Eleonora vyhlížela k lesům, Šimon nepřicházel.
Malý Michal se batolil u kovárny, přesýpal písek z dlaně do dlaně a výskal.
Tesaři se vraceli z Hajdamáčky, řekli Eleonoře, že chalupa je jako nová, dokončili dílo – – i Ragulint vystoupil na vrchovinu a prohlédl štít i střechu – – jistě se Šimon v tomto jaru rozhodne a vyžene stáda ovec do ohrad, budeš, Eleonoro, hospodyní na Hajdamáčce – – při práci vedl Šimon záhadné řeči o tom, kdo by měl gazdovat na ogarčíkovském zboží, mnohokrát ukázal do dálky, jako by pod vrchem zahlédl jezdce – – leč vzápětí se sklonil k ohni a rozmlouval o Bohu a jediné cestě, o divných událostech – – což nebylo řízením vyšší vůle a síly, že tesaři, kteří kdysi švercovali a vyhýbali se Hajdamáčce, opravili nyní chalupu a přichystali ji pro Kašpara, který po nich střílel bez výzvy? – –
Eleonora slyšela o Šimonových podivných slovech, která vyslovoval při opravě chalupy a salaše – – jednou chce člověk to, po druhé ono, konec konců se vyplňuje zákon předurčení – – Bůh odjakživa sídlil na horách, do údolí občas sestoupil a jen se rozhlédl – – otec Tadeáš zapsal husím brkem mnoho myšlenek, které ho navštívily na Křemenáči, a z každé se dívaly lesy Božím okem – – ano, Šimon mluvil podivně, neboť v zimních měsících listoval v Tadeášových zápisech a kdyby chtěl, mohl by Tadeášovými ústy rozmlouvat o rodině, dětech, lesích, zákonech povinnosti i poslušnosti – –
Blížila se bouře.
Tma sestoupila s hor. V chalupách zavírali okna. Malý Michal capal k dřevěným schodům. Eleonora ho vynesla do jizby a vrátila se před kovárnu.
„Kde je Šimon?” tázala se.
„Nahoře,” ukazovali tesaři.
„Kdy přijde Šimon?” tázala se zrzavce Semeňuka.
Stáhl ústa a pokrčil rameny.
„Jde za tebou Šimon?” volala na Floriána.
„Snad, nevím. Viděl jsem ho nahoře”, odpověděl.
Vítr jí pleskal sukní, stáhla si šátek do očí, vyběhla po dřevěných schodech do jizby, zase se vrátila na ochoz, vyhlížela k lesům, kde zůstal Šimon, proč se nepřidal k tesařům, jistě viděl blížící se bouři.
Lesy zčernaly. Eleonora se jich bála.
A bouře, přicházející pravidelně každého jara, ta první a nejděsivější, visela v odpoledním přítmí a hrozila černými prsty – – vnikala hluboko do Eleonořina svědomí a podobala se Kašparovi, ano, Eleonora nevěděla, proč nyní tolikrát k ní Kašpar přicházel a probouzel ji ze spánku – – vždycky měl nepřátelské oči a studené prsty, blížil se k Eleonořinu hrdlu, ač na něm neměla skleněné korálky – – chránila malého Michala a na kolenou prosila, Kašpare, vyslechni mě! – – klidně naslouchal všemu, co mu říkala, přisvědčoval, že je čas rozloučil a dálka ležela mezi nimi jako černé lesy mezi dvěma ráztokami, do nichž se hrnuly vzteklé a nezkrocené bystřiny – – teprve v údolí se vody potkaly a společně zdolávaly dřevěné splavy, poháněly kola mlýnů a klidně se hrnuly po spádu – –
Jsme jako vzteklé a nezkrocené bystřiny – – smál se Kašpar, nacpával si dřevěnou dýmku a pil ve Ztracené dolině Surmanovo víno, pil s obrajtrem Bellayem a držel ho kolem krku – – když se blížila bouře, blížil se k Eleonoře i Kašpar, náhle se vynořoval z dálky a měl na sobě tentýž brunclek jako při odchodu – – strach svíral Eleonořino hrdlo a lekala se noci, v níž osamí s malým Michalem.
A Šimon nepřicházel.
Proč zůstal na Hajdamáčce? myslila si Eleonora. Proč by sestupoval s Hajdamáčky? myslila si vzápětí. Desítky desítiletí žili Ogarčíci na vrchovině, v pohodě i za bouří, i tenkrát, když chalupa zapadla a v navátém sněhu byly vlčí stopy – – říkali, že se jim lehce dýchá v orlím hnízdě.
