Pastýř Balaja
Na protější stěně začaly bít křaplavým hlasem staré kyvadlové hodiny.
„Tři čtvrtě na sedm. Je čas!“ pokývl hlavou Michal, zavěsil si trubku přes rameno a s kocarem v ruce se šel rozloučit do kuchyně s Kristinou.
„Tak jdi, Michale, s Kristem Pánem a dobře napas!“ rozloučila se s ním před chalupou žena, dělajíc mu křížek na čelo. Dívala se za ním, až vyšel z Uličky a zahnul na náves do statku k rychtářovi.
„Dnes poženeš pást do Horního lesa,“ sdělil mu starosta. „Usedlí z obce tam pásávali od nepaměti a pastva patří jim.“
„A co vrchnost?“ odvážil se namítnout Balaja.
Rychtář na něho pohlédl přísně zpod přimhouřených víček a řekl úsečně:
„Vrchnost měla dovoleno vysázet stromky v lese. Nic víc! Nepáslo se tam, dokud byly malé. Teď už vyrostly a máme právo pastvu zase zahájit.“
Potom povstal a počal prohlížet v almaře úřední lejstra, která byla pečlivě uložena.
Balaja se neodvážil už žádné námitky. Věděl, že s rychtářem nejsou žerty. Pozdravil a za chvilku se ozvalo návsí ječení trubky a práskání kocarem pronikalo za zdi a zavřená vrata statků. Zaskřípala a pomalu se otvírala.
Náves a ulice oživly hlasy dobytčat a na cestách se zvedl prach. Krávy vycházely z vrat vážně, jako zamyšleně – zato telata pobíhala poplašeně a vnášela do stáda neklid.
„Napaste dobře!“ volaly hospodyně za pastýřem. Chvíli pohlížely za pobíhajícím dobytkem a potom zavřely vrata, aby vnořily ruce do denní práce.
Na Příhoně se k nim přidaly poslední kusy a potom vedla cesta do polí a k pastvisku u Dolního lesa.
Plochý kraj, zahrazený za Moravou vrcholky Chřibů a obklopený modravou linií obzoru, byl zalit světlem. Měl svoji tesknotu i svoji krásu posledního výběžku Hané. Tam dále na jih u Napajedel začínalo už Slovácko a na východě, kde vyčnívala ze staré kaštanové aleje věž malenovského zámku, bylo už rozhraní Valašska. Rovinu tam pohlcovaly výběžky Karpat.
Byly krásné ty hory s temnými lesy, ale Balajka miloval svoji rovinu s obilnými a zelenými pastvinami, kde naslouchával cvrkotu brouka ukrytého v trávě a dýchal vůni mateřičky, rozvíjející své květy, opilé slunečním světlem. Dnes si však nevšímal ani osamělých vran, veslujících vzduchem, ani neslyšel svist křídel divokého holuba, letícího od lesa na Trestném. Byl zneklidněn, vzrušen rychtářovým rozkazem. Tušil, že se něco semele, ale rozkaz je rozkaz a s rychtářem nejsou žerty!
Dlouhým kocarem sháněl dobytek na cestu k Hornímu lesu.
„Jdeš!“ švihl Stračenu. „Kde lezeš?“
Podívala se na něho udiveně s němým překvapením ve velikých, temných očích. Proč je žene dnes k Hornímu lesu, když vždycky chodívaly na opačnou stranu k dolnímu pastvisku? Tam znaly každý kámen, každou tyčku, každý lopuch. Dva topoly tam postavily mohutnou hráz pochodu slunce a stříbrné listy se na nich chvěly v tichém šelestění.
Balaja sedával v jejich stínu a myslíval na mladou ženu. Usmívala se na něho, když mu ráno svazovala do šátku kus chleba a sýra.
Dnes nebude ležet v jejich stínu! Tady vede cesta podél pole k Hornímu lesu. Musí dávat pozor na dobytek, aby nevlezl do obilí. Žitné klasy se sklánějí v ranních závanech jako pod kroky Kristovými a skřivan se rozezpíval pod modrým zvonem oblohy.
„Jdeš na cestu!“ švihl bičem po rozdováděném teleti a na čele se mu utvořily tři rýhy. Bylo mu horko. Rozepjal košili u krku a zahleděl se k Hornímu lesu. Bože, jak ten čas utíká! Opravdu, stromky jsou tam už vyrostlé a mezi nimi vysoká zelená tráva. Jasně zelená stébla se chvějí ve vánku letícím údolím Moravy.
