Bouře na Dolinou
Těžký mrak se pověsil na Dolinu.
Co chtějí?
Kam jdou?
Brzy se jim dostalo odpovědi. Vojáci zamířili k jejich chalupě. Dva zůstali venku, dva vešli dovnitř. I se psy.
Paní Čermáková se násilím ovládla. Ještě štěstí, že v poslední chvíli vylila čaj z konve!
Vojáci se vyptávali lámanou češtinou, nebyl–li tu nějaký "oficír".
"Ne, nic podobného tu nebylo," oddychla si paní Čermáková. Pán Bůh zaplať, že jejich návštěva neplatí Kolískovi! Rázem oživla a nabyla staré jistoty.
A nešel ani okolo? Neviděli nějakého důstojníka v lese?
Kdepak, sem nevkročí ani lidská noha! Co by tu také dělal?
Vojáci přesto začali prohlížet celý dům. Kam nemohli vniknout sami, tam poslali psy. Rozházeli postele, vešli do sklepa, vylezli na půdu, prošťárali stodolu.
Nic.
Odešli.
"Maminko, já jsem se ti tak třásla!" zašeptala Olinka. "Však já také, Olinko!" přiznávala se matka. "No, jenom ať se už nevracejí! Kam jdou?"
Olinka opatrně vyhlédla.
"K lesu!"
"Snad ne ke skrýši?"
"Ne, jdou hodně doleva," uklidňovala matku i sebe Olinka. "To už ho nenajdou."
"Tak přece měl pravdu Slávek, že hledají nějakého…"
Vtom se ozval zuřivý štěkot psů.
"Probůh, co se tam stalo?" lekla se matka.
Olinka vyšla ven. Kráčela k drvárce, jako by šla pro dříví. Přitom se úkradkem podívala do lesa.
Náhle se zastavila, jako by ji přikoval k zemi. Chvíli naslouchala. Pak se obrátila a spěchala do kuchyně.
"Maminko, je zle...!"
"Co se stalo?"
"Pan Kolísko kašle, slyšet ho až sem!"
"Tož to je s ním konec…!" zalomila rukama matka a usedla na židli. "A zaslechli to?"
"Ano, protože už ho hledají. Psi pobíhají sem a tam..."
"A jsou blízko skrýše?"
" Ještě jsou dosti daleko, ale jdou k ní. Ti psi jim ukazují cestu..."
"Počkej –!"
Do mrazivého ticha v kuchyni pronikal nový, ještě zuřivější štěkot psů. Pak bylo slyšet zlostné hlasy a žalostné zaúpění.
"Už ho našli...," řekla mrtvě matka.
Obě se přitiskly k záclonce na okně a snažily se zahlédnout, co se děje v lese.
Obraz, který spatřily, jim podlomil nohy. Vojáci vytáhli nemocného uprchlíka z úkrytu. Bili ho pažbami, smýkali jím se strany na stranu a něco na něho křičeli.
Kolísko neodpovídal. Nemohl odpovědět, protože jím zmítal těžký záchvat kašle.
A už se vydal truchlivý průvod na cestu k Čermákově chalupě. Dva rozzuření vojáci vrazili do kuchyně.
"Věděli jste o něm?"
"Ne," řekla rázně paní Čermáková a sama byla udivena, kolik jistoty a přesvědčivosti je možno vložit do jediného slova.
"A co toto?" ukazoval voják na teplé přikrývky, které dali Kolískovi do krytu. "Kde to vzal?"
"Nevím," trvala na svém už úplně klidná žena. Byla překvapena sama sebou. Dokud se nebezpečí vznášelo okolo ní jako cosi neurčitého, chvěla se bázní a očekáváním toho, co přijde. Nyní, když mu stála přímo tváří v tvář, pocítila mrazivý, železný klid. Zdálo se jí, že nikdy neměla tak jasné myšlenky jako v této chvíli.
"Však ono se to vyšetří," řekl vztekle voják, zmatený jejím klidem. Zahrozil ještě puškou a vyšel ven i se svým druhem.
