Bystřička
V ten poslední říjnový den pan Vilím důkladně promokl a potom jím zalomcoval chlad takovou silou, až se správce na bystřičském zámku, a to nebyl žádný útlocitný strašpytel, pobál pomyšlení vzít si ho na svědomí a odmítl ho propustit v tomto stavu do Holešova. Tvářil se, že neslyší brblavé poznámky kočího, který by se už nejraději viděl doma, a uložil pana regenta do postele bez ohledu na jeho mátožné námitky.
Pak dal bez dlouhých cavyků zavolat mladičkou děvečku od mlynáře Janušky. Slýchával totiž při vyslovení jejího jména, říkali jí Uršula a byla dcerou Valchovny, služebné na zámku, vždycky o jakési kouzelné moci a podivuhodné dovednosti připravit ke každému účelu patřičný nápoj. Těmi řečmi o kouzelné moci narážela sice Bystřička víc na to, jak si ta tichá voda dokázala za pár dní nebo spíš nocí omotat kolem prstu postaršího, už bezvlasého Janušku, než na její ojedinělé zákroky při náhlých onemocněních. Vždyť těch nemocí, co končí na hřbitově, v poslední době samo od sebe, pán Bůh za to zaplať, značně ubylo, zvláště když si člověk vzpomene na tu mocnou vlnu morového dopuštění za švédského nájezdu.
Správce ovšem nežil mezi lidmi v Bystřičce, nýbrž pěkně na zámku a tyto odstíny v podání nemohl postřehnout. Dal zavolat děvečku a přikázal jí, že musí ošetřovat holešovského regenta. Po celou noc, rozumí?!
Uršula se nemínila zbytečně vzpírat a něco vysvětlovat. Jakési vědomosti o léčivých účincích některých bylin skutečně měla. Získala je od stařeny Kokšové; matka byla na tyto jako i na jinší věci dokonale tupá. Se starou Kokšovnou bývalo Uršule dobře. Zašla s ní párkrát na trávu do plachetky pro její kozu a potom si spolu povídaly. Kokšena nebyla žádná čarodějnice, za niž ji Bystřička lehkovážně označila, byla to pouze opuštěná vdova, co rozuměla rostlinám a zvířatům. Uršula od ní pochytila aspoň tolik rozumu, aby teď poznala, že pan Vilím neumírá, že je zapotřebí jenom vyhnat z něho tu náhlou zimu potem ven.
Navařila tedy kotlík čaje z malinového listí a slila ho se scezeným odvarem z podbělových kvítků, sbíraných v den svatého Josefa pěstouna v úžlabině pod starým hradem. Nápoj nechala odstát a pak ho znovu svařila. Když toto učinila, zavolala k posteli pana Vilíma svou matku. Vymluvila se jí množstvím práce, která na ni čeká ve mlýně a kterou za ni nikdo neudělá, a zanechala ji tu s příkazem udržovat bylinný nápoj teplý a posloužit jím nemocnému, kdykoliv se probere z horečnatého spánku.
Touto svévolí děvečky Uršuly, jež nesplnila celý příkaz správcův, a dala tak bezostyšně přednost své hříšné touze před skutkem milosrdenství, neboť Januška, k němuž spěchala, byl řádně oddán s jinou ženou a miliskováním s Uršulou spěl nezadržitelně k věčnému zatracení, se pak stalo, že pan Vilím při prvním krátkém procitnutí nespatřil před sebou její tvář, tvář mladé sličné dívky, tvář nezmáčknutou ještě nemilosrdnými prsty válek či zrad, nýbrž obličej služebné Valchovny, která celá vyděšená nevděčnou poctou bdít u pana regenta se ani neodvažovala zavřít své soví oči. Jeho vzpomínky se pak ubíraly směrem, kam je navedlo vrásčité krabaté čelo stařeny a nikoliv tou milosrdnější cestou, kam mohly stejně tak dobře plynout, kdyby spatřil v tom kratičkém záblesku návratu bdělého stavu svěží líce Uršuliny.
Blouznil.
Hádal se divoce s přízraky, zaháněl je a vzápětí zase úpěnlivě prosil o odpuštění.
V poznamenané tváři nad sebou zdál se nejprve rozeznávat oživlou podobu švidravého Sýkorky, člověka, kterého kdysi prohlásil purkmistr Hnát za lapku.