Dešt zaťukal do oken. Pokropil cestu i střechy.
Eleonora se rozhodla, že vyběhne nahoru pro Šimona, leč od kovárny se vrátila a když byla zase v jizbě, pohladila po vlasech malého Michala – – hrál si s kladívkem a s hřebíky, přibíjel ke kusu březového dřeva zrezivělou podkovu – – ustrašeně se obrátil k oknu při prvním zablesknutí, ale potom neměl kdy, aby se zdržoval takovou pošetilostí, když musil přece okovat koně, ano, v noci přijede ke kovárně druhý jezdec, bude mít grošáka a dobrý kovář Michal rozumí podkovám – –
Drobné siholení se změnilo v prudký liják.
Pršelo do večera a hrom rachotil. V noci vybíhali muži se světly a kopali svodnice. Jarní voda se hnala a zaplavovala ves. Vyvracela ploty a vnikala do chalup. Až do svítání se blesky šavlovaly a suché údery blesků, hledajících mezi mračny křivolaké pěšiny, zaznívaly od Čertiska, od Hajdamáčky i od Medového vrchu.
Voda se s hukotem valila.
Stařeny se modlily růženec za odvrácení pohromy, děti plakaly a chvěly se, muži stáli s kamennými tvářemi na dešti a hlídali vodu. Háky odstraňovali dřevo a všechno, co tarasilo odtok a co přinášela voda s vrchoviny.
Žluté a studené proudy se řítily se svahů a ještě před polednem nebylo pomyšlení na odpočinek, neboť nad Hajdamáčkou stála mračna a temné pruhy nad Medovým vrchem byly dešťové, do večera se nevyčasí, říkali starci.
Eleonora přistupovala k oknu a bázlivě vyhlížela. Neviděla ani k cestě. Leč neztrácela naději, že zahlédne Šimona, jak kráčí se sklopenou hlavou – – k ní, k Eleonoře. Očekávala, že promluví několik slov, konejšivých a vlídných, aby ji uklidnil – – ne, nic se mi nestalo, Eleonoro, trochu jsem se zdržel nahoře, to je pravda, ale už jsem tu, promokl jsem až na kůži a byla to svízelná cesta, na krok jsem neviděl a nezabloudil jsem – –
Nepřicházel.
V šenku na fojtství bylo ticho. Pod začouzenými trámy nehořela světla.
Fojt rozkazoval kovářům a čeledínům, kam svést záplavu, aby neublížila stájím a chlévům – – prohrňte járek dolů k břehu, a hned! dveře utěsněte hnojem! skočte k Šablenkovi, tam se dere voda do jizby!
Když vrzaly schody, upírala Eleonora oči plné očekávání k vchodu, leč nikdo nepřicházel, nestál v něm Šimon, umoklý a zablácený – – kde zůstal, proč nesestoupil s Hajdamáčky, co ho drželo v kleštích kdovíjakých úmyslů tam nahoře – – změnil se, v posledních týdnech se nepodobal medaři zpod Medového vrchu, který k ní přicházel před desítkami měsíců a jednou jí podával turecký šátek – –
Čekala do večera.
Louč matně osvětlovala jizbu. Malý Michal dokončil svou práci a smál se, že na dobře okovaném koni pojede do města za velkou řekou, potom se vrátí do vsi ve vojenském kabátci a bude mít palaš i karabinu.
„Modli se, Michale!”