Před domkem stál Kolísko. Stál? Potácel se s boku na bok. Na tváři měl velikou bouli – to jak byl zasažen pažbou jednoho vojáka. Kalné oči upíral na paní Čermákovou. Mlčel, ale v jeho zraku ležela prosba za odpuštění. Jeden voják ho hlídal, kdežto zbývající prohlíželi a vyslýchali Čermákovy sousedy.
Když nic nepořídili, vyrazili k Hošťálkové. Cestou tloukli klesajícího uprchlíka, křičeli na něho, psi štěkali. Celá Dolina se otřásala touto nelidskou podívanou.
Když se večer vrátili otec se Slávkem, už o tom věděli. V celé dědině se nemluvilo o ničem jiném.
V noci odběhl Slávek do skrýše a zahladil všechny stopy, které by je snad mohly ještě nějak prozradit. I doma spálili všechno, co by jim mohlo uškodit. Pušku a dvě pistole, které pečlivě uschovávali, zabalili a zakopali za chalupou.
Ráno zajel Slávek za Hájkem. Řekl mu, aby už dopisy nevozil. Budou pokračovat, až se všechno uklidní.
"Teď záleží všechno na Kolískovi," řekl pan Čermák. "Bude–li pevný a dovede–li mlčet, nemusíme se ničeho obávat. Promluví–li však..."
Dovede–li mlčet...
Sváží tě tak, že rukama se držíš za paty, prostrčí ti mezi pažemi dlouhou a pevnou tyč, upevní ji na dva silné sloupy, roztočí tě – a ne rukama, nýbrž ranami obušků! – a točíš se, jako ses točíval v dětství na hrazdě při kolenotoči, rychleji a rychleji, za každým otočením na tebe zařvou: "Kdo ti pomáhal? Mluv!" A když mlčíš, nová rána, druhá rána, třetí rána, po hlavě, po zádech, po tváři, po rukou… V hlavě ti hučí, točíš se už nejen ty, ale celý svět... a mlčíš...
Pak tě postaví tváří ke zdi, k tvrdé kamenné zdi, za každou otázkou následuje prudký úder do hlavy, strašný náraz nosem a čelem do stěny, krvácíš, už nejsi ani člověk... a mlčíš a mlčíš...
Otočí tě zase čelem do světnice. Obrovský gestapák si povyskočí a jeho těžká okutá bota dopadne na tvou nohu, přímo na nárt, ozve se praskot, hroutíš se k zemi, zvedají tě surovými ranami obušků... a mlčíš... a mlčíš... a mlčíš...
Když pozbudeš vědomí, dají ti na chvilku pokoj. Sotva však otevřeš oči, vrhnou se na tebe znovu. A mají desítky jiných a krutějších způsobů, jak tě donutit k mluvení. Je jim lhostejno, co si o nich myslíš. Co jim záleží na tom, že všechna hrůza obávaných mučíren ve středověku s koly a kládami na lámání lidských údů bledne a ztrácí se před tím, co přineslo lidstvu Německo dvacátého století?
Jsi–li pevný jako skála, jsi–li tvrdý jako žula, dovedeš mlčet stále. Vydržíš tento nelidský nápor, i když nemáš naděje, že by ses zachránil. Buď podlehneš jejich ranám, nebo tě ubijí až potom. Ale v poslední chvíli jasného vědomí tě zahřeje myšlenka, že tvůj duch zvítězil nad hrubou mocí. A vědomí, že jsi zachránil mnoho lidských životů...
Dovedl mlčet i Kolísko?
Druhého dne seděla Čermákova rodina u oběda.
"Tak co je s Kolískem?" otázala se matka.
"Odvezli ho do Vsetína," řekl otec. "Nejprve ho vyslýchali zde v obecní kanceláři, ale nic z něho nemohli dostat."
"Třeba bude mlčet i ve Vsetíně. Zdá se, že je to opravdu statečný chlap. Jinak by tu již byli."
