Hravé ruce
Narodil jsem se v rodině, kde se žádná závislost nevyskytovala. Lidé většinou při setkání se závislým člověkem automaticky předpokládají, že dotyčný je z rozvrácené rodiny. Když táta pije, syn bude pít, když rodiče trápí děti, jejich děti budou dělat to samé. Není to pravda.
Nejstrašnější výhrou na automatech je pro mě prohra dvaceti let života. Dvacet let jsem lusknutím prstu spláchl do kanálu. Dlouho jsem živil sen. Sen hráče, že bude vyhrávat, že bude mít super přivýdělek, že si bude kupovat pěkné věci, že získá prohrané peníze zpět, je zničující. Lékaři uvádějí, že hráči jsou schopni snít tento sen i na smrtelné posteli. Tento sen nazývám blbým a idiotským. Prohrát dvacet let života se jinak nazvat nedá.
Začalo to nenápadně. V žádném případě ode mne neuslyšíte, že vstoupíte do herny a stanete se závislým. Ale první výhra na automatech je poukázka na cestu. Počátek datuji na dvou událostech ještě před Listopad roku 1989. Mým koníčkem byla kynologie. Nádherná fenka německého ovčáka, se kterou jsem si splnil vše, co jsem si vysnil na zadním sedadle auta, když jsem ji s rodiči vezl coby třináctiletý klučina z Hranic domů, do Gottwaldova. Složil jsem zkoušky a měl chovnou stanici německých ovčáků. Neméně krásný druhý pes v mém životě byl Flanderský Bouvier jménem Beny, parádní hafan. Cvičit jsem chodil do klubu Příluky. Jednou jsme, parta pejskařů, zašli do kina Družba. Při vstupu do haly mě zaujala malá bedýnka. Házely se do ní koruny, zatáhlo se za páku a při správném poskládání symbolů koruny vypadávaly. Prehistorický jednoruký bandita.
Výcviky jsme mívali ve středu a v neděli. Po cvičáku jsme chodili i se psy do naší hospůdky Pančava. Pokecat, zhodnotit výcvik, plánovat. Jednou se jen tak z hecu objevily na stole kostky, známá hra oko bere. Nejdřív to bylo jen tak o sirky, ale jednoho dne se začalo korunami a postupně to narůstalo. Před námi se objevily papírové desetikačky i dvacky. Jednou byl na stole slušný obnos. Pamatuji se na ten večer dobře, v tom balíku byly moje poslední peníze. Kamarád Čert mě varoval: Nehraj, máš špatný den.
Poslechl jsem? Jasně, že ne! Nutkání a vzrušení ze hry se projevovalo nehmotně, to nepředstavitelné bažení, ten hráčský sen vystrčil růžky. Neměl jsem ale tušení, co za pocity se mnou cloumají.
Začátek po Listopadu 1989. Čas naděje, svobody a snů, neskutečně pohádkové období. Ale taky čas zmařených osudů a lidských trápení. Hazardní průmysl k nám vtrhl počátkem roku 1990. Nemůžu nevzpomenout na symbolickou chvilku po volbě Václava Havla prezidentem koncem prosince 1989. Stál jsem tenkrát na dvoře našeho domu, kouřil a pil kávu. Táta šel přiložit do kotelny a s úsměvem povídal: Tak, synu, je nový začátek, měl bys přestat kouřit.
Ještě za komunistů jsem si založil spoření mladých. V roce 1991 nám zemřel dědeček a já jsem se dohodl s našima, že pomůžu finančně při pohřbu. Přispěl jsem a zbylo mi 18 000 Kč. To bylo tehdy pro jednadvacetiletého kluka bohatství. Měl jsem plány začít podnikat něco se psy. Zbylo, jako mnohokrát potom, jen u chtění. Cvičák, parta, hospůdka. Vešel jsem a první, co mě trklo, byl nový hrací automat. Napřed jsem ho jen tak okukoval, ale pak mi to nedalo, přistoupil jsem, hodil první pětikorunu a zmáčkl tlačítko. Výhra 200 Kč. Automat zaťal drápek. Byl jsem z toho úplně paf. Říkal jsem si: No to je bomba, tak vyhrát peníze. Hm, jak úsměvná představa, ale jak zničující. Nezdržel jsem se dlouho. Přišel jsem domů a místo pozdravu jsem volal hlasem hrdiny: Vyhrál jsem dvě stovky na automatech.
