Pro ocet
Janek si stavěl hrad, když ho mamička zavolala:
"Janíčku, čuješ – gde si? Poď, pújdeš ke kupcovi."
Janek slyšel.
Bylo by sem slyšet mouchu, kdyby zabzučela s okna kuchyně – sem, za žlutý štít, kde si Janek hraje. Ne však mamičku, když se zeširoka vyloží do okna, zaklesne ruce jako zápasník na plakátě, podívá se přes dvůr, je–li tam dosti místa pro její slova, a už to z ní letí – jako z trúbele sousedova Fanka:
"Janíčku – čuješ?"
To víte, už slyší! Právě teď, když si tak pěkně hraje. Tady za štítem, kde si sluníčko vrnivě tře tvář o žlutou stěnu. Jak jenom májové sluníčko dovede. A tak je zeď dvakrát žlutá: jednou, jak ji mamička šafránem nalíčila, a teď po druhé, jak ji sluníčko žlutí. Celý štít se leskne jako na modré kordulce knoflík. Tak do zlatova, jako když jej tam perlovými nitkami přišíváš… Jsou ty mušky jak perličky. Jedna sem, druhá tam. Když to tak půjde do večera, přišijí ten zlatý knoflíček!
Janek měl hrad už postaven a právě dával na urovnanou hromádku hlíny střechu, když ho mamička znovu zavolala:
"Janku! Tož čuješ? Gde si? Tož poď honem!"
Ale kde… co vás to jen napadá, mamičko? Sem není slyšet z otevřeného kuchyňského okna. Alespoň ne když je to teprve po druhé. To ještě není ono. Možná, že se zatím obejdete jinak, že na to zapomenete – a možná, že si ke kupci dojdete sama. A Janek si může pěkně hrát...
A také si hraje.
– Tady pojedú vojácé... budú křičat, trúbit a střílat. Aj generál tam bude – co tú vojnu vyhraje a ten dobude aj hrad. A ten generál aj vyznamenání dostane. Aj lípovú ratolest si vetkne.
Kopřivu, s kerú – za velikého hřímání slávy – prožene pár mušek, keré budú ohňostrojem vítězství. A konec sa odcingá tkaničkú ulojdaných gatěček...
"Jane! Ty ledaco jedno... Už idu pro tebe. Gde si?"
Tož, to už se nedá čekat.
Mamičce to v krku hvízdá jak v pokaženém klarinetě. A kdyby došla – nestálo by to za to! Obyčejně volá jednou, dvakrát.
Jankovi nezbývá než skrčená záda narovnat, smutně posmrknout, ohnat se po mušce a jít.
A odplivnout si.
Odplivnout právě na žlutý dýňový květ. Však tam stejně nebyla včelička! A na každém kvítku má být.
"Mamičko, nevolaly ste ně? Já sem nečul do zahrádky..."
Mamička, když jí to Janek povídá – s tím jeho klidem a s očima, které se na ni upřou jako dvě zvadlá kvítka – rozdurdí se zlostí ve tváři jak podbradek moráka. Na červeno a hned na bílo; na modro. Očima jí to zakroutí jak rafičkami hracích hodin. Nos se zešpičatí, že by s ním mohl písmenko napsat… A ze staženého hrdla jí vyskočí:
"Víš, Jane – nežádaj si mě!"
A její ruka poletuje a nadhazuje se kolem Jankovy hlavy.
"Dysi sa ti to nevyplatí! Dělat si ze mě kašpara. Já ti "nečuju"!? Nemám na tebe čas, tu máš korunu a už utíkaj!"
"A gde, mamičko, mám ít?" ptá se skromně Janek.
A znovu morák; znovu zle.
"Ja, ty potvoro jedna! Dyt sem to na tebe křičela štyrykrát. K Zimákom – pro ocet! A nepopleť to!"
– To víte, že vám to nepopletu. Abyste ani pípnút nemohli s tú vašú rozkřičanú hubú!
Janek tiše hubuje.
V jedné ruce korunu a v druhé půllitrovou sklenku. Korunu tiskne v dlani, sklenku k tělu. Bosé nohy boří do prachu silnice. Ťapkají v obláčku prachu: Ťap… ťap… A hlava přemýšlí o mamičce.
Není to moc pěkné!
– Jak sú hlúpá... Tož ide enom pro ocet – představte si – a ešče mu řeknú: nepopleť to! Jak dyby byl, pánbúví, jaký osel.
Tož, mamičko, ocet, ocet, ocet!
A nohy: Tap, ťap, ťap...
"Gde ideš, Janku? Poď k nám za mnú. Já mám nového tatárka! Já ti ho ukážu."
Jankem to trhne.
Plůtek je ze starých, prohnilých tyček. A chaloupka za ním bílá, se slaměným čepcem došků. K zemi je přivázaná modrou stužkou obrovnávky.
A tam odtud volá Fanynka.
Už se k ní Janek rozbíhá. Ale vtom jeho oči sklouznou ke sklence. Zableskne se na ní mamička!
Natahuje se.
"Jane! Nepopleť to!"
Do Janka jako když hromem praští.
Zatracený ocet! Taková vodiska jedna kyselá… Dyť už aj já – su jí plný! Fuj, to bylo leknutí.
Jééé... hónem mosím...
"Pá, Fanynko!"
Skok ke plotu. Tož... šup, dolů gatičky! Hhh… Hhhoó – neeem – – –
– – –
"Ocet, mamička – čur, čur. Ocet, mamička – čur..."
–
V krámě u Zimáků mají po celé léto dveře dokořán.
Větrají – anebo spíše lákají lidi na tu vůni. Však celá ulice voní sladkým dřevem a herinky.
Do toho podlouhlého, tmavého krámu vejde Janek.
Kupec stojí za pultem.
Vousy má až pod břuch. Chytrák! Ten ví, jak na to. Má ty vousy jen proto – aby se jich děti bály...
A mlsky nekradly z krabic.
Janek se však pantáty kupce nebojí. Protože není ani zloděj, ani žádný šušňál – aby se bál vousatých lidí.
Je nejtěžší z celé třídy a i toho rozumu má tolik!
Janek se vypne a jde k pultu. Ale u samého pultu – obličejík se mu trochu protáhne. Janek sklopí oči a jeho ruka nějak bojácně podává sklenku kupci, který z tmavého kouta do ticha zavrčí:
"Co chceš!?"
Do Janka jako když bičem šlehne. Zná ty kupcovy cigánské oči – vykulené zpod černě naježeného obočí. Široce rozevřené dírky do nosu. A pod nosem se ježí knír a škaredé, huňaté vousy až daleko pod pult... brrr!
"Tož co, kluku?" zahřmí kupec znovu.
– – –
"Za kolunu ... petlulínu!"
–
Mamička nebyla v kuchyni.
A tak Janek je zase generálem. Zase je kanonem a vítězem veliké vojny.
Řve na celé kolo – jak tak stojí rozkročen nad hromádkou žluté hlíny – a zuřivě bije cihlami do hradu…
"Hurááááá... hu..."
"Ty otrapo jeden! Cos mě to enom donésu?"
"Oca, mamičko..."
Od žlutého štítu cosi zafičí a hvízdne. – A generál Janek má po reputaci.
– – –
– Dyš teda není tej kyselej vody ve sklénce, mamičko, tož ju mám já – v gaťkách! A včíl vám už mokrý ke kupcovi stejně nemožu ít... A tak, myslím, přeca mosíte, mamičko, ít si samy... pro ocet...
