Návrat policejního příslušníka Antona Ungera
Dolní Rakousko, začátek 21. století
Mladý, přes svůj věk však důstojně vyhlížející policejní příslušník Anton Unger, cítil značné ulehčení a do budoucna hleděl s optimismem. Podařilo se. Službu bude nyní vykonávat poblíž svého bydliště a rodiště. A co víc! Strážcem pořádku se stane mimo jiné i ve své domovské obci. Zítra, na Štědrý den, nastoupí svou první službu.
To je skutečná nadílka. Je to skoro jako za dob vesnických četníků, myslel si a těšil se na nové pracovní úkoly.
Přestože si jako vinař již navykl nalévat vinné sklenice na vysoké stopce pouze do třetiny, dnes rituál, na který se zpočátku díval skepticky, porušil a u příležitosti svého návratu domů si nalil až po okraj.
Více než kdy jindy vnímal blažený pocit spokojenosti.
Přese všechno se mi dosud v životě dařilo, zamyslel se a vzpomínal na školní léta, kdy byl vším možným, jenom ne vzorným žákem.
Snad to bylo růstem, který mě tehdy tolik zatěžoval. Koneckonců ve čtrnácti jsem překročil průměrnou výšku dospělého člověka, snažil se najít důvod své tehdejší nejistoty a pasivity.
Byli to spíše rodiče než on sám, kdo o jeho bezprostřední budoucnosti po základní škole rozhodl. Nastoupil, stejně jako každoročně několik dalších mladíků, do učení v jednom ze dvou místních stolařství. Nadšený nebyl, avšak skutečnost, že mohl zůstat doma, mu byla dostatečnou útěchou.
Jak se dalo očekávat, pracovní příležitost se pro něj v místě bydliště po vyučení nenašla. Obě stolařství měla pouze omezené kapacity a šéfové si své spolupracovníky vybírali nejenom na základě odborných, ale také, nebo dokonce především, podle kritérií rodinných. Tak se stalo, že musel mladý Anton za prací dojíždět autem nějakých třicet kilometrů. Na první cestu do práce se vydával se smíšenými pocity – vůbec tam však nedorazil.
Malou nepozornost, díky níž přistál více či méně šetrně v příkopu, si vyložil jako Boží znamení. V tu chvíli mu došlo, že dojíždět do práce nebude nic pro něj.
Následující rozmanitá práce obecního zaměstnance mu celkem vyhovovala, neuspokojovala jej však pozice výhradního příjemce pokynů. Tu si začal pohrávat s myšlenkou přihlásit se do služeb policie.
Po pádu „železné opony”, především ale, když se severní a východní hranice Rakouska staly vnější hranicí Evropské unie, navyšovala tehdejší pohraniční policie stav. Unger neztrácel čas a přihlásil se hned mezi prvními.
Odborný výcvik připadal nesportovnímu Ungerovi fyzicky sice dosti namáhavý, zato teorie byla, jak sám říkal, „hračka”. Služba na hranicích byla příjemná. Obyvatelstvo vinařského kraje si ochranné funkce pohraniční policie vážilo a dávalo to také svým způsobem najevo. Když hlídkující vozidlo projíždělo sklepními uličkami, místní je obvykle zastavili a nabídli uniformovanému osazenstvu vozu malé občerstvení. Také velitelé, sloužící leckdy v terénu, se nenechávali s odůvodněním: „naší strategií je pěstovat dobré kontakty s obyvatelstvem”, příliš přemlouvat, čímž byly ony krátké přestávky v konání služby legitimovány. Své mladé a nezkušené kolegy nicméně před příliš horlivým navazováním kontaktů s obyvatelstvem živícím se vinohradnictvím varovali.
Anton z četných diskusí vedených o víně profitoval, a sice jak v praktické, tak i v teoretické rovině. Někteří vinaři oplývali rozsáhlými, po generace předávanými znalostmi, jiní naopak ovládali moderní technologie. Uměl pozorně naslouchat a věcně se ptát, a tak se pomalu stával znalým enologem – odborníkem v oboru vinařství.
Služba na hranicích však měla i jinou, stinnější stránku. Ungera počal psychicky zmáhat častý kontakt s osudy utečenců.
