Byl červen a Městec a celá ta země se jenom pomalu a váhavě blížily k létu. Náhlá oteplení byla vystřídána stejně náhlým ochlazením a zemědělci museli konstatovat, že vegetace se toho roku poněkud zpozdila. Zemědělci měli starosti. Vláhový deficit, který už trval několik let, se nijak nelepšil. Stávka britských horníků pokračovala i nadále. Došlo ke střetům s policejními oddíly a k zatýkání horníků. Posledních dvacet mužů z šedesáti šesti našich občanů zadržovaných angolskou organizací UNITA se po patnácti měsících vrátilo do vlasti. V Londýně se uskutečnila schůzka sedmi nejmocnějších kapitalistických států. 12. června začala v Moskvě ekonomická porada členských zemí RVHP na nejvyšší úrovni. K otevřeným nepokojům došlo na čínsko–vietnamské hranici a v oblasti Perského zálivu mezi Íránem a Irákem. V pražském Paláci kultury se konal za účasti 55 představitelů politických stran, národních hnutí, vědců, kulturních pracovníků a dalších osobností z 22 států Evropy, USA a Kanady, zástupců výboru pro evropskou bezpečnost a spolupráci, Světové rady míru a Informačního ústředí OSN v Praze seminář na téma Jak upevnit politickou a vojenskou důvěru v Evropě. Účastníci semináře se přes některé rozdílné názory na nynější zhoršenou mezinárodní situaci shodli v tom, že prvořadým úkolem je učinit vše pro zachování míru na světě, pro odstranění nebezpečí válečného konfliktu. V denním tisku se objevoval znovu a znovu termín totální konfrontace. Pokrokové síly na celém světě organizovaly protestní akce proti raketám s jadernými hlavicemi, proti diktaturám, proti totalitním režimům, proti blbosti všeho druhu.
Celá ta země svítila letní zelení trávy, voněla květinami a sušícím se senem. Byl červen a Doktorovi připadalo, že má tolik starostí, tolik práce, tolik problémů, že je nevyřeší ani do konce roku. Červen byl pro Doktora rušný měsíc. Doktorovi dělal starosti jeho Bratr. Dělala mu starosti Andrea. Když mu tehdy po Doktorově návštěvě u ní v vbytě volala, oznámila mu, že její muž něco tuší, ale že se jí podařilo vymluvit mu to, že musí být příště opatrnější. Doktor řekl, že budou, a zavěsil a začal o tom přemýšlet a přemýšlel o tom celý den a kus noci a celé druhé dopoledne a kolem oběda se rozhodl, že nejlepší řešení bude říct všechno o Andree a o svém Bratrovi Barboře. Doktor neměl v úmyslu nechat se vydírat vlastním Bratrem ani se nechat zmlátit Andreiným manželem. Obojího se bál. Obojí mu bylo nepříjemné. Nepříjemné mu taky bylo oznámit ty noviny Barboře. Počkal ještě den a potom telefonicky oznámil Andree, že to jeho žena všechno ví, že je v děsném průšvihu, že toho budou muset na čas nechat. – Na jaký čas? zeptala se Andrea a Doktor řekl: – Zatím. Konečně tvůj muž taky něco tuší… – Bude mi smutno. Bude mi strašné smutno, řekla tehdy Andrea, ale zachovala se jako rozumná žena. Konečně její manželství se po té dopolední scéně začalo navracet do původních kolejí. Vedoucí–manžel byl pozorný, z hraní se vracel před půlnocí a jednou dokonce koupil Andree kytky. Tuto záležitost vyřídil Doktor hladce, během pracovního dne. Měl následovat rozhovor s Barborou, ale to odpoledne se k němu