Okolo okna se mihl nějaký stín.
Byl to soused.
Polohlasitě zavolal:
"Jdou sem nějací lidé! Řekl bych, že je to gestapo!"
Stín zase zmizel.
Pan Čermák přiskočil k oknu, z něhož bylo možno přehlédnout celou Dolinu.
Opravdu! Od silnice se blížili tři mužové. Tmavé šaty, vysoké boty. Šli pomalu, vesele se o něčem bavili.
Zřejmě si byli svou věcí jisti.
"Jdou pro nás!" řekl pan Čermák.
"Co teď?" lekla se matka.
"Utečeme do lesa."
"I s Olinkou?"
"Ano! Vytratíme se za drvárku, a než sem přijdou, zmizíme v houštinách."
"Ale co vzít s sebou?"
"Nic. Není času! Za mnou!"
Pan Čermák uchopil čepici a už byl na dvoře. Ostatní chtěli vyrazit za ním.
Ale už se k tomu nedostali, poněvadž otec se náhle obrátil a vracel se do kuchyně.
"Škoda, že jsme ty zbraně zakopali," pohlédl na Slávka. "Mohli jsme se aspoň bránit."
"A proč ses vrátil, tati?" zeptal se Slávek.
"Jdou sem s několika stran," odpověděl otec. "Zahlédl jsem dvě skupinky po dvou a po třech. Sestupují k naší chalupě od lesa."
"Co uděláme?"
"Už nic," řekl smutně pan Čermák. "Je pozdě. Až nás budou vyslýchat, nevíme o ničem. O Kolískovi ani o těch druhých. A nikoho z Hošťálkové nebudeme jmenovat. Rozumíte?" "Ano," zašeptali všichni.
"Musíme zapírat do posledního dechu. Jinak bychom přivedli do neštěstí –"
Vtom se rozletěly dveře od kuchyně a v nich se objevili dva gestapáci s namířenými pistolemi.
"Ruce vzhůru!"
Celá rodina uposlechla. Zatím co jeden mířil, druhý dával pouta panu Čermákovi.
Matčin pohled se svezl úkradkem do Doliny. Myšlenky jí zavířily v hlavě jako divoký vodopád. Budou zatčeni, odvlečeni. Olinku jistě zase propustí, vždyť je to dítě. Kdo si ji k sobě vezme? Jeník je ve Zlíně. I když se vrátí do rodného domu – je to chlapec. Zbývá babička, která žije v dědině u sestry. Stará osoba, která by sama potřebovala opory. Kdo tedy –?
Slávek!
Slávek kdyby tu mohl žít! I když by se musel skrývat před pronásledovateli, kteří by po něm jistě slídili, přece by dovedl domácnost udržet. Zařídil by u sousedů, aby udělali to, na co by nestačil sám.
Ale takhle?
Odvedou ho, odsoudí, snad i popraví a Olinka tu zůstane sama. Zůstane na světě jako kůl v plotě, odstrkovaná, bez opory – – –
To všechno se přehnalo jejími myšlenkami rychlostí blesku.
Když byl gestapák hotov s otcem a šel k Slávkovi, podrazila mu nohu.
Gestapák upadl a narazil tváří na škopík, v němž měli brambory pro dobytek. Pořádně se uhodil a zuřivě zaklel.
Zároveň se rozlehl malou kuchyňkou zoufalý matčin výkřik:
"Slávku, uteč!"
Slávek zůstal nerozhodně stát. Má tu zanechat rodiče? Nezhorší jejich postavení svým útěkem?
Jen rychle, Slávku! Nerozmýšlej se ani vteřinu! Gestapák už vstává, jeho vztekem zkřivená tvář dává tušit, co bude následovat. Zde už není co zhoršit! Maminka, tvá statečná maminka ti ukázala, že v osudových chvílích se musí jednat rychle. Dokaž jí, že její oběť nebyla nadarmo. I tatínek ti dává očima znamení, abys utekl. Ví, že je už všechno stejně prozrazeno a ztraceno, tož nač ještě zvyšovat počet obětí?