Uprchlíci pocházeli převážně z Balkánu nebo Asie. Do Rakouska je s idealizovanými představami pašovali bezohlední převaděči. Při pohledu do smutných očí lidí, kteří se kvůli cestě do neznáma vzdali všeho, co jim bylo drahé, a kterým musel bránu vysněného ráje přibouchnout přímo před nosem, se nezřídka dostal do konfliktu se svým vlastním smyslem pro služební povinnost. Velmi jej tížilo, že to byl právě on, kdo zosobňoval konec jejich snů.
Unger na jedné straně kolegům, jimž se pátrání po těchto lidech stalo vášní srovnatelnou s lovem, záviděl, na druhé straně jimi ale také pohrdal. Ačkoli si uvědomoval, že důvodem ztroskotání uprchlíků nebyl on jako osoba, trpěl tento pohraniční policista, pro své povolání pravděpodobně nadmíru vybavený empatií, výčitkami svědomí.
Aby unikl tomuto stresu, požádal o přeložení na místo v blízkosti svého bydliště. Byl zaregistrován a již po dvou měsících se stalo to, co by nečekal ani ten největší optimista.
V důsledku restrukturalizace se na dotyčném policejním okrsku navyšoval stav a Ungerově žádosti bylo vyhověno.
*
Anton si právě znovu naléval, když před sklepem zastavilo auto. Ve světle otevírajících se dveří se objevila bohatými vousy a chybějícími vlasy charakterizovaná tvář spřáteleného sklepního rádoby filozofa. Znamenalo to konec jeho meditativní samoty.
Způsobem v místě obvyklém se starší povídavý návštěvník pozval na pár skleniček. Do sebe ponořený Unger si uvědomil, že tento náruživý, sám sebe občas přeceňující milovník vína je v současné situaci tím snesitelnějším zlem, a vrátil se zpět do reality.
Jejich hovory se týkaly výhradně vína, přičemž bylo ritualizovaně řečeno již nespočetněkráte slyšené.
Anton, vážící si životních zkušeností svého hosta, nemohl jinak, než konfrontovat jej s převratnou změnou ve svém dosud mladém životě. Jeho stejně tak ve státních službách zaměstnaný návštěvník mu na to poněkud skepticky předestřel následující scenérii:
„…A co uděláš, když tvé služební cesty zkříží přítel, řídící, co ani čert a náhoda nechtěli, pod vlivem alkoholu?“
Anton musel přiznat, že se touto otázkou dosud nezabýval.
„Co udělám? … Domluvím mu a pošlu ho domů,“ odpověděl nejistě. „Dobře, a co uděláš, když tě neposlechne? – Víš přece, jací jsou lidé v opilosti.“
„No tak mu vezmu klíče od auta, …a když všechno selže, tak holt budu muset postupovat úředně,“ řekl Anton trochu netrpělivě.
„Bylo by to ale nepříjemné,“ pokračoval. „Já to bohužel nedokážu, dělat, jako bych někoho neznal. Mnoho kolegů by zapřelo vlastní matku, mně k tomu ale stále ještě chybí potřebná dávka cynismu.“
„Já ti takovou situaci nepřeji,“ řekl jeho starší druh a převedl jím vyvolaný hovor zpět k utěšenějšímu tématu týkajícímu se vína.
Po přibližně dvou hodinách se rozloučili a se sotva znatelně zvýšenou hladinou alkoholu v krvi zamířili ke svým nedalekým obydlím.
*
Následujícího rána přesně v sedm hodin nastoupil Anton do služby. Spolupracovníci jej srdečně přivítali a zahrnuli jej radami, jak si má v novém místě počínat. Téma hovoru předchozího dne mu však nešlo z hlavy a v nepřítomnosti velitele položil svým novým kolegům stejnou otázku. Názory se značně lišily, všeobecně se však prosazovala jistá velkorysost.
Pro začátek byl poslán s jedním starším kolegou na objížďku. Jeli si poklidně po vedlejších cestách, které přes bezprostřední blízkost svého bydliště dosud neznal. Když si nadjeli polní cestou, na kterou měli vjezd povolen pouze usedlíci a zemědělské stroje, zeptal se Unger, jestli se hlídkuje také u těchto často užívaných takzvaných promilových cest. Zkušený příslušník nejprve odpověděl jasným ne.
