Čarování
Bylo to pro starou Fedrváčku zlé rozčarování, když najednou vypozorovala, jak její dvě kravky, jež, opatrované jako panenky, sama poklízela i dojila, ztrácejí mléko a jak užitek z nich se kamsi nevysvětlitelně rozplývá jako kdyby vodu po kamení rozléval. Jindy každý čtvrtek nosívala do Brodu na trh v nosce bělostně svítící hrudy čerstvého másla a její "putr", šťavnatý a voňavý, měl už u brodských paniček své dobré jméno. Nestála věru Fedrváčka na trhu dlouho mezi ostatními prodávajícími babkami. Jen vyložila z nošky podlouhlé, pevně uhnětené máslové hrudky a už se k ní paničky sbíhaly a krejcárky a zlatky se jí sypaly do míšku, uvázaného okolo krku a uschovaného za záňadřím. A ostatní babky jen se závistivě poštuchávaly a šuškaly si, čím že asi Fedrváčka kravám popravuje, že její putr je tak vzácný. "Ej, tetka, však vy snád dáváte tým kravám do nápoja jakýchsi čarů, že vám tak dojíja," pravila jí jednou cestou z Brodu kterási mladá hospodyně.
– "Ja, dcerko, takové sú to čáry: daj krávě do škopka a dá ti do hrotka," odsekla Fedrváčka a oči jí zazářily hrdostí a pýchou.
Až nyní. Dávala přece do škopka jako dříve, kravky byly na oko zdravé, srst se na nich svítila jako by ji vyleštil, moudře se za ní ohlédaly jen jen promluvit, ale mléko jakoby se bylo v nich kamsi rozlévalo.
Zaběhla k sousedce a postěžovala si:
– "Jaj, sestřičko zuatá, však už to snád ani neni po dobrém. Dávám im jak indy, opatruju ich jako oko v huavě, nikoho k nim ani nepřipustím, ani to pachoučisko k nim nesmí přistúpit a preca jak když utne. Mléka tak na dno hrotka. Však co je, to je: Stračena už sa má brzo otelit, ale tá Březula – však je pár týdňů po telati a jak kdyby do ní zaťau. Však mně, sestřičko, rozum nad tým stojí, co sa to enem mohlo stat. Veď už dostávajú aj zeleného. Co sa nachodím po pléškách, že bych si nohy uběhaua, a ani to nepomáhá."
– "Ja, Kačenko moja," odpověděla sousedka, "to nic inšího nebude, než že majú od kerejsi bosorky poděuané. To víš, závisti máš dost a nemosí ti to byt divné, že kerási z bosorek si zrovna tebe vybraua. Však dávaj pozor. Zahlédneš–li nekde na humně blízko chléva černú kočku, už je to aj tak."
Vyhlížela Fedrváčka černé kočky několik dnů a když nevypozorovala nic podezřelého, svěřila svou bolest pacholkovi Ondrišovi Krepeňákovi, jehož vzala po vánocích do služby. Byl to kopaničár odkudsi z Bošáček. Drobný a do sebe schoulený, s tělem jako rozklíženým bídou a s očima, volajícíma po smilování.
– "Jaj nevím, co s tým slabúšatem," tak si myslila, když se dva dni po Štěpáně těžce dovlekl, zimou zkřehlý, v roztrhaných krpcích a záplatované halence. A když mu na přivítanou dávala sladkého uvařeného mléka a čtvrt bochníka chleba, nemohla se ani vynadívat, s jakou rozkoší si tehdy pojedl, jak celý okřál, oči se rozsvítily a jak měl najednou výkladů, že až žasla, kdeže se tolik ducha bere v tom zuboženém tělíčku. Do práce byl dychtivý a sotva se trochu v novém domově porozhlédl, byl samé oči a uši. Nic mu neušlo, všeho si všiml, jako vrtělka poskakoval, notě si smutné kopaničárské písničky. Koně nikdy před tím neměl v ruce, ale za několik dní už se okolo nich točil jako starý zkušený pacholek. Spával ve chlévě na "palandě" a tak se mu stala stáj s koníky novým jakýmsi světem.