Druhý den jsem to zkusil zas. Krátce po odevzdání 18 000 Kč automatům jsem seděl doma u televize a přišla máma. Ptala se, co jsem udělal s penězi, co zbyly, jestli jsem je uložil. Poprvé a na dlouhá léta naposledy, jsem přiznal, že jsem je naházel do automatu. Byla z toho šokována, tak jsem jí slíbil, že už hrát nebudu.
Jako dnes slyším tátu: Koliks do toho vrazil?
Hrát nebudu? Naopak. Rok 1991 byl rokem, kdy jsem začal gambleřit a prohrávat život. Herny počátkem devadesátých let rostly jak houby po dešti, byly zajímavé, nové, okouzlující. Jestli se to dá tak říct, měl jsem i domovskou hernu. Jednou jsem šel kolem takové nenápadné rozestavěné budovy u Svitu a říkal si: Co to tady roste? Herna, která dodnes provozuje svou činnost. V té jsem nechal 99 % svých peněz. Je stejně zajímavé, jak některé situace člověku nadobro utkví v paměti. Jmenuje se to prodejní centrum ABS a pod úrovní silnice je hráčské doupě. Bylo rozděleno na dvě poloviny. V první byly hrací automaty a ve druhé výherní hrací mašiny. Náctiletí chodili hrát na hrací automaty a po dovršení dospělosti plynule přešli do té horší poloviny.
Kdy jsem do toho spadl s plnou parádou? Snad jednou ráno, když jsem se probudil, tak mojí první myšlenkou byla herna. Ležel jsem, koukal do stropu a přemýšlel, jak se tam co nejdřív dostat. Bludný kruh a není cesty zpět.
Začal jsem navštěvovat herny, které vykukovaly na svět všude. Hospoda Pančava, Ingo na Moskvě, herny na náměstí Míru. Dnes místo jedné stojí McDonald. Tam jsem to měl hodně rád, protože nad ní bydlela má velká cvičácká láska. Ani nevím, jestli měla tucha, co tam, pár metrů od ní, provádím.
Hrával jsem na starých mincácích, kde otočení válců bylo za korunu. Posléze to byly dvě, pět, deset a končilo to otočením válců za 100 Kč. Pak se do nich daly strkat papírové peníze. Abych mohl hrát o větší prachy (nebavilo mě hrát o nějaké koruny) musel jsem ze spodní části do horní části automatu nahrát kredit. Jednou jsem měl rekord, dokázal jsem během devíti hodin prohrát výplatu 15 000 Kč. Pak nastoupila nová generace automatů, videoloterijní terminály. Tam nemusíte nic nahrávat ze spodní do horní části. Na dotykové obrazovce zvolíte, jakou hru budete hrát, dáte tam 1 000 Kč a můžete si zvolit otočení válců za pět či 50 Kč, nejvyšší otočení je 1.000 Kč. Zmáčknete tlačítko a tisícovka je pryč. Dnes závislý hráč dokáže prohrát výplatu, přídavky na děti, sociální podpory, půjčky z bank a další za pár minut. Hazardní průmysl se přizpůsoboval, útočil. Ze začátku to bylo vzrušující období plné euforie. Odborně se nazývá fáze výherní. Trvá krátce, snad necelý rok, ale i to bohatě stačilo, aby se ze mě stal těžce chorobný hráč. Měl jsem celkově kliku a dařilo se mi vybírat automaty, které někdo před tím nakrmil.
V devadesátých letech jsem měl parádní přivýdělek, prodával jsem kamarádovi na trhu Pod kaštany zeleninu a ovoce. Za týden jsem si byl schopen vydělat až 2 000 Kč, záleželo jen na šikovnosti. To byly nádherné prachy. Všechny končily v hernách. S tím se pojí první zdvižený prst. Jeden podvečer jsme měli naložený vozík, sbalený stánek a kamarád povídá: Slyšel jsem, že chodíš hrát automaty.