Zastavil se na okraji lesa a přehlédl stádo, pohlížející chtivýma očima na vysokou trávu mezi stromky. Několik nedočkavých telat přeskočilo příkop, oddělující louku od lesa, obešlo drobné keříky a ostružiny a sklonilo hlavu k lákající trávě. Zpřetrhaná stébla sviští a lákají ostatní. Za chvíli se celé stádo pokojně páslo. Jinak bylo všude ticho slunečního rána, dotýkající se hedvábnými doteky srdce.
Balaja vytáhl z holinky dýmku, zapálil si a podepřel se o kmen břízy. Vyběhla na okraj lesa, jako by se chtěla kolem sebe rozhlédnout. Jaký je krásný den! Kraj leží klidný, zalitý slunečním světlem a ukončený měkkými vlnami kopců na obzoru. Shůry se na něj sype příval nebeské modři. Cesta plná prachu přes luka do polí, podél vlajících stébel a štětinatého ječmene! Crkot skrytého brouka a hlas kukačky za Moravou! Stromy, lesy, dědiny, dvory uprostřed polí!
Dlouhá vlna radosti a klidu z krásného dne užehla Balajovo chlapské tělo. Lehl do trávy pod mladou břízku a ruce složil za hlavu.
Lesem se šoumají kroky, dvě hněvivé oči se proplétají mezi stromky.
„Ven z lesa!“ zahřmělo chlapské hrdlo.
Balaja vyskočil. Ocelově šedé oči panského hajného se zabodly do jeho tváře. Obličej proti obličeji, jenom čelisti pracovaly ve skřípavém svírání zubů. Celé svalstvo obličeje se zvlnilo v tvrdém odhodlání.
„Co ven?! Pasu tady dobytek.“ Hlas ze sevřeného hrdla přerušil vteřinu ticha a ruka sevřela pevněji kocar.
„V lese se pást nesmí! Obrať dobytek nebe bude zle!“ Hajný křičel přiškrceným hlasem a pozvedl sukovici.
„Pastva patří usedlým z obce a rychtář mně nařídil hnat dnes zase sem, protože les je už vzrostlý. Nepáslo se tu jenom, dokud stromky byly malé.“ Balaja rozhazoval rukama a hlavu pozvedl vysoko a nebojácně.
„A já ti povídám, že tu pást nebudeš!“
V tom okamžiku proletěla sukovice vzduchem a dopadla na hřbet jednoho z telat. Bolestně se rozbrečelo a uskočilo zpět.
Balaja zrudl ve tváři, přeskočil příkop, oddělující jej od hajného a octl se těsně před ním. Pohledy hořely jako plameny a oči se zabodly do sebe jako ostré nože.
„Tak co, obrátíš?“ zasykl hajný a skousl rty.
„A kdybyste to tisíckrát řekl, neobrátím! Pastva patří usedlým a nemáte žádné právo tu rozkazovat.“
„A já ti povídám, že tu pást nebudeš!“ zařval hajný a oči se mu podlily krví.
„Podívejte se, jak se pase!“ zasmál se Balaja a ohlédl se po dobytku. Poškubával klidně trávu, jenom udeřené telátko, jako by se bálo sehnout hlavu. Stálo na pokraji lesa a ustrašeně se na ně dívalo.
„Nesměj se!“ zaburácel vztekle hajný a švihl sukovicí. Prosekla však vzduch nadarmo. Balaja uskočil za příkop, na louku a hajný, švihnuv do prázdna, zapotácel se a sletěl do příkopu Na louce roztočil Balaja kocar a práskl jím ze všech sil. Zaburácelo to jako hrom, jako výstraha. Polekaný dobytek zvedl hlavu a nad lesem se s křikem vznesly vrány.
„Opovaž se ke mně přiblížit!“ rozkřikl se na hajného a zdůraznil svá slova novým prásknutím. Ten, vida kocar a Balajovy hněvem hořící oči, zůstal opatrně v lese. Postřehl také, že se sbíhají s polí lidé, přivábeni křikem a práskáním. Bylo mezi nimi také několik usedlých, jimž patřila pastva. Seskupili se kolem pastýře a zaujali hrozivé postavení proti hajnému. Ten však nezůstal také osamocen. Přiběhli mu na pomoc panští dělníci, pracující v lese.