K pokoře přivedení sousedé holešovští se tomu sotva znatelně, ale přece jenom pořád dosti patrně v nedůvěře pošklebovali a po straně reptali. Sýkorka že je zloděj? Znávali přece velice dobře tohoto tkalce a zachovávali ho stále ve své paměti nikoliv především pro jeho mimořádnou vychrtlost a zažloutlost, jíž se vlastně jen maličko lišil od svých soudruhů pracujících jako on po celý den ve vlhké komoře s jedním oknem, ani ne pro jeho nápadné, vadné oči, nýbrž hlavně pro jeho horlivé zachovávání příkazů slova božího. A tento Sýkorka že by byl schopen takové špatnosti? Ustoupil tedy moudře purkmistr Hnát, ustoupil o krůček a označil Sýkorku nikoliv přímo za lapku, nýbrž jenom za přechovávače nakradených věcí. Jakási banda zlodějů si u něho prý schovala lup. Za jeho verštátkem byl prý nalezen pozlacený řetěz krásného díla a truhla plná vzácných rouch a nepočítatelné množství penízků. Hnátovi lidé to na vlastní oči viděli a dosvědčovali to přede všemi. Taky bývalý lukovský purkrabí Karel Vrochyně z Reptu, nyní vzácný úředník páně Lobkovicův, to na vlastní oči viděl. A ještě navíc i dřívější rymický správce Friedrich Čišvic z Borové u toho byl. Svědkové nade vši pochybnost důvěryhodní. Sýkorku tedy na Lobkovicovo přání tlumočené knězem Petrociniem chytili a chystali se ho oběsit na právě postavené šibenici.
Byli tam shromážděni všichni poddaní z vesnice Martěnic, ti snad proto, že tato dědina byla nejblíže města a její obyvatelé tu tak vystupovali jako zástupci všech vesničanů z panství, nebo snad také proto, že v ní hospodařili na chalupě staří Sýkorkovi rodiče. Ale spolu s martěnickými tu byli i měšťané holešovští, především zcela povinně a bez výjimky ti vyznání bratrského, kteří bez sboru a bez kněze byli utvrzováni ve svém beranství právě už jenom řečmi a proroctvími bezbožného přechovávače lupu. Nechyběli však ani bývalí luteráni, kteří sice bez ochoty, ale přece jen bez zbytečných komplikací, už po druhé za pár let postupně přecházeli k víře svých kdysi jimi tak přehlížených katolických pravověrců. A konečně tu byli i všichni vítězní starokatolíci i se svou městskou radou na čele s purkmistrem Hnátem.
Společnými silami – přistupovali po jednom a symbolicky se dotýkali kamene – stavěli už před týdnem na náměstí pranýř. Ten pranýř, který byl v devatenáctém roce, když byli vyhnáni z Holešova jezuité, jako připomínka panské zvůle vyvrácen a potom pohozen do kopřiv na smetiště za město. Nyní vztyčili stejným způsobem šibenici a před ní obnovovali slib věrnosti svému pánovi, který se pro naléhavé práce spojené s úřadem nejvyššího kancléře království českého nemohl uvolnit ze sídelního města a jehož tu proto zastupoval jeho vyslanec, italský kněz a zpovědník Rudolf Petrocinius a taky on, omilostněný buntovník regent Vilém Ullersdorfer z Němčího a na Žeranovicích.
Jako varování a srozumitelné memento těm, kdož by odříkanou formuli pokládali za pouhá nezávazná slova, ze kterých je možno při prvé příležitosti vyskočit k nevázanosti, bláhově považované za svobodu, byl přiveden tkadlec Sýkorka. Slyšíte? Zapamatujte si jednou provždy toto: přísahali jste poslušnost a smiřte se s tím. Nemyslete na úskok. Nespoléhejte na Valachy Jana Adama z Víckova, nebo skončíte všichni jako tento zatvrzelec.
Sýkorkova hubená postava utvořila na okamžik souměrné sousoší se stejně vychrtlým tělem kněze Simonidesa. Byl to však skutečně jenom okamžik, neboť Sýkorka, když mluvit nemohl, jsa preventivně zkrácen o kus jazyka, rozhodným gestem odmítl přijmout útěchu od bědného kněze, který se sotva před měsícem vrátil z uherského zajetí, když se pan kancléř Lobkovic po zásahu kardinálově konečně uvolil vyplatit za něho požadované výkupné.
Pan Vilím byl připraven na nové gesto Sýkorkovo. Tentokrát se jistě obrátí rovnou k němu, snad sevře ruku v pěst či zahrozí zažloutlým prstem. Byl připraven i na tlumenou melodii pokorně vzpurné písně, jíž bratří doprovodí nejlepšího z nich při vstupu do království spravedlivé odměny, ale chvěl se studem zbytečně. Kat rozuměl své práci a několika zkušenými pohyby, možná až příliš rychle pro zvědavého šakala, který se zjevil ve zřítelnicích shromážděného davu, ukončil Sýkorkův život a také bratří byli zcela tiší. Přes obličeje dychtivě natočené vzhůru civěla hrozná tvář viselce někam ke kořenu šibenice a toto naklonění hlavy by možná svádělo k povrchnímu posměšku, že si tam hledá otvor pro svou cestu do pekel, kdyby i kněz Simonides, jen o stupínek níže svěšením hlavy v modlitbě nezdvojoval její směřování.
Regent v horečce usoudil, že Sýkorka schválně odkládal svou výčitku, aby ho po dlouhá léta mučil nejistotou svého návratu. Teprve nyní, když už málem zapomněl, se znovu objevil, aby Vilímovi svou němou hrůzou připomenul jeho neodpustitelnou vinu. Nemocný se zděšeně vztyčil v peřinách a chystal se vyskočit z postele. Doufal se skrýt před tím upřeným pohledem někde za stěnami svého domu, neboť si neuvědomil, že zůstal v Bystřičce. Teprve Valchovna a její pevné uchopení za ramena ho vrátilo skutečnosti. Nebránil se pranic, když ho stařena pamatujíc na Uršulina slova, neboť se v ní nezřízeně shlížela a každý její pokyn plnila s větší horlivostí než sebedůraznější rozkaz správcův, napojila odvarem vykouzleným jejím umem, nápojem, který ho zbavil přeludu a dopřál mu zase na chvíli se zavřenýma očima jen tak odpočívat.