Kývl jsem, že jo. Pustil se do mě: Neblbni, jsi tam často, můžeš být závislý.
Řekl jsem: Ty nevíš, o čem to je. Mám to pevně v rukou, mi se to stát nemůže.
Tak, jako alkoholik tvrdí, že nepije, ale za prvním rohem dá panáka, tak já jsem se při těchto slovech bil v prsa a odkráčel do nejbližší herny. Dodnes před ním smekám, že mě nechal u sebe pracovat a zároveň věděl o mé začínající nemoci. Byl jsem přesvědčen o své pravdě, byl jsem přesvědčen, že jsem dostatečně chytrý a nikdy nemůžu být závislý. Zhruba v těchto místech jsem přešel do další fáze gamblerství a to je prohrávání. Postupně jsem zjistil, že mě ovládá do té doby nepoznaný pocit. Začala se do mě vkrádat nutnost být v herně. Potřeboval jsem ji k životu. Jako kuřák chce cigáro, tak mě to hnalo stále častěji do heren. Celým svým já jsem toužil po světě barů a blikajících automatů. Normální svět pro mě přestal existovat, tam jsem neznamenal nic. V hernách jsem byl king a borec, tam jsem byl někdo. Do hajzlu, jak pošetilé a zničující.
Na každého hráče působí automaty jiným způsobem. Jeden skáče metr do vzduchu, když se mašina uvolí, pustí nějakou výhru a zahraje k tomu vlezlou melodii. Další je v sedmém nebi, když automat na něj zabliká barevnými světly. Na mě nejvíc působilo, když jsem se držel bedny, mačkal tlačítka a vrčení elektroniky při otáčení válců procházelo jakýmsi drnčením přes mé ruce do celého těla. Když si na to dnes vzpomenu, stále mi běhá mráz po zátylku a vstávají všechny zbylé vlasy hrůzou (nebo čím?) na hlavě. Jedna z věcí, která mě dostala na pomyslné dno. Dno? Omyl, vždycky můžete zahučet ještě hlouběji.
Hazard měl jednoduchý recept jak nalákat hráče. Dodal nové mašiny a nastavil je tak, aby jen vyplácely peníze. Samozřejmě se to rozkřiklo, hráči se jak osli seběhli a začali. To trvalo až týden a nikomu nedocvaklo, že je to past. Vždy někomu přišla slušná výhra a druhý tiše záviděl a věřil, že je na řadě právě on. Po týdnu obsluha nastavila automat tak, aby výhry byly co nejmenší. Mezitím byli hráči na háčku.
Podařilo se mi kdysi vyhrát 4 500 Kč dvakrát během týdne. Když jsem šel po druhé výhře na autobus, tak s uspokojením na duši a otevřenou peněženkou jsem říkal: Končím, končím! Hm, zůstalo u slova. Skutek utek do herny: Na panelu částka 10 000 Kč, uplynul týden, druhý, třetí a stále do přítmí herny svítilo 10 000 Kč. Magické pro závislého. Nikdo nevyhrál, ale každý snil a věřil, že on je ten vyvolený, kterému to padne. Jednoho večera jsem to už nevydržel a ptám se naivně kolegy: "Jak je toto možné, proč to, sakra, nepadá?"
On s úsměvem: Ty fakt nevíš, jak to chodí? Musíš tam nejdřív těch 10 000 Kč několikrát naskládat, aby obsluha dostala pokyn, že může spustit elektroniku, a někdo bude mít štěstí.
Říkáte si: Proč nepřestat hrát, když vím, jak to chodí? Jenže vy v tom lítáte tak, že nedokážete myslet na nic jiného, než jak získat peníze na další hru; jak naházené peníze z té blikající pokladničky získat zpátky. To bažení, nutkání hrát, živit si ten sen, je ohromující. Pravidlem bylo, že těch 10 000 Kč vyhrával někdo, kdo přišel do herny jednou za uherský rok. Měl jsem posledních pár drobných v ruce a modlil se, ať mi to padne, že už nemám ani korunu. Samozřejmě to padlo o dva automaty vedle mě. Totální zoufalství, vnitřní chvění a zmar. Bože, jak mohl člověk tak blbnout, slzy mám v očích, když si to promítnu.