Petrklíče
(Prvosenka jarní)
Prvosenky patří k prvním jarním poslům. Mají něžně žluté květy a jsou milou ozdobou našich luhů a hájů. Povstaly prý z otisků zlatých klíčů, jimiž svatý Petr odmyká nebeskú bránu.
Nemyslete, že svatý Petr má lehkú službu. Víte dobře, že je strážcem u nebeskej brány a to néni enom tak. Ve dně v noci musí vartovat, aby mu do nebe neproklúzly duše hříšné, darebné. Svazek zlatých klíčů, co něma odmyká nebeskú bránu, z ruky ani neodkládá.
Jednú po obědě šly na něho dřímoty. Sedne na stoličku, a že si trochu pospí. Sotva přivře oči, už na bránu búch! búch! buch! Pohlédne škvírú v bráně a povídá: „Aha! Tetka Maruša z valašských kotárú opustila zem a letí k nám do nebe.“
„Počkej!“ volá na ňu, „hned ti odetknu.“
Chvílu to trvalo, protože tych klíčú je sedm.
„Ti se pojistili!“ myslí si tetka Maruša, ale vtom se brána otevřela a tetce se tak zamhlilo v očách. Světlo vedle světla, všady samá palma, varhany hrajú a kde pohlédla, tam se třepotal anděl. Stála na prahu a pohnút se nemohla.
„No, poď dál!“ povídá svatý Petr, „ať možu zatknút. Pořád mně tu obcházajú duše zlé, darebné, a enom číhajú, jak by se prosmýkly do nebe.“
Tetka vešla a enom tak vydechla: „Ale vy to tu máte! Tak mě oči přecházajú.“
„No, šak se ohledíš. Zvykneš si!“ svatý Petr na to.
Tetka chvíli hledí a potom povídá: „Tož máte to tu velice pěkné, ale já bych nemohla pořád enom hledět na tú parádu. Já su zvyklá dělat. Měli byste tu nejakú prácu pro mě?“
„No, neco se najde,“ usmíval se svatý Petr, „možeš třeba drhnút péří.“
„No, to bych byla opravdu ráda! Při draní se dobře povídá. Nekdy nás sedávalo kole stola aj dvanást a řeč se nám netrhla.“
„Vím, vím! Šak ste také kdekoho probraly. Ani mě ste nevynechaly.“
„No, co bych zapírala!“ přisvědčila tetka. „Také byla o vás řeč. Máte přecej na starosti počasí a nekdy ste nám dělal všecko jak naschvál.“
„Ja, milá tetko Marušo,“ bránil se svatý Petr, „kde bych mohl všeckým vyhovět! Jeden to chce tak a druhý jináč!“
„Máte pravdu, svatý Petře! Ale už bych neráda zdržovala. Na koho se mám obrátit, aby mě uvedl na své místo?“
„Svatá Rozára se tě ujme. Tá má na starosti vás, starší ženské.“
Už, už chtěla tetka odcházet, dyž v tom jak dyby si na neco zpoměla. Svatý Petr si toho všíml a povídá:
„Tak se mě zdá, tetko Marušo, že máš ešče neco na srdci. Tož pověz!“
„Nechcu pomlúvat,“ začala tetka, „ale přecej mě to nedá. Neráda bych, aby vám tu udělali nějakú neplechu.“
„Kdo?“ trhnul sebú svatý Petr.
„Ale! Dvá chlapi od nás. Jak sem letěla do nebe, ohlédnu se a vidím, že za mnú letijú ešče dvě duše. Zpomalila sem a vidím, že je to Francek Otýpkú a strýc Vaňhara. Měli už také na mále, dyž sem odcházela. Povídám jim: „Chlapi, velice si netrúfajte! Vám svatý Petr sotvá nebeskú bránu odetkne. Enom v hospodě ste vysedávali a na prácu ani nemákli. Nechali ste za sebe dřít ženské.“
Ale chlapi se enom uščuřovali:
„Nech neodetkne! Tetko Marušo, nepožaluj na nás, ale my zme si udělali šperháky. Šak se nejaká chvílka najde a my si něma nebeskú bránu odetknem. Svatý Petr mosí také nekdy odskočit stranú – no, a už zme tam.“
