Jakpak je tam u vás doma...?

E–mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil. Elektronická pošta, kterou jsme zařadili do běžného užívání. Bez přípravy, ze dne na den, a jaksi samozřejmě. Doposud nevím, jak „To“ funguje, co je toho příčinou, ale vím, že „To“ je rychlé, prý bez hranic, ale také bez emoce: Ozvalo se pípnutí jiné vymoženosti – mobilního telefonu – (přenosný kapesní zcizitelný útratný neodbytný návykový) a bylo mi smluveným obrázkem oznámeno „doručení zprávy pro uživatelskou adresu“. Přivítal bych raději barevnou pohlednici z cizích vzdálených krajů, (jsou ještě „cizí vzdálené kraje“?), velbloudy, pyramidy a krasavice v sárí i bez, těším se na velkou poštovní známku s razítkem Post Office úřadu odněkud ažaž z velmi daleka...ale na skleněné desce monitoru mého papučového Písí trčelo jadrné, byť gramaticky nedokonalé oznámení: – Su tady v Singapúru na letišti, kolem je lidí jak na prvního máje, nikoho ale neznám, nikomu nerozumím. Musím vám napsat, abych se tolik nebál, že se ztratím. Ahoj naši – a podpis.

Odesláno z letištní haly, z volně přístupného internetu. Za malou chvilinku „To“ přeskákalo půl světa, jak prozradila hodina, minuta a vteřina odeslání. A mohl jsem obratem odpovědět odesílateli. Ale jak jsem se tak zasnil nad zánikem poštovních panáčků se zlatou trumpetkou, koněspřežkou s tolik žádaným kobylincem, telegrafem slečny poštmistrové a jejím služebním bakelitovým trabantíkem, atd., jak jsem si v duchu kreslil mapu světa, kde všude jsem doposud nebyl a již nebudu, jak jsem tak staromilsky mudroval, letadlo odletělo i s panem inženýrem matematických věd, co se na letišti v Singapore rozpomněl na sladkost naslouchání mateřskému jazyku. Dosud mám od pana inženýra zapsánu a uloženu definici Jednotky sladkosti mateřského jazyka: Kolika lidem rozumíš při vstupu do lokálu restauračního zařízení, takovým číslem lze označit Jednotku sladkosti mateřského jazyka. Při vstupu do hospody u nás doma, (rozuměj, bez vyznačení české, moravské či valašské národnosti), slyším všechny hosty a rozumím i těm, kteří si v koutě lokálu špitají u svého kafe. Absolutní známka! Ve světě vnímám v restauraci jen anonymní šumrování, někdy jen stěží rozumím otázce personálu. Záporná známka hodnocení, pocit odcizení, frustrace.

A hle: E–mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil, nabízí možnost zeptat se v reálném čase, v tutéž chvíli otázky i odpovědi, od stolu restaurace v daleké cizině:

Jakpak je tam u vás doma…?

Kdyby jen pro tuto dětinskost – vítej mezi námi, elektronická pošto!

PS. Dopsáno. Chci odeslat elektronickou poštou. Odmítnuto. Zřejmě jsem někde chyboval. Vrátím se k poštovním holubům.