Později jsem přišel na další fígl hazardního průmyslu, jak se starat, aby hráči odevzdávali peníze majitelům heren na vily v Monaku. Na ČT 2 běžel dokument anglické BBC. Štáb odjel do Las Vegas. Našli si hráče a s jeho svolením ho doprovázeli týden od jednoho automatu k druhému, ruletě a ke všem lákadlům, které kasino nabízí. Po celou dobu tvrdil do kamery: Já nejsem závislý. Nemám problém. Odcházel s dluhem 300 000 USD. Na celém dokumentu nebyl zajímavý hráč, ale jiná věc. V kasinu jsou lidé, kteří mají jedinou práci. Z přicházejícího hráče udělat kamaráda, zajít s ním na večeři a udělat vše pro to, aby se cítil dobře. Hráč je ten, kdo přinese peníze na jejich výplaty. Obsluhy našich heren a kasin? Chovají se mile a uctivě, přinesou vám kolu, kafé, panáka grátis. Připadal jsem si velmi důležitě a váženě, když mi přinesli něco zdarma. V tu chvíli ale hráči nedojde jedna důležitá věc. A sice to, že kola, káva a panák ho stojí 15 000 Kč, statisícovou půjčku z banky a řadu dalších peněz. Logické uvažování absolutně nefunguje.
Mnohokrát jsem slyšel kolem sebe, jak si hráči vyprávějí, co vzali doma: peníze, šperky, obrazy; co kde ukradli a dali do zastavárny. Zastavárny jsou taky zajímavou kapitolou v životě hráče. Často bylo a stále je vidět rozmístění: herna, zastavárna, herna. Když hráč projede poslední peníze, tak jde s mobilem do zastavárny a dál si na pár minut žije svůj sen. Mě těch pár chvil stálo rádio a několik mobilů.
Lhal bych, kdybych neřekl, že jsem měl myšlenky něco ukrást, vyloupit, někoho přepadnout, abych měl na automaty a dluhy. Bohudík jsem to neudělal a děkoval rodičům, kteří do mě vložili tuto brzdu.
Závislost má rychlý průběh. Nemocným člověkem se stanete bleskově. Často jsem se setkával s názorem, že normální člověk nemůže házet peníze do automatů. Vysoce postavený manažer banky. Manželka po 16 letech zjistila, že žije s gamblerem, zadlužený barák, neustále bouchání věřitelů na dveře.
Nebo příběh člověka, který automaty stavěl, který varoval lidi, ať nehrají, že to není postaveno tak, aby vyhrávali. Sám do toho spadl, přišel o rodinu, o střechu nad hlavou a stal se z něj bezdomovec.
Nezapomenu na chlapa z Pančavy, který nám nadával do magorů a že nikdy nemůžeme vyhrát. Během jediného měsíce jsme ho viděli s roztřesenýma rukama a skelným pohledem upřeným na obrazovku mašiny.
Když jsem odevzdával své první výplaty i přivýdělky majitelům heren, tak to bylo v určitých mantinelech, ale pak přišel ten nejblbější nápad mého života. Půjčit si peníze! Jakmile jsem to spustil, tak se má závislost rozjela ještě šílenějším tempem, a to už jsem neměl šanci na zastavení.
Znovu k logice: Moc dobře víte nebo tušíte, že si ničíte existenci, že ničíte život svým blízkým, vy víte, že si za svoje peníze můžete koupit pěkné věci, že máte dát rodičům příspěvek na byt a stravu. Vy to, kurva, všechno moc dobře víte, ale dostanete peníze do ruky, v hlavě cvak, v hlavě se vám udělá temno. Myšlení přestává fungovat. Můžete mít vysoké IQ, jak chcete, můžete mít vysokoškolských titulů kolik chcete, ale jestli jednou čuchnete k této závislosti, vše jde stranou.