Doktor neodhodlal. Neměl sílu jí to říct. Barbora se mu zdála nezvykle krásná a moudrá a něžná a tolerantní, on se svým problémem si před ní připadal jako hlupák. Doktor počkal ještě jeden den a jedno odpoledne a jeden večer, ale ani během těch dlouhých hodin mu nedala Barbora sebemenší záminku k tomu, aby jí to mohl říct. Rozhodl se k tomu až další den, když dcery usnuly a Barbora ležela ve vaně, koupala se a četla si knížku. Přišel za ní se sklopenou hlavou, posadil se na prádelní koš a řekl: – Barboro, mám takové nepříjemné problémy. – O co jde? zeptala se Barbora a odvrátila oči ze stránky knížky a podívala se na Doktora. – Co bys mi řekla, kdybych ti řekl, že jsem ti zahnul, řekl Doktor. Barbora mlčela. – Podívej, byla to blbost. Obyčejná stupidita, řekl a Barbora teprve teď pochopila, že mluví úplně vážně. – Prostě se stalo, ale už jsem to skončil, řekl Doktor a Barbora mlčela a ještě pořád držela v ruce knížku a hleděla na Doktora. – Moc mě to mrzí, přerušil ticho doktor. – Proč mi to říkáš? To si něco přehráváš nebo to myslíš vážně? Proč mi to říkáš? Myslíš, že mě to potěší nebo co? – Nezlob se, řekl Doktor a Barbora položila knihu na okraj vany a začala se mydlit, jako by vůbec nevnímala Doktorovu přítomnost. Potom mýdlo spláchla sprchou, vylezla z vany a zabalila se do velké osušky. Doktor ještě pořád seděl na prádelníku. Ten večer už nepadlo mezi manžely ani jediné slovo. Doktor ještě nespal, když si Barbora konečně přišla lehnout. Doktor ještě nespal a v ložnici byla tma, takže nemohl vidět její oči.
Doktorovi se ulevilo, ale stále měl ještě tolik problémů, že se mu dopoledne zdálo, že starosti celého světa se domluvily a dosedly zrovna na jeho bedra. Během dne telefonoval Barboře. Ptal se na děti a na věci nepodstatné a Barbora byla odměřená a chladná a odpovídala holými větami. Ale mluvila, a Doktor poslouchal její hlas s úlevou, s pocitem, že s "tím vším" začal něco dělat, že očistí sebe, že se prožene katarzí jak filtrační kolonou a začne s čistým štítem, znovu, jinak, lépe, důstojněji. Ale k tomuto stavu mu chybělo ještě několik důležitých rozhovorů. Ten první, který ho čekal, měl být s rodiči. Vypravil se k nim ještě toho dne. Oznámil Barboře, kam jede, a zeptal se, jestli nechce s ním. Barbora nechtěla. Doktor vzal s sebou obě dcery a vyjeli. Bratr nebyl doma. Tato okolnost se jevila Doktorovi jako příznivá. Oznámil rodičům, že za ním Bratr byl a že po něm chtěl nějaké léky. – Doufám, žes mu nic nedal, řekl Doktorův otec a Doktor se vymluvil, že situace byla taková, že mu něco předepsat musel. – Byly to samé neškodné věci, řekl Doktor a lhal. – Ale slibuju vám, že mu už nic nenapíšu, řekl a matka se rozplakala a otec si začal stěžovat, jaké mají s Bratrem starosti. – My to víme, že bere prášky, řekla matka a Doktorovi bylo smutno. – Nedá si říct… Vůbec nic s ním nenaděláme. Doma spí tak dvakrát týdně, řekl otec. Potom se prarodiče věnovali dětem a Doktor přemýšlel a cítil se mizerně, protože neznal řešení. Svou povinnost splnil, sebe očistil, ale jinak neudělal vůbec nic. Jenom upozornil rodiče, že stav Bratra je dost vážný, což oni věděli už dávno.
