Tao
Tao je slovo, k jehož významu se můžeme začít blížit, pokud už předem vzdáme snahu o jeho víceméně násilné svázání do nějaké logické definice. To ale neznamená, že je před námi jako alternativa pouze poetický popis. Význam slova tao se počne odhalovat tomu, kdo dokáže utišit produkci své mysli, udržet na uzdě snahu mít na věci názor a jednoduše přestane asociovat, to je řetězit vedle sebe v mysli pojmy, dojmy apod. Pak si zkusí představit, jakoby tao nedostalo při narození jméno, neboť je tao právě vyjádřením skutečnosti nezrozené a nevymezitelné. Mnohost pojmenování unáší lidského ducha do světa konkrétních jsoucen, ale tao, i když je základem všeho konkrétního, se nechce zbavit své nezcizitelné svobody zasunutím sebe do určité pojmové přihrádky. Tao je jemnější než vzduch, ale přesto je v něm nekonečná plnost života.
Tao jako pojem mimo rozumové rozlišování je nepoužitelný pro seriózní distinkce vědecké filosofie. Zcela vystihující pro něj asi nebude ani slovo Bůh. Spíše je to boží láska, kterou lze v taoistické metafyzice vnímat jako projev nejvyššího zákona vesmíru, který je nejvyšším skrze absolutní neosobnost a z této neosobnosti a nepřisvojování plyne jeho obrovská a nepředstižná působnost.
Z hlediska tao se příroda i člověk rodí z jakési původní přemíry – jako nedokonalé přirovnání bych připomenul příběh Velkého třesku, známou kosmogonickou fyzikální teorii – vymykající se snaze ji uchopit, a říci tak: je toho tolik a tolik, je to moje atd. Kdo tak činí, vypadává z ochranné náruče tao, neboť se chce zařídit sám pro sebe. Egoismem propadá rozsudkům zákona neviditelného zrcadla tao. Tao se dává každému samo ze sebe. To tao samo v člověku dýchá, samo to čistě živé tao dává vše a nic přitom neztrácí. Moudrý člověk je takový, který se poddává síle principu tao a nechává se jím vést, neboť tehdy se tao pro nás odhaluje jako Cesta k následování. Jen moudrý pak ví, že ten koho v odevzdání tao následuje, není nikdo cizí, ale je to on sám v nezrozené formě, jež si nic nenárokuje. Snad je totální povolnost vůči síle života, s níž nelze svádět boj, tím nejdokonalejším zamilováním, v němž je milá i milý v plné bdělosti stále na vrcholu blaha z nepřisvojující vzájemnosti. A v ní se neztrácí nic z jedinečnosti její ani jeho.
Taoistický mudrc nic neplánuje a nemučí se v marných vzpomínkách, učí se opustit představu, že by byl nějakým aktivním činitelem a právě v pozorném sledování toku životní síly, skrze níž se nám odhaluje tao, sebe veze na jeho hřbetu tam, kde má prostě být.
Z hlediska běžných pozemšťanů se myslí být v harmonii s přírodou a jejími cykly, jež nám dávají možnost sdílet specifika darů tao v jejích projevech: ročních obdobích, měsíčních fázích nebo zvířetníkových znamení čínské astrologie.
U taoismu je typické, že se v něm praktikují také meditace, které mohou uspíšit dosažení svrchovaného a blaženého stavu ne–činění zvaného wu–wej. Mezi ně náleží i taoistická alchymie pracující s proměnou sexuální energie v energii duchovní, jak to činí vůbec celá tantrická tradice ve většině náboženství. Dokáže–li někdo tuto pudovou sílu, ale i touhu po rodině nebo závislost na ní zkrotit nepodmíněnou, nevyžadující láskou a ze všech tužeb mu zůstane jen touha po dokonalém objetí s dokonalým tao, získává vzácnou moc a poznání. Takové poznání je ale prosto všeho chtění a touhy si něco podmanit, a proto zůstává svatý mudrc ve svém ne–činění a naoko "slabé poddajnosti" zcela svobodný jako nekonečná záře jeho osvícené mysli.
Pro taoistu je nejlepší státní uspořádání, v němž vládne moudrý státník tak, že o něm lidé ani nevědí. Vládne pro vytvoření a uchování harmonie, jejíž původ zůstává anonymní, podobně jako je tomu s tao.
Pravá ctnost pochází ze souladné harmonie s pravdou svého života. Vnější mravní normy jsou pomůckou pro ty, kteří nedokáží naslouchat hlasu svého srdce. Vytváření spletitých mravních a právních norem má taoismus za příznak mravního úpadku.
