Pokojík ve ztichlém hotelu.
Kapky noční rosy stékající ze stříšky verandy odpočítávají vteřiny věčnosti. Paprsky měsíčního jasu se chvějí na orosených nitkách moskytiéry.
Ticho.
Chladivé ticho subtropické noci prosycené vůní mimóz.
Dva stíny se odlouply od siluety budov, pod nohama zaskřípal písek pěšiny ubíhající do hloubi pralesa. Kdesi za jeho hradbou se rozehřmělo vzdálené crescendo vodního živlu, měsíční svit jako by náhle zdvihl oponu fantastického divadla. Ze skalní stěny se řinuly do prázdna dva proudy. Lámaly se a tříštily v letu střemhlav a ve zpěněných peřejích se prodíraly kamsi do temnot.
Uzounká lávka nás přenesla přes hučící živel, brány vodní říše se rozevřely. Jako přimražení jsme stanuli na předsunutém ostrohu. Vodní masy se nám teď valily i za zády, živelnou silou vystřelovaly oblaky tříště, burácely, jako by měl nastat konec světa. Pak ještě schůdky se zmáčeným zábradlím – a tajuplným kaňonem se nesla hřímavá ozvěna vodstev mizejících v neznámu, ve změti vzkypělé tříště. Úchvatné fortissimo noční symfonie.
Byly tři hodiny zrána, když jsme uléhali na lůžka ve spícím hotelu. Tytam byly strázně posledních dnů úprku argentinskou provincií Misiones, starosti, jak se z pasti pralesa, veletoku Parany a neexistujících mostů dostat se zdravou kůží a především s tatřičkou na brazilské území a dál, dál ke břehům Atlantiku.
Do mátožného spánku doléhalo vzdálené hučení vod. Osud nám – podobně jako na Zambezi – dopřál, že jsme další div světa spatřili opět v noci, za úplňku.
Sami dva.
"Rychle, pospěšte si, čekáme na vás!"
V parčíku před hotelem stál autobusek, lidé byli netrpěliví. Odpoledne jim startuje letadlo do Baires, musí toho ještě tolik oběhat!
Bylo deset hodin dopoledne. Zdálky opět doléhalo hřmění vod, vzdálenější než za noci. Autobus poskakoval po kamení a uháněl po levém břehu