávce v zahrádce a stará Holčáková mu již i dobrou noc přála. Cestou si ještě zapínal kožený opasek, zastrčil za něho skladačku a zabaliv se do haleny, kráčel pevným krokem v údolí.
Za pasekou se chodník skláněl do lesa k potoku, kde soumrak celil údolí v jednu černou hmotu, v níž stromy jako by se ztrácely. Někde od Sůchové bylo již slyšet sovu, jak svým známým "uhů" oznamuje, že nastává doba její vlády. Zde se ještě zastavil, obrátil se v tu stranu, kde se Hostýn topil v moři rudé záře zapadlého slunce, a pohroziv sukovicí, zabručel pro sebe:
"Však na dlouho mít od nás pokoj nebudete! V lese žijem a na toulky máme chodit několik hodin cesty? Tak jsme se nedomluvili!"
V korunách stromů nad potokem se něco hnulo a několikrát jako by křídly zaplácalo. Zvedl hlavu, neviděl však pro tmu ničeho. "Máš tam snad na tvrdo ustláno, že nemůžeš usnout?" – zažertoval si, jako by věděl, že je to neposedná sojka, která zde v jeho sousedství hnízdila.
Chodník se klikatě proplétal mezi kmeny stromů, že ho ani vidět nebylo. Antošovi to však nevadilo. Bystrý jeho zrak byl nočními pochody tak vytříben, že mohl ve tmě i ty nejneschůdnější stráně slézati. Na držkovských pasekách, když k nim došel, již svítili. Obešel je opatrně, aby nebyl pozorován, a tiše jako duch vešel na cestu, vedoucí lesem k Držkové. Do vsi přišel za chvíli. V chudičkých, dřevěných chatrčích blikala již mdlá světla draček a v šenku svítili dokonce kahancem. Nešel však dovnitř, nýbrž tam pouze oknem nahlédl. Hustý, kouřem promísený výpar pálenky jej ovanul, jako by ho lákal, aby se zastavil.
Nedal se však zmást nasládlou vůni. Odstoupil od okna a nevšímaje si nikoho, prošel vsí. Za zvonicí, kterou tvořilo několik spolu sbitých trámů, zahrocených ve vrchu v kříž, přešel na cestu vedoucí do opačné stráně. Nedaleko nad vsí ve skupině stromů stála uprostřed paseky chaloupka, majetek to jeho pytláckého druha Marušky.
Však i tuto podle pytláckého zvyku obešel, aby u někoho nevzbudil podezření, že se s ním zná. Zastavil se pouze na cestě a poslouchal, zda někde Marušku uslyší. Neslyšel však nikoho. Ba ani v oknech světla neviděl. Šel tedy dále a teprve u lesa, kde se cesta s chodníkem do něho vedoucím křižovala, se zastavil. Rozhlédl se opatrně, zda ho někdo nesleduje, nakřesal hubku a zapálil si.
Vzduch však byl čistý. Nikde, na celé stráni, pokud to večerní šero dovolovalo, neviděl živého tvora. Sešel s cesty a dal se chodníkem do mladého jedlového lesa. Venku bylo již hodně šero, že nebylo lze ani pastviska od pole rozeznati. V lese však, když tam vešel, bylo tma nadobro. To ho však nepřekvapilo. Šel opět jistým krokem, protože i zde znal každý kámen a každou sebemenší pěšinku. Těšil se již v myšlenkách na nejbližší chvíle, které stráví opět u ohně mezi svými věrnými, a na okamžik, kdy si bude moci zase jednou v zabrané léči pořádně střeliti.
Když přišel v místa, kde končil jedlový les a chodník přecházel v řidší bukovinu, tma poněkud zbledla.
"Hore hoj!" – zavolal na něho někdo pytláckým pozdravem z nočního šera. A když se v tu stranu, odkud pozdrav přicházel, podíval, viděl, že opodál pod skupinou mladých jedlí sedí dva muži. Poznal v nich ihned kašavského pasekáře Petráška a Ležatku z Horní Vsi.
"I hoj!" – odpověděl zřejmě potěšen a zastavil se.
"Držkovský Maruška ještě nejde?" – otázal se Petrášek, zdvihaje se ze země.
"Šel již asi dříve" – odpověděl Antoš. "Hleděl jsem tam, když jsem šel kolem, neviděl jsem však nikoho, ani neslyšel".
"Jděme!" – zvolal tiše Ležatka. "Ať na nás dlouho nečekají!"
