„Byla to přeci tvá první akce osamělé Lovkyně.“
Hloupě zaváhám.
Zkrabatí čelo. „Nebyla první?“
Protočím panenky a hraně zívnu. „Prosím tě, přestaň, jsem unavená. Chci jít spát.“
„Spíš mi bezostyšně lžeš do očí,“ vyčiní mi. „Zíváš hrozně strojeně.“
„Tss, to se nemůžeš zachovat jako gentleman a bez zbytečných cavyků vyhovět přání dámy?“
Zůstane na mě zírat.
„Padej!“ vyštěknu a mrsknu po něm hrnkem s puntíky.
Bez mrknutí oka ho elegantně chytí za ouško a položí na noční stolek.
Oslnivě se na mě usměje.
Fajn. Zamračím se. Letící předměty pro něj neznamenají žádnou hrozbu.
„Jako malá,“ zhodnotí mé počínání.
Pěsti se mi samovolně zatnou.
Asi si toho všiml, protože v další vteřině se vytáhne na nohy a prohlásí: „No tak, nevyšiluj. Vždyť už jdu.“
„To to trvalo,“ zamručím a spokojeně sleduji, jak odchází.
Ve dveřích se zastaví. „Dýchej holka. Nádech. Výdech,“ pronese a zafuní jako rodička před příchodem očekávaného potomka.
Se smíchem za ním zabouchnu dveře a pak sebou plácnu na postel a zadívám se do stropu. V prasklinách omítky hledám obrazce, které tam nejsou. Povzdychnu si. Co teď? Seth měl pravdu. Nejsem ospalá.
Lovcům k plné revitalizaci postačí čtyři až pět hodin spánku. Mně bohužel ještě míň. Ale na druhou stranu mi to dává prostor k mnohem zajímavějším činnostem. A tak z poličky vytáhnu rozečtenou novelu a uvelebím se v křesle.
O půl čtvrté ji mám přečtenou. Vrátím ji do regálu a zavadím o jinou. Její obsah se vysype na podlahu. S náhlým smutkem posbírám fotografie. Jedna z nich mi zůstane v ruce. Vypadali jsme tak šťastně. Tehdy. Před sedmi lety.
Na rodinné fotografii svírám v ruce žlutý nafukovací balónek a táta mě jednou rukou drží za rameno. Mamka chová v náruči malého Matthewa, který mě tahá za vlasy. Ashley s rozjíveným úsměvem sedí tátovi za krkem. Na mé vlasy naštěstí nedosáhne. A všichni se příšerně zubíme na Jamese, který nás fotografuje.
Na řasách se mi začnou sbíhat slzy.
Hřbetem ruky si rychle usuším tvář, jako kdybych tím pohybem mohla vymazat osten bolesti, který se mi zaryl do duše.
Rychle vrátím fotografii zpátky. Pak pohlédnu na zem a zakleji.
Mapu na kartičce o velikosti pohlednice jsem nevytáhla už několik měsíců. Nemusela jsem. Vzpomínku držím v srdci.
Prsty lehce obkroužím každý kontinent. Kde asi je? Naposledy ho viděli ve Francii, ale v mé mysli už je snad jen přízrakem. Existuje vůbec?
Založím kartičku do knihy, zavrtám se do peřiny a hypnotizuji protější zeď. Dala bych cokoliv na světě, aby tu má rodina byla se mnou, i když v nebi se mají všichni nejspíš líp. A zoufale toužím po tom, aby se mi ta černovlasá příšera dostala do rukou. Musím se pomstít. Chci se pomstít. Potřebuji to. Těžko najdu jiný lék, který by mě uzdravil. Jsem poznamenaná. Fyzicky i duševně. Poznamenaná.
Kdysi jsem nebyla tak zahořklá, ale jiná… Jiná? A jaká vlastně? Možná je tím hledaným výrazem slovo šťastná. Kdysi – a to období je snad pouze výplodem mé zjitřené fantazie – jsem doopravdy pociťovala štěstí. Můj vnitřní klid pramenil ze sladké nevědomosti dnů, kdy jsem byla zahrnována rodičovskou láskou a bavila se přirozenou zvědavostí mladších sourozenců.
Ale teď…
Ne, nechci být nevděčná. James je skoro jako můj druhý otec. Ale byla jsem vytržena ze světa plného světla a vržena do nejsžíravější temnoty, z toho se snadno nevzpamatovává. Vím, že bych se měla naučit brát život takový, jaký je, ale nejde mi to.
Se zasténáním se převalím na stranu.
Zase zabředávám do bahna sebelítosti?
Proč?
K čemu mi je rozjímat nad tím, co bylo a co není?
A nikdy nebude, dodá zlomyslná část mého já.
Doprovázení upírských šmejdů na druhý břeh se však stalo podpůrnou léčbou mého zoufalství. A až zničím vražedkyni mé rodiny, doufám, že budu uzdravena.
Konečně se donutím semknout víčka a pomalu upadám do spánku, který v mém podání připomíná spíše bolestnou agónii.