Přišly mi peníze na účet, v hlavě se setmělo a na nic jiného jsem nedokázal myslet. Do herny! Přitažlivá muka barevné skříně, světla, zvuky a já! Peníze, automat a já. Spadly klapky a rozehrával jsem zas a znovu smrtící hru. Měl jsem výplatu 15 000 Kč, za hodinu 11 000 Kč a scvrklý žaludek, ale vrnění těla, kterým procházel třes a nervozita. V hlavě hučelo: Já ty prachy chci zpět. Čeká mě věřitel, potřebuji žrádlo pro psa, mám dát peníze rodičům. Za další hodinu se klapky zase zvednou, mám blbý den (z 90 % to tak bylo vždy) vybral jsem si špatný automat, mám už jen 8 000 Kč. Žaludek jak uschlá švestka, chvění těla motá mozek, ruce listím ve větru, strach cloumá srdcem, pojď, drahá bedno, jedu do mrtva, buď a nebo, horká líčka a svět křečí, pijavice prodávají slast budoucnosti…, dokázal jsem jednou poznat negramotný děs, vzít zbytek výplaty 7 000 Kč a odejít z herny. Za celá léta se mi podařilo snad dvakrát, kdy mi automat za poslední dvě koruny vrátil z těch 15 000 Kč třeba deset. Tak jsem ho zas dokrmil, že mi to začal vracet. Představte si to psycho, samota saje vaše ego. V deset dopoledne výplata a za čtyři hodinky zbývají na kreditu dvě koruny.
Čas běžel a byl ze mě ortodoxní gambler a nemocný muž. Bylo období, kdy jsem trávil v hernách veškerý volný čas. Troufám si říct, že jsem svého času patřil ve Zlíně k hráčské špičce – cha, špička, co prodává mzdu jak v temném filmu, špičkový hráč, který drtí zbytky svědomí blouzněním a nepřestane!: Přišly dva příjemné večery za celou kariéru. Oba trvaly cca 3 hodiny. V ten první jsem na Školní ulici vyhrál na automatu největší výhru: 30 000 Kč. Šok, bomba, euforie, nevěřil jsem, co se to objevilo na obrazovce. Očistcové krůčky do nebe, šašek uprostřed a po stranách dvě dámy, otočení válců za 100 Kč. Byla to nejvyšší výhra, která se dala na těchto mašinách vyhrát. Všichni se na mě vrhli, začali mě plácat po ramenou a padala jedna otázka za druhou: Co jsi zmáčkl, vole? Jaks to udělal? My chceme taky, poraď!
Nesl jsem se na vlně slávy a věřil, že vyšší spravedlnost všecko vyplatí, konečně je to tady. Dokázal jsem to, teď se mi bude dařit. Bylo zvykem, že kdo vyhrál takovou částku, musel poručit po panáku. S pocitem mistra jsem vzal zbylých 29 000 Kč a odešel domů, do ABS. Zaparkoval jsem u další mašiny, roztočil válce za 100 Kč a hned vyhrál další 4 000 Kč. No, nádherný večer a ty brlohy byly naráz přívětivé. Byl jsem trochu zadlužen, nějakých 50 000 Kč. Přišel jsem domů a říkám: Zaplať to, zbude ti 20 000 Kč dluhu, to dáš dohromady a jsi z toho venku. Jak to dopadlo? Následující týden veškeré peníze z výhry jsem dobrovolně odevzdal do těch samých strojů. Seděl jsem u beden s hořkým zoufalstvím vln, zkoušejících jednu mašinu vedle druhé, díval se na sebe, pozoroval se, ale nedokázal sám sebe zastavit, kyslík mizel, a jen v dáli jsem slyšel, jak obsluha na mě volá: Pane, nechte toho, vždyť tu necháte všechny peníze, které jste minulý týden vyhrál.
Ten večer jsem končil jak starý havran mrazem unavený, plachtící bez síly křídel, a přesto!: Druhý den hned ráno jsem jiné herně předal další výplatu. Proč? Třeba proto, že jsem antitalent na karetní hry; řada lidí se mě pokoušela naučit hrát mariáš. Vždy to končilo větou: Prosím tě, běž, s tebou se to nedá. U automatů to ale nevadí. Tam stojíte v nadějném vánku, ťukáte prsty do tlačítka a čekáte, jestli elektronika něco pustí. Samozřejmě, že jsem přemýšlel nad závislostí. Když si jiní závisláci píchnou drogu nebo dají půllitr kořalky, tak je to realita, ale automat je virtualita, na níž je reálné jen to, že mně sebere peníze. Jak je možné, že člověk je tak vzrušen možností, že bude okraden?