Těmito několika stručnými slovy domluvili a dali se opět na pochod. Mlčky, labužnicky si pokuřujíce, táhli jako vidiny lesní cestou do příkrého kopce. Všude, kudy šli, bylo ticho, mrtvo, jako by vše, co zde žilo, spalo. Jen na vrchu kopce ve skaliskách zadul chvílemi vítr a rozlétl se pak po celé stráni, až listí v korunách buků zašelestilo. Když přicházeli k vrchu, les se zvolna končil a skupinami zakrslých jedlí přecházel v rozsáhlou pahorkatinu, na níž ve tmě trčelo několik chaloupek. Obešli je vozovou cestou, aby ani vedle jedné jít nemusili. Tentokrát však jejich přítomnost nezůstala utajena jako u paseky Maruškovy. Sotva vyšli z lesa, zaštěkal v první pasece pes, za ním v druhé, v třetí a za chvíli vyli psi v celém okolí, jako by jim to někdo nařídil.
Antoše to zlobilo. Nikdy, co chodil v bystřických horách na noční toulky, na něho pes nezaštěkl, až teprve nyní, když musí hledat pohostinství v cizích lesích, štěkají na ně psi z celé vrchoviny. Bylo štěstím, že cesta kolem pasek vedla krátce. Brzy sešli opět do lesa, kde je vedla srázná cesta k údolí, tvořícímu kolem potoka nevelkou rovinku, do které les místy hluboce zabíhal. Brzy slyšeli potok, jak klokotá a šplíchá, jako by do tiché noci něco šeptal, něco tajného, čemu nesmí rozuměti nikdo jiný, než ti, kdož si zamilovali lesní samotu a dovedou ji uprostřed tmavé noci pochopiti.
Nad údolím vanul teplý větřík, nesoucí s sebou opojnou vůni sušeného sena, smíšenou se štiplavým kouřem, přicházejícím z nedalekého uhliska, kde uhlíři v několika milířích pálili dřevěné uhlí. Bylo je vidět v záři ohně, jak zvolna chodí kolem nich a zasýpají modravé plaménky, deroucí se zevnitř milířů.
"Slyšíte, jak vítr chvílemi kdesi ve vrchu zaduje?" – otázal se po dlouhém mlčení Ležatka, zastaviv a chvíli naslouchal.
"Pojď jen a nemluv!" – napomínal ho tiše Petrášek, který zde byl dobře znám. "To zde jsou kašavští Hudcové, kteří zde pálí uhlí. Těm je nejlépe se vyhnout, protože mívají měkké jazyky a pánům na Lukově by i copy líbali!"
Šli cestou těsně podél potoka údolím vzhůru, které se znenáhla měnilo v hlubokou ráztoku. Čím výše do hor stoupali, tím musili jíti opatrněji, aby nezapadli ve tmě někam do rokle. Cesta byla stále neschůdnější, pokryta kameny a místy od přívalů vod tak rozryta, že se po ní dalo sotva přejít.
Naši chodci však nereptali. Věděli, že budou brzy u cíle, kde bude jejich námaha pytláckými požitky řádně odměněna. Vždyť již cítili kouř, plazící se se stráně, a když ji obešli, viděli mezi kmeny stromů rudou zář, kterak se skulinami skal prodírá do tmy.
Sešli s neschůdné cesty a zamířili po stráni přímo k ohni.
"Hore hoj!" – ozval se někdo tlumeně ze skalní rokle.
"I hoj!" – opakoval Antoš ještě jednou, když vešli do skalní rokle, podobající se pohádkovému podsvětí. Uprostřed plál oheň, kolem něhož sedělo devět zakuklených postav, na které bylo úzko pohledět. Nad ohněm stála trojnožka, na níž se pekla obvyklá v hlíně obložená pečeně.
"Dnes jste přišli poslední!" – konstatoval Vrlák z Podkopné Lhoty, v jehož kraji se dnes toulka odbývala. Pak se od ohně zvedl, vzal u Fojtových nohou ležící čuteru s pálenkou a podával ji Antošovi, aby se občerstvili.
"Aááá!" – oddechl si labužnicky Ležatka, když se napil, a jeho jiskrné oči pohlédly po pestré společnosti. "Ale z bystřické palírny není!" – dodal ještě. "Takovou by nám židák Cifr nedal!"
"Nikdy!" – dodal pyšně Antoš.
"Ta je z Vizovic – vysvětloval Vrlák. "Do Bystřice jsem pro ni poslat nemohl, protože je tam od nás více než tři hodiny cesty".
"Ať je jaká je, jenom když je!" – rozhodl Maruška, a aby dokázal, že je spokojen, nadzvedl čuteru nad hlavu i on a pořádně se napil.
Nyní zasedli všichni kolem ohně. Rokle, jejíž stěny tvořily ohromné pískovcové balvany, byla plně obsazena. Kouř z ohně dral se pomalu do vrchu a převaloval se přes ně líně, jako by pro tíži nemohl do vrchu.
"Zdá se mi, že se schyluje k dešti" – soudil Antoš, dívaje se na kouř, jak se těžko zvedá do vrchu.
"Ať zmoknem! – prohodil Baroň, mávnuv rukou. "Však to po prvé nebude, co nám déšť haleny napojil."