Ale musíš být rychlý a mrštný jako veverka, neboť druhý gestapák nestřílí jen proto, že v tom zmatku by mohl zranit svého druha, který klečí na kolenou, drží si tvář a vyplivuje krev… Nestřílí, ale zato tím vztekleji volá:
"Fritz!"
A už stojí ve dveřích další gestapák a snaží se rychle rozpoznat, co se děje v kuchyni. V napřažené ruce má pistoli. Jednej rychle, Slávku!
Vymrštil se jako střela. Prudkou ranou vyrazil gestapákovi pistoli z ruky a chtěl proklouznout okolo něho na verandu.
Překvapený Fritz se však zatím vzpamatoval. Zachytil Slávka a pevně ho svíral.
Ale již tu byla zase matka. Vrhla se na gestapáka jako tygřice. Zakousla se mu vší silou do ruky, až zaúpěl. Ruka se uvolnila, druhá uchopila matku za vlasy a začala je vztekle rvát – ale to již Slávek neviděl. A neviděl ani to, jak gestapáci přiskočili k hrdinné matce, jak ji začali kopat a bít, až pozbyla vědomí.
Vběhl za drvárku, pak několik skoků doprava a už byl v lese. Kulky pronásledovatelů fičely za ním, před ním, okolo něho, les burácel ozvěnou střelných ran a zuřivých výkřiků – ale Slávek nedbal. Hnal se kupředu jako šílený a za chvilku byl tak daleko, že zmizel pronásledovatelům s očí.
Gestapáci se hnali po jeho stopě, stříleli dále jako posedlí – ale rány slábly každou minutou. Jak litovali, že s sebou neměli psy!
Slávek utíkal, co mu nohy stačily. Kam? Nevěděl. Jen do lesů, do hlubokých valašských lesů, kde se ztratíš jako kapka v moři. Lesy tě nezradí, Slávku. Poskytnou ti úkryt a ochranu. Sta malých jeskyněk a doupat skrývají pro tebe. Stačí přihodit nad vchod nějakou větev zeleného smrčí a jsi v bezpečí.
Pojednou se zastavil. Před ním stálo několik chat a restaurace. Je možné, že je už na Šanhaji?
Rychle couvl do lesa. Zde by mohli být Němci.
Zamířil doleva. Kam půjde? Kde se ukryje? Kde přenocuje?
Kam by šel jinam než k strýci Spěchalovi! Jeho chaloupka je přilepena na stráni pod lesem, široko daleko je pěkný výhled, strýc Spěchal je dobrák a pro strach má uděláno.
Přišel tam až za tmy.
U Spěchalů drželi černou hodinku.
"Dobrý večer! " pozdravil Slávek, když vešel do jizby.
"Dobrý večer!" odpověděl strýc. "A kdo to přišel k nám tak potichu, že ani pes nezaštěkal?"
"Váš Hektor mě poznal lépe než vy, strýčku. Co pak mě nepoznáváte? Vždyť jsem to já, Slávek!"
"A kýho šlaka! Pěkně tě vítám, chlapče! Však právě tu mluvíme o tobě. Milado, rozsviť! A jak ses k nám dostal?"
"Tož... tak."
"A nejsi raněn? Vždyť prý po tobě stříleli celé salvy!"
"Museli špatně mířit. Nestalo se mi nic."
"Bohudíky, chlapče, bohudíky. Milado," obrátil se k své dceři, která právě rozsvítila, přichystej něco k večeři, však jistě jsi nic nejedl. "
"Nejedl, strýčku. Ale hlad nemám."
"Já ti rozumím. Ale tělo se nedá ošidit."
"Nevíte, co je s našimi?"
"Jak bych nevěděl, Slávku. Odvedli je všechny tři, ale Olinku již pustili."
"A kde jsou?"
"Zatkli ještě někoho?"
.....