Ach, kdyby mohl prožít všechno znovu! To, co se událo dosud, byl pouhý koncept... Přeškrtat ho teď, opravit kdejakou chybu, přepsat znovu načisto a koncept zmuchlat, zahodit a nehlásit se k němu!
Bylo mu něco přes dvacet, když mu strýc Jan pomocí své známosti s Annou Alžbětou Lobkovicovou zařídil na holešovském statku velice nadějnou službu. A mladá paní Anna Alžběta, rozená ze Salmu, Vilímovi bůhvíproč přála. Snad proto, že byl protestantského vyznání jako ona. Ale i pan Ladislav, ač pravověrný katolík, také dovedl spravedlivě ocenit jeho přičinlivost. On možná proto, že se Vilímovi dařilo předvádět ji vkusně a bez zbytečných okázalostí. Řídil se tehdy ještě moudrostí strýcovou: pomaloučku, polehoučku, přidávaje k ní osobitým způsobem jen své mladistvé: ale vždycky na pravém místě. Právě touto umírněností a tím, jak taktně dovedl prodávat své odhodlání prodrat se službou k vlastnímu panství, k vlastnímu zámku, jenž spojí fortifikační důkladnost hradu s pohodlností moderního sídla, si získával přízeň nejen pánů a kolegů v kancelářích, ale, aspoň se mu to tak tehdy jevilo, i poddaných.
Možná, že to byla pouhopouhá iluze, možná, že vesničané byli stejně obratní jako on a dokázali se tvářit smírně, a tak po svém způsobu využívali jeho začátečnických představ o sobě. Myslel si, že nejjistěji zvládne úkoly, co dostával od Anny Alžběty a jejího manžela, když půjde na sedláky po dobrém. A oni ho přitom nechávali. Když se dívá z této bystřičské postele zpátky k těm radostným dnům, přiklání se opravdu k tomu pokládat to, jak dobře vycházel s vesničany a později i s holešovskými měšťany, za pustý klam. Nebylo to nic jiného než naivní, falešné domněnky o osobní oblíbenosti. Ano, bublina šalby a iluze to byla. A praskla v těch zoufalých časech po bělohorské bitvě. Pak poznal pravdu. Došlo mu, jak sveřepě ho nenávidí ta dědinská sebranka.
Ale třeba to nebyl jenom pustý klam a mam. Třeba ho měli někteří i skutečně rádi. Protože tehdy bylo všechno jiné. Anna Alžběta byla dobrá, kamarádi byli dobří, celý svět byl dobrý, byl tedy dobrý i on. Proč by jinak tehdy v začátcích chodili sedláci se svými stížnostmi na pány, se svými prosbami nejčastěji k němu? Že tušili za ním se tyčící přízeň Anny Alžběty? Ale což neměli i jeho kolegové své strýce Jany? Což i oni nebyli luteráni?
Co to tehdy znamenalo být luterán? Nic, zhola nic. Žili tu všichni za katolického Lobkovice – ten dosadil jenom Hnáta za purkmistra a jmenoval pár katolíků do městské rady, aby kardinál Ditrichštejn nemohl nic vyčítat, ale to nemělo žádné zlověstné následky pro nikoho – žili dál jako za předcházejícího pána protestanta Viktorina ze starojičínské větve Žerotínů i jako za dřívějších pánů Šternberků, kteří byli vyznání bratrského: bez hádek a bez třenic. V odkazech pamatovávali měšťané rovným dílem na farní kostel i na bratrský sbor. A dokud žili, modlili se každý po svém a přičiňovali se ze všech sil, aby se co nejrychleji dobrali ke splnění svých pozemských přání.
Ještě mu v uších šuměl halas strýcova blahopřání ke jmenování regentem, ještě cítil Kryštofův stisk ruky a matčinu dlaň na rameni, ještě mu brněl jazyk po oslavné pitce na staré bystřičské tvrzi s Bítovským a Petrem z Kopřic, s nímž tímto mocným skokem vyrovnal zase krok na pochodu úspěchů, ještě si zcela nezvykl na náhlou ztišenost své kanceláře a na uctivější a jaksi z boku se zvedající pohledy kolegů, když se na farním kostele i na bratrském sboru rozezvučely smuteční zvony. Zvěstovaly smrt Anny Alžběty, jeho povzbuzovatelky a podporovatelky. Ta smrt nepřišla neočekávaně. Hlásila se už nejméně rok úpornou nemocí, ale přesto jí nikdo z holešovských nechtěl uvěřit. Proč musí vždycky ti nejlepší z nás tak brzo odcházet? Je v tom snad nějaký vyšší záměr?
Na vlasy pohřebního průvodu padal dlouhý únorový sníh.
...