Tato slova padla opět jako podklad k vyprávění celé řady pytláckých dobrodružství, prožitých za deště a nepohody, o kterých každý z nich dovedl poutavě něco pověděti. Vypravovalo se, popíjela pálenka a pohodlně se pokuřovalo. Oheň vesele praskal a jeho rudá záře jako by všechny ty historky ještě podle potřeby přibarvovala. A čím se více čutera prázdnila, tím bylo v táboře veseleji. Při zábavě přišlo se ovšem také na smutný pobyt v bystřickém zámku, avšak i ten dovedl rusavský Baroň obrátit v řízný humor.
"Nech toho, Baroni!" – vmísil se mu do řeči Antoš a mrzutě mávl rukou. "Nekaz teď dobré nálady vzpomínkou na místo, kde se proti nám kují pikle a kde je naše pasekářská svoboda cílem vší panské zloby."
"Zaplatili jsme jim!" – zvolal Baroň. "A bylo–li to málo, byl jsi to ty, který chtěl trest mírný."
"Řekl jsem již, abys o tom všem raději pomlčel, protože les zdí nemá a uši mohou i ty skály mít."
Náhlá Antošova mrzutá nálada působila na tábor nepříznivě a možno říci, že ho přímo rozladila.
Toho si povšiml i Vrlák. Aby se řeč obrátila jinam, vzal druhou čuteru, poněvadž první byla již prázdná, a snažil se pálenkou mrzuté vzpomínky rozptýlit.
Kuchařem byl dnes starý Fojt, který právě znaleckým ochutnáváním zkoušel, zda je již večeře hotova. Byla. Sundali ji tedy s ohně, položili na kámen a sdělali obal. Povinnost rozdělit ji připadla Fojtovi jako kuchaři a Josef ji na dřevěných pokličkách jen roznášel.
V táboře nastalo ticho a s ním také započaly pytlácké hody.
Oheň pomalu dohoříval a stěny skal, dříve od ohně zarudlé, znenáhla černaly. Někde na protějším kopci zahučel vítr a do něho jako potulný zoufalec zakvílela sova, až se to lesem rozléhalo. A zase bylo ticho, jako při nejlepší panské hostině.
Ještě ani nedojedli, když někde v dáli zadunělo jako v podsvětí a hora se otřásla, jako by se v ní něco pohnulo.
"Co to?" – otázal se Antoš, ohryzávaje ještě labužnicky kost srnčího žebra. "Zdá se mi, jako by zahřmělo."
"Není možné!" – ozval se někdo vzadu, maje ještě plná ústa, že mu ani rozumět nebylo. "Vždyť ještě před chvílí byla obloha plná hvězdiček."
"To tu tak někdy v hoře zahučí!" – soudil Vrlák, nahýbaje si právě z pálenky. Nejčastěji bývá slyšet takový hukot o půlnoci, když se zakletí duchové ve skalách pohnou."
Kdesi ve vrchu hory však zadul vítr a v korunách stromů nad skalami to silně zašelestilo. A tyto zvěsti pytláci znali.
V táboře vznikl jakýs neklid. Rychle každý ještě dojedl, co měl, z čutery se narychlo vypila pálenka, porovnaly škrabošky a v několika minutách stáli již všichni okolo ohně, zapalujíce si na cestu nezbytné dýmky.
V dáli na západní straně opět zahřmělo.
"Aha, přece se nemýlím! To jde bouřka!" – řekl starý Fojt.
"Co teď?" – otázal se Antoš. "Máme jít zabrat léč, nebo se ukrýt někam na nejbližší paseku?"
"Zabírat léč za tmy byl by holý nesmysl!" – mínil opět Fojt. "A čekat až do svítání není také radno, protože nás zde může překvapit déšť. A při dešti je těžko mokrým lesem se prodírat!"
Vtom však zahřmělo již po třetí a silněji, že se skály opravdu zachvěly. V opět zadul na vrchu hory vítr, že to až v korunách stromů zaskřípalo.
"Jděme! – zvolal Baroň. "Nebudeme přece před nepohodou utíkat!"
"Zdá se mi, že nejednáte jako zkušení pytláci!" – káral je Antoš. "Každý z vás přece ví, že zvěř se před bouří ukrývá v nížinách, v nízkých porostech, v kterých jí nehrozí nebezpečí případného zranění."
Rozhodnuto pokračovat. Nabili si ještě u ohně pušky, aby již byli připraveni pro všechny možnosti, a vyšli z rokle. Vedl je tentokráte Vrlák, protože byl ve zdejších lesích doma a věděl, kde se nejvíce zvěře zdržuje. "Než přejdeme vrchovisko, bude pomalu svítat," vysvětloval, když přecházeli rokli a nastupovali na protější stráň. "A za ním v seči můžeme již zabrat."
