84. Už dávno jsem zjistil, že smysl práce spočívá v pátcích, kdy se těšíte na dva dny volna, protože neuvidíte ty prázdně optimistické ksichty kolegů a zákazníků, na které se musíte dívat. V kavárně mívám směny o víkendech naštěstí jen výjimečně. Většinou si je totiž vyslouží ti vystrašení brigádníčci, kteří si i objednávku neperlivé vody píšou na papír.
Ovšem tenhle týden netkvěl smysl mé práce jen v pátku samém, ale v pátečním punkovém koncertě. Už dva týdny dopředu jsem byl domluvený s Patrikem a jedním starým známým.
Byl jsem na něj zvědavý. Se starými známými se totiž můžete cítit jen dvěma způsoby. Buď si žijete líp vy, nebo si žije líp on.
85. Koncert začínal v devět. V okamžiku prvního opření do kytary jsem v sobě měl tři piva a tři panáky vodky. Byla to kapela, na které jsem vyrostl, a myslím, že jsem to tak trochu všem okolo říkal. Měl jsem chuť skákat až do stropu a pogovat z jedné strany na druhou, abych dokázal sobě i všem okolo, že tohle je můj vnitřní duch.
Patrik s tím starým známým jen stáli a dívali se, jako správní dospěláci. Mně to bylo kupodivu celkem jedno. Možná to bylo jen tím pitím, nebo možná tím, že jsem měl po dlouhé době pocit, že ve svém životě umím chodit. Škoda, že to, co mě v něm utvrdilo, byl jen dvouhodinový koncert.
86. Po koncertě jsme v tom klubu zůstali a dali si další pivo. Já, Patrik a starý známý. Starý známý, zní to jako nějaká literární postava, která vám odhalí různá tajemství, třeba jak se zúčastnit hromadného šoustání.
Tak jsme seděli u stolu a oni se začali bavit o práci. Tohle mě fakt vytočilo, nemůžou mi chvíli nechat pocit, že mám pod oblečením převlek superhrdiny?
Šel jsem si ven zapálit, jako tehdy, když za mnou přišla opilá do Rotundy. Cigareta pro mě vždycky byla určitou formou útěku.
Kdyby o mně někdo natočil film, začínal by tak, že stojím venku před klubem pod nějakou stříškou. Kouřím a dívám se, jak dešťové kapky kapou na asfaltovou cestu. Pod pouliční lampou to vytváří zvláštní světlo, cesta tak téměř září. Celý výjev působí, jako by svět kolem mě byl najednou něco výjimečného.
Tak tam teda stojím, procítěně potahuju a všimnu si cedule s nápisem Svobodova ulice. Napadá mě, jaké by to asi bylo, kdyby tam bylo napsané, že je to nějaká Avenue.
87. Po tomhle poetickém momentu se vracím zpátky k nim. A když si sednu na dřevěnou lavici, dojde mi, že jsem z toho pogování pořád strašně zpocený. Udělá mi to neskutečnou radost. Zažívám totiž ten téměř zapomenutý, definující pocit punku. Tu chvíli, kdy se vám džíny nekompromisně lepí ke stehnům.
Když si snažím poposednout a džíny trochu stáhnout, všimnu si nazrzlé holky, která sedí vlevo od našeho stolu a kouše si nehty. Je tak nějak nepřítomná, i když možná na druhou stranu víc přítomná než všichni okolo.
Připomněla mi ji. Nikdy si nedokázala koncerty pořádně užít. Říkala, že jí ti všichni okolo berou radost a pocit užívání a divokosti. Že na ni už tím pádem nic nezbývá.
88. Pořád věnuju pozornost té zrzce. Ale nedokážu rozhodnout, jestli mě přitahuje ona, nebo spíš samotný fenomén zrzek. V duchu jsem jí začal říkat liška a promítnul si do ní jednu vzpomínku z dětství.
Byl jsem na svatbě bratrance z druhého kolena. Ta svatba byla v hotelu a byl tam jakože vtipný program pro pobavení hostů. Jelikož mi bylo asi deset, mohl jsem nechat oči na klukovi a holce, kteří předváděli pantomimu. Ona měla zacuchané kudrny až na ramena a já musel pořád sledovat, jak se jí v tom černém uplém dresu rýsovala malá, ale kulatá prsa. Připomínala mi rozpláclé bavorské koláče.