Klečela s chlapcem před obrazem svaté Panny, tajila úzkost i pláč, odříkala slova modlitby za šťastný návrat a v té chvíli se před ní vynořil Kašpar, byla temná noc, zlá noc bez hvězd a bez měsíce, Kašpar byl vysílený a hladový, ukrývala ho ve své jizbě před švercovskou pomstou a před slídivýma očima strýce Surmana – – tenkrát bylo jinak a přece tatáž úzkost se vlévala do čekání na Šimona, který, ač věděl o blížící se hrůze, nepřišel k ní, snad přemluven pokušeními a ještě pochybnostmi – – neboť Šimon často opakoval otázku, proč mladý farář poručil děvečce Marii, aby stála u hlavního východu z kostela a všechny lidi ze vsi pod Hajdamáčkou prosila o odpuštění – – ano, Šimon mnohokrát vrtěl hlavou a ještě vícekrát klel, vzdoroval, vzpomínal na ogarčíkovské zvyklosti a lekal se ogarčíkovských hříchů – – i otec Tadeáš, dej mu Pán Bůh lehké odpočinutí a budiž mu země lehká, leccos lehkomyslně vykonal, než si v šedesáti letech přivedl do jizby Marýnu, matku svých synů – –
A když srovnávala Tadeáše, Kašpara a Šimona, poslední vrchaře a strážce horské stezky, hledala k nim svůj poměr a tázala se uprostřed modlitby, byla-li její touha po Šimonovi a nenávist k vzdálenému Kašparovi bez hříchu – – ano, zhřešila-li, když vychovala Kašparovi syna, o něhož se postaral Šimon – – a každý úder hromu a suché praštění a tříštění blesku jí zabodávalo do srdce strach, že se lesy mstí za provinění, že ji varují, že jí posílají výstrahu, aby také utekla, dokud je čas – – kam? před kým? a sama? s Michalem a se Šimonem? nebo opustit Šimona a ponechat ho na pospas osamění, bez domova, tomu, čeho se nejvíc lekal? – –
Venku zuřila bouře a vstupovala do Eleonořiných myšlenek. Obě byly děsivé.
Hrom burácel a blesky se šavlovaly.
Šimon, Kašpar, nenávist, útěk, hřích, Michal, touha, turecký šátek, šverci, Rozína, Surmanova smrt, klášter – – zmatek.
Noc se proměnila v přívaly výčitek a domluv, Eleonora zachraňovala pro sebe, co se ještě dalo zachránit – – křičela, že se nedopustila zlého skutku – – sama má právo na svůj život, když ten, který ji spoutal se svými dny, zbaběle utekl – – ne, odpusť mi, Kašpare, neutekl jsi zbaběle! – – Kašpar plnil poslední přání umírajícího starce – – všechno bylo tak spletité a proměněné v bludiště, proč vůbec přišla do Ztracené doliny – – proč opustila matčinu krajinu, v níž její dětství nasáklo jinými vůněmi a utvořilo si jinou představu o závratné lásce – – zákon krajiny vrchaře Tadeáše Ogarčíka popíral její krev – –
Malý Michal usnul na zemi.
Odnesla ho na pec a přikryla Šimonovým kožichem. Zapálila novou louč a tu dohořívající shodila do nádoby s vodou.
Až do svítání bděla, naslouchajíc hučení vody a lomozu větru, který se dral i pod střechu fojtství a lomcoval jí. Na kovárně utrhl latě i se šindely a udeřil jimi o protější stavení. Voda chňapala po třískách a odnášela je.
Eleonora vešla do kuchyně. Ušelka bděla. Měla žlutou tvář ve svitu voskovice. Modlila se růženec.
„Nevrátil se,” řekla Eleonora.
Snad neslyšela.
„Šimon se nevrátil,” opakovala.
Rozínina matka pohodila rameny. Nevěděla, co odpovědět na Eleonořinu úzkost a čím ji ukonejšit.
„Vítr se žene od Hajdamáčky,” vyslovila Eleonora.
Fojtova žena přisvědčila, odložila růženec a bloudila těkavými pohledy s místa na místo.
„Zlá noc,” mluvila Eleonora.
„Ano, velmi zlá.”
„Jako vždy na jaře.”
„Letos jako v jiných letech.”
„Snad se zítra vyčasí.”
„Myslím, že zítra bude pohoda.”
„Ale dlouho nezmizí šlápoty pohromy.”
„Pravda. Dlouho nezmizí.”
„Zase se vzpamatujeme.”
„Ano, to ano.”
Byla to mírná a samozřejmá slova, prázdná a obyčejná, jako mnoho jiných každodenních slov. Leč ve svém klidu a ve své samozřejmosti zatajovala pravý stav dění, jež se vnucovalo voláním a hučením zvenčí.
Ušelčina odevzdanost pronikala do Eleonořiny krve, připomínala jí, že fojtovu ženu navštívily v dřívějších letech bolesti, že ztratila syna, že jí odešla dcera a druhá také – – ach ano, co se stalo, stalo se – – síla obyčejných slov léčila Eleonořino zoufalství a vyháněla ji před chalupu, neboť odjakživa nářek a malomocné banování zvětšovalo a jitřilo smutky.
„Půjdu nahoru,” řekla Eleonora po rozednění.
„Sama?”
„Sama. Myslím, že Šimon – –”
„Jdi!” přisvědčila fojtova žena a ukázala ke dveřím.