O pár let později přišel druhý příjemný večer. Na začátku dne bylo neodolatelné nutkání jít do herny, instinkt zvířete. Nedokázal jsem na nic jiného myslet, než jak budu hrát. Vnitřně jsem se klepal a myslel jen na to. Cítil jsem zklidnění na prsou, když jsem vstupoval do světa, kde jsem byl doma. Vzal jsem si auto, abych neztrácel čas. Ze tří heren jsem vytáhl 45 000 Kč. Cítil jsem se v sedmém nebi, zlé bylo zapomenuto, sen byl skutečností.
Než jsem ho zničil mámením a vábením, bez nichž jsem žil neživot. S nimi jsme žil co? Mistr v lhaní a podvádění. Udělal jsem cokoliv, abych sehnal prachy a mohl běžet hrát. Bylo mi jedno, že klamu jako kripl. Bylo mi fuk, co rodiče vědí o mně, domov přestěhován do ABSen. Spěl jsem ke konečné fázi, o níž jsem nic vědět nechtěl, moje lůno se třáslo jak kámen pod kolejemi s vlaky... Telefon zvonil čím dál víc, upomínky chodily stále častěji a musel jsem s pravdou ven. Ten večer, kdy jsem seděl s rodiči u stolu, bych nejraději ze života vygumoval. Dopadl na ně granát. V průběhu těch let jsem si mnohokrát myslel, že jsem na dně, ale to byl omyl. Gamblerství nemá dno. Když jsem dopadl definitivně na držku, tak se ukázaly dvě cesty. První, že si budu dál snít sen, že hrou získám peníze zpět. Druhá, že se zvednu a začnu dávat svůj život dohromady; ale jak se vyhnout bludičkám, jež slastně pouštějí žilou a ničí pocit ohrožení?
Čekal mě další pád. Chodil jsem s dívkou, bylo to vážné, ale udělal jsem chybu. Neřekl jsem jí celou pravdu. Přišla na všechno a samozřejmě to se mnou ukončila, co s takovým hňupem. Potom volali lichváři, všichni chtěli peníze, těžká schíza, exekutoři. Skončil jsem na střeše, stál a koukal dolů: vůle usíná a strach je extází… Neudělal jsem to, protože jsem si vzpomněl na rodiče, kteří mě nevykopli z baráku a kteří mně v dětství vštěpovali víru a naději pro každou situaci. Slezl jsem z výšek, ani schody nevrzly, a nitrem znělo: Konec? Začátek?
Druhý den jsem zabouchal na dveře psycholožce, kamarádce ze cvičáku. Vybral jsem si druhou cestu a začal splácet dluhy. Tři zaměstnání, pak se to ustálilo na dvou. Vydělával jsem krásné prachy. Všechny končily u věřitelů.
Potkal jsem další okouzlující ženu, do které jsem se zamiloval. Jednou jsem šel na besedu o gamblu a ona tam byla. Co teď? Jak z toho ven? V hlavě mi zaznělo: No, tak to napráskej na sebe všechno. Vidím ji, jak střídavě dává hlavu do dlaní a zavrací oči. Ale vydržela a pak jsme se vzali. Do dvou let jsem všechny dluhy splatil a měl čistý stůl. Ženě jsem koupil kytku a navštívili jsme několik poutních míst.
Začal jsem slýchat, že jsem z toho venku, že jsem se z toho dostal. Ne. Já se z toho nedostal a nikdy nedostanu! Tak to prostě je. Věnoval jsem hazardnímu průmyslu dva a půl milionu korun. Nejtěžší ze všeho bylo přiznat si základní fakt o minulosti i budoucnosti. Jsem nemocný člověk a gambler, a budu do konce života. Bylo to těžké doznání, ale zároveň osvobozující. Možná právě proto nemám problém na toto téma mluvit.
Před nedávnem jsem šel po Školní ulici a zjistil, že jedna z "mých" heren je přebudována na obchod nazvaný Hravé ruce. Svobodně – aspoň doufám – jsem se zasmál. Zachechtal.