Když jejich představení skončilo, šel jsem se sestrou ven. Otravovala mě, ať jí najdu Velký vůz. Když jsme tak seděli na patníku před hotelem a dívali se na hvězdy, všimnul jsem si těch dvou. Už nevím, co měli přesně na sobě, ale přes rameno měli přehozený plátěný batoh a byli bosí. Drželi se za ruce, přešli silnici a pak vešli do pole, které vedlo směrem do lesa.
Byl jsem z toho naprosto konsternovaný. Ihned jsem utíkal za matkou a říkal jí, co je to za lidi, že jdou do pole a že asi berou drogy, protože jsem neznal jiný důvod, proč by jinak byli tak uvolnění a spokojení.
Tak ta zrzka byla taková moje rozcuchaná umělkyně pantomimy. Chodili bychom spolu bosí v polích, kouřili trávu, a když bychom se milovali, tak by nám v pozadí hrála Pissing in the River.
89. Ráno mě vzbudila ukrutná chuť na pořádný kus masa a smažené hranolky. Mé vysněné opilecké menu. Aby můj pocit punku ještě chvíli přetrval, oblekl jsem si ty včerejší propocené džíny a pošlapané boty. Tak se vždycky pozná kvalita předchozího večera. Mírou pošlapaných bot a, jak navíc říkala ona, mírou sloupaného laku na nehtech.
Šel jsem do nejbližší restaurace, kde mě obsloužila nepříjemná servírka s třemi náušnicemi v uchu a takovou mírou řasenky, až se jí řasy na jednom oku slepily do tří trsů. Abych zabil čas a uspořádal si vědomí, rekapituloval jsem si včerejší večer.
K pantomimické lišce jsem si nakonec nenápadně přisednul a zeptal se jí, jestli nechce panáka. Nic moc originálního, ale zase jasná nabídka. Buď prostě chce, nebo nechce. A ona chtěla. Objednal jsem dvě vodky a jeden pomerančový džus. Kopla to do sebe, aniž by se na mě podívala, džusu se nedotkla. Pak se sehnula pod stůl a já jsem usoudil, že si asi zavazuje botu nebo spravuje ponožku. Když se zvedla, opřela se o opěradlo židle a prstem objížděla hranu panákové sklenice.
Jako v nějakém levném pornu se mě zeptala, jestli bych s ní nešel na záchod. Zaskočilo mě to, protože jsem o ni v tu chvíli už nestál. Nevím, jestli za to mohlo to množství vodky, nebo zjištění, že ta zrzavá barva vlasů není opravdová. Taky mi vadila její oddanost, jako by jí to bylo vlastně jedno, jako by byla odsouzená k obětování nějakému bohovi přírodních živlů.
Přesto mě přemohla samčí hypnóza a já se zvednul. Zvedla se i ona a dívala se na mě, jak se k ní přiblížím. Když jsem byl pár centimetrů od ní, přitiskla se ke mně a dala mi pusu na rty.
V tom okamžiku mi došlo, že žádné sexy příběhy vybájené na základě pohnutých vzpomínek prostě neexistují. Když se ke mně přitiskla, ucítil jsem totiž její podprsenku. Byla jako dva želví krunýře. To byl ten moment, který mě přiměl jít pryč. Nikdo mi nebude kazit mé představy o zrzkách. Moje zrzky nosí hedvábnou podprsenku, nebo nenosí žádnou. Když se k nim přitisknu, ucítím tvar jejich prsou. Navíc mají malé chmýří v podpaží a červené rty. Jo, a za uchem třešeň.
Nikdy to té lišce neodpustím. Neodpustím jí, že mi zkazila můj sen o společném životě se zrzkou v polích a lukách.
A můj starý známý? Ten chodí od pondělí do pátku do práce, od osmi do pěti. Polední pauzu má od 11:30 do 12:15, přičemž s kolegy se stejného oddělení navštěvují jejich oblíbenou italskou restauraci na rohu. Už z práce vycházejí společně, všichni uvěznění v oblecích, a vypadají jako stádo volů. Vyberou si jedno ze tří nabízených jídel a jako v závodní jídelně při krájení kuřecího steaku mlátí příbory do talířů.