„Kdo se z veřejného provozu vyloučí dobrovolně, vykazuje značnou dávku zodpovědnosti. Za to jej přece nemůžeme trestat,“ řekl. Po krátké odmlce však svou odpověď relativizoval: „Ne všichni kolegové jsou však stejného názoru.“
Během hovoru obdrželi hlášení o dopravní nehodě se škodami na majetku, která se udála v Ungerově domovské obci.
„Jedeme tam, bude to tvůj první případ,“ rozhodl služebně starší kolega a dal Ungerovi najevo, že mu chce vyjasnění případu zcela přenechat.
Za několik minut přijeli k místu nehody. Anton Unger se neubránil panice. U havarovaného, mladému strážci veřejného pořádku dobře známého, vozidla diskutovalo několik chodců.
„Kde je řidič,“ zeptal se rázně, snaže se zakrýt svou nejistotu.
„Uvnitř, v hospodě,“ zněla lakonická odpověď přítomných, kteří se právě snažili na dopravním ostrůvku ve středu křižovatky osazeném kytkami narovnat ohnutá svodidla. Vedoucí hlídky nedal ani náznakem najevo, že by měl v úmyslu svému nezkušenému kolegovi pomoci a s úšklebkem ukázal směrem ke dveřím restaurace.
Anton přisedl ke svému příteli. Úřední jednání začal slovy:
„Ty kreténe, co mám teď podle tebe dělat? Jel jsi bez řidičáku, jsi v podmínce, auto je odhlášené, technická propadlá a ty seš navíc ožralej jak doga.“
Nešťastný řidič se poslednímu obvinění vehementně bránil.
„To není pravda, já si pivo a dva panáky musel dát na ten šok,“ odvětil s úpěnlivě vzdorným pohledem.
„Zůstaň sedět,“ přikázal mu Anton a vrátil se do služebního vozu, kde jej slovy „skvělý křest ohněm, není-liž pravda?“ přivítal jeho bavící se nadřízený.
Unger mu vyložil stav věcí. Nezatajil ani, že se jedná o dobrého přítele, a zeptal se nejistě: „Co teď uděláme?“
„Já nic, ty mu ale dáš dvakrát s patnáctiminutovým odstupem nadýchat, a pokud má víc než promile, má smůlu. Obelhal tě a to se mezi přáteli nedělá,“ rozhodl nekompromisní kolega.
Vybaven špetkou naděje a potřebnými pomůckami vrátil se Unger ke svému kumpánovi.
Když tento zahlédl jemu již tak dobře známý přístroj, bylo jediné, co ze sebe dostal: „to mi nemůžeš udělat.“
Po odpovědi „nejde o to, co můžu, ale o to, co dělat musím“ se proceduře ke zjištění stupně alkoholizace nezúčastněně podrobil. 1,7 promile, zjistil Unger, když do místnosti vstoupil starší příslušník a proti očekávání přeci jenom převzal vyšetřování.
Anton se s velikým ulehčením vrátil zpět do služebního vozu, aby se v něm ukryl před výsměšnými, v některých případech dokonce vyčítavými pohledy svých spoluobčanů. V myšlenkách se právě zaobíral tím, jestli přeci jenom neměl raději zůstat na hranicích, když se k bočnímu oknu sklonil delikvent: „Poslouchej…, já vím…, byla to pitomost.“ Antonovi spadl kámen ze srdce a utrousil: „Nic se neděje. Po nadílce, tak kolem deváté, budu ve sklepě. Stav se.“
Teprve později se dozvěděl, že to byl jeho zkušený spolupracovník, který příteli tento krok doporučil. Aby dal rozpačitým mladíkům čas si vše vyříkat, poručil si dva vinné střiky a osazenstvu restaurace s vážnou tváří vysvětlil, že musel převzít vyšetřování, protože existovalo nebezpečí porušení služebních příkazů, což by mohlo mít pro mladého policistu vážné následky, nevyjímaje ani disciplinární řízení. Přítomní s porozuměním přikyvovali, čímž byla čest Antona Ungera zachráněna a jeho pověst ohleduplného ramene spravedlnosti dokonce posílena.