Z Mlína do Městce se vracel Doktor nespokojený. Jel rychle a nepředpisově a úplně zapomněl na úsek, ve kterém obvykle měřili příslušníci VB rychlost. Docela apaticky zaplatil 100 Kčs za rychlou jízdu a pokračoval dál. Jeho dcery na zadním sedadle jako by vycítily vážnost celé situace. Mlčely a poslouchaly otcův polohlasný monolog. – Tatí, Ivan ve školce mi taky říkal, že jsem blbá, porušila to napětí Alena. – Řekni mu, že je taky blbý, poradil dceři Doktor. – Někteří lidé už totiž takoví jsou a vyskytují se všude. Ve školce, ve škole, v práci…, zakončil tu úvahu v rozsahu dětského mozku Doktor. – S tím nic nenaděláš, řekl ještě a vjel do ulic Městce.
Barbora čekala s připravenou večeří. Tvářila se vážně. Večeřeli potichu, za občasného napomenutí některého z dětí, aby jedlo pořádně, aby sedělo pořádně, aby nehledělo a jedlo. Když děti usnuly, řekl Doktor Barboře: – Barborko, prosím tě, už se na mě nezlob, a Barbora se na Doktora smutně podívala, a neříkala nic. – Byl jsem u našich, protože s bráchou je to nějaké špatné. Dostal se do party feťáků. Už několikrát za mnou byl a chtěl po mně léky. Naposled vypadal úplně sjetý. Myslím, že je to s ním dost vážné Mám o něho starost a naši nevědí, co s ním… Barbora se nechápavé zadívala na Doktora a potom řekla: – Proč mi to všechno říkáš? Co tím sleduješ? Včera jsi mi řek, žes mi zahnul, ale žes s tím skončil... Dneska mi povídáš, jak je na tom blbě tvůj bratr. Ale proč? Myslíš si, že mě to těší? Co mi řekneš zítra? Nechápeš, že mě to bolí? Myslím na to celý den a ty se večer vrátíš, abys mi nalil další kapku jedu, povídala Barbora a slzy jí vyhrkly do očí. Už beze slov zavrtěla hlavou a zmizela Doktorovi za dveřmi kuchyně.
Barbora opravdu nechápala nic. Nechápala, proč jí Doktor povídá o své nevěře, kterou nehodlá opakovat. Existovala tady přece možnost, že se nic nedoví. Barbora nechápala, proč se tak najednou stará o svého Bratra, na kterého si nevzpomněl po celý rok. Barbora nevěděla nic. Chybělo jí právě to pojítko mezi oběma událostmi. Chybělo jí to, co jí Doktor neřekl.
Po tom výstupu se ženou se Doktor stáhl do své pracovny. Zapálil si a přemýšlel. Opravdu až teď mu začalo docházet, že se své problémy rozhodl řešit bez ohledu na lidi kolem sebe. Sobecky, i když upřímně. Pravdivě, i když se zamlčením důležitých okolností. Opravdu až teď si uvědomil, že možná Barboře zbytečně ublížil, ale utěšoval se tím, že by to bylo mnohem horší, kdyby se to dověděla od Bratra nebo od Andreina manžela nebo od Andrey samotné. Uklidňoval se představami, že jeho egoistická katarze obsáhne během času i jeho ženu i jeho děti a jeho široké okolí. Už ten večer byl rozhodnutý řídit se pouze pokyny svého mozku a svého svědomí. V dalších dnech přenesl své rozhodnutí i na oblast své profese. Vyhodil z ordinace řezníkovu ženu. Odmítl jí předepsat léky, které podle jeho názoru nepotřebovala. Podobně postupoval i v případech dalších "prominentů". Odmítl navrhovat lázně. Odmítal předepisovat léky na přání pacientů. Bez pardonu vyhazoval simulanty. Šetřil neschopenkami. Pohádal se s vedoucím lékařem polikliniky. Odmítl brát od pacientů vajíčka, klobásy i slivovici, takže se brzy v Městci roznesla fáma, že Doktor se do něčeho šeredně namočil, že má průšvih. Uzavíral si jedny dveře za druhými. Dobrovolně si tarasil volný průchod do království podpultového zboží. Dobrovolně se snažil dostat se z moci odstředivé síly rozjetého kolotoče vzájemných úsluh, služeb a pomocí. Byl nekompromisní a zásadový. Dalo by se říct, že se mu to všechno do jisté míry dařilo. Někdy na konci měsíce, kdy už jejich vztah s Barborou nebyl tak vyostřený, mu jenom tak, mezi řečí, žena řekla: – Ty si blbneš a já neseženu vysočinu a tvrdý sýr na smažení. Doktor tu větu registroval. Na jedné straně ho potěšila. Na druhé mu z ní bylo nevýslovně smutno.