– "Je z něho pachouek, jak kdyby od maua růstu u koní," tak si ho pochvalovala Fedrváčka, "je drobný jak krpec, ale práce zastane za hrubého a ducha má veseuého."
Starala se také o něho jako o svého, přilepšovala mu, kde mohla a za několik měsíců bylo z nedokrevného a nedoživeného Ondriška "chlápja" s tváří, jež svítila zdravím a silou a ze "zakrpatělého", jak jej s počátku posměšně nazývali, vyvíjel se pevný, zdravý mládenec. "Došlo to k ní jak boží umučení" – tak povídali – "a včilej jaký je z něho smikan šikovný. Došeu si na svoje štěstí."
Ondrišovi rozpovídala se tedy stará Fedrváčka o své bolesti. Malý kopaničár se tvářil s počátku, jako kdyby ani nechápal a jen oči mu nepokojně jezdily, krev se lila do tváře a srdce trochu prudčeji zabušilo. Ale rozpaky brzy pominuly a jazyk se rozvázal.
– "Jaj, gazdina, to je u nás na kopanicách pod chvílu a rada je naporúdzi. Idzte len k žítkovskej bohyni a tá vám veru najlepšie povie, čo sa má robic."
– "Veru, múdré chuapča," myslila si Fedrváčka a už v neděli se vypravila za samého svítání na cestu k žítkovské bohyni – babě.
Bylo koncem dubna a celý kraj byl jako zatopen v čerstvé jasné zeleni a dýchal prudkou jarní vůní až k zalknutí. Fedrváčka šla polními cestami a chodníčky, vyhýbajíc se zvědavosti lidí. Chvílemi se modlila, chvílemi vzpomínala na nebožtíka muže a děti, roznesené kdesi po světě, a zase se zrak svezl po květnatých svazích a dědinách pod nimi, zahalených v bílý povlak kvetoucího stromoví. Stále výše nesl se chodníček, z polí vyběhl na okraj lesů, vroubících cestu, již nazývali vrchovou. Bílé Karpaty rýsovaly se na protější straně ve svých vlnovitých záhybech a jas sluneční záře se střídal na nich s ranními hlubokými stíny. Javořina v dálce se ukázala zježatělým dvojitým hrbem, Lopeník zasvítil veselými bučinami, zeleň všude plála a do ní svítily rozházené květné homoličky stromů jako sněhové koule. Radost vběhla i do Fedrváščina ustaralého srdce. Nad květinami, jež povyskočily bujně podle cesty, se nakláněla, do košíčku sbírala léčivé listí jahodiny, z petrklíčů si kytičku uvila a bylo jí jako kdysi dávno za mlada, když stejnou cestou a také v tak krásném jaře šla s nebožtíkem mužem ke staré bohyni Anči Pagáččeně na poradu, jak zachránit při životě prvního chlapečka, jehož prý uřkly uhrančivé oči zlého člověka.
Poradila tehdy Pagáččena a odvar léčivých bylin, jejž připravila, sice chorobě ulevil, ale nepomohl. Její prvorozený Janíček odpočívá dávno na jejich hřbitůvku a žal nad ním vybolel. Přišly po něm ještě čtyři děti a rozplašily první stín, jenž se přenesl nad mladým jejich manželstvím.
Než se v tom vzpomínání a tiché radosti z jarních krás nadála, byla už na vršku nad Hrozenkovem, odkud odbočuje cesta k žítkovskému úbočí. Rozprostřely se před ní vápenické kopanice, drobné domečky vyvstávaly jako vybílené kapličky na strmých stráních až k Trojáku a Mikulčině vrchu a vzadu svítila vyškovecká Kikula a do široka rozložený Machnáč. Odtud byl na Žítkovou už jen jako skok. Než si v mysli rozložila, jak příhodu s kravami vlastně před bohyní vypoví, byla už u staré hospody, v jejíž blízkosti baba–bohyňa, následnice Pagáččina, bydlela.