Jednou na konci června v době polední přestávky, se v Doktorově ordinaci znovu objevil Bratr. Situace se podobala situaci z minulého měsíce. Jenom Bratrův společník, který se rozkročil za zavřenými dveřmi ordinace po vzoru mafiánských goril, byl o poznání mladší než ten minulý. – Ahoj, bráško, řekl Bratr a jeho oči plavaly někde daleko v mlze. – Překvapila mě tvá starostlivost. Dokonce jsi navštívil svoje vlastní rodiče… Ve svém vlastním zájmu, říkal Bratr věty, které se táhly nekonečně pomalu. Mluvil, jako by byl probuzen ze spánku a někdo ho nutil odříkávat naučený text, na který se jenom s největším úsilím snažil soustředit. – Nebudu tě zdržovat. Asi víš, proč jsme přijeli, pokračoval Bratr. – Já už ti nic nedám. Vůbec nic. Je to možná tvoje věc, že se takhle ničíš, ale… – Ty víš, co já vím, že? zeptal se Bratr. – Vím to a ví to už taky Barbora, řekl Doktor. – Tys jí to vykecal? Bože, ty jsi blbec. Bratr se začal docela potichu smát. – Brácho, prosím tě, nechej toho. Dokud je čas. Farmaka jsou horší svinstvo než chlast, než… – Tys jí to fakt řekl? ptal se Bratr, jako by tomu nechtěl věřit. – Vypadněte. Oba. Nic ti nedám, řekl Doktor a v ten moment se pohnul muž u dveří ordinace. Byl to bleskurychlý pohyb, se kterým vytáhl nůž a zmáčkl pero, takže jeho cvaknutí přerušilo poklidný hovor obou sourozenců. – Schovej to, ty idiote, rozkázal Bratr s dikcí o poznání rychlejší než předtím. Muž v kožené bundě bez odmluvy složil nůž do kapsy. – Brácho, tys mě podcenil. Nebo přecenil. Já nevím. Tys to fakt Barboře vykecal? – Jo, a už mi dej pokoj, řekl Doktor. – Tys fakt uvěřil tomu, že bych jí to někdy řekl? To sis fakticky o mně myslel? ptal se Bratr a Doktor neodpovídal. – Ty neznáš ani svého vlastního bratra… V životě nikdy bych jí to neřekl, rozumíš, řekl Bratr a mlha v jeho očích začala nabývat nový rozměr. Najednou se Doktorovi zdál neklidný, roztěkaný. Doktor se snažil využít toho přechodného neklidu k tomu, aby vysvětlil Bratrovi principy drogové závislosti, smutné perspektivy až po rozklad osobnosti a smrt. Bratr ztratil humor. Zdálo se, že poslouchá Doktorova slova, a najednou vpadl do rozjetého Doktorova výkladu a řekl: – Mě už asi nezachrání nikdo. Po té větě Doktor zmlkl. – Taky jsem tě přecenil. Nebo podcenil. Čekal jsem, že nám ani poprvé nepředepíšeš nic, řekl Bratr Doktorovi a potom se zvedl a se slovy: – Hansi, jedem. Tady jsme to prosrali, odešli oba z ordinace. Když zavřeli dveře, připadalo znovu Doktorovi, jako by se stal postavou nějakého nesmyslného filmu nebo čirého snu. Než přišli první odpolední pacienti, probíral si Bratrova slova a všechno to, co se událo před měsícem a před několika minutami. Přemýšlel o tom, jak na to všechno reagoval, a pomalu v něm rostl pocit, že jednal jako samolibý, sobecký a ukřivděný kretén.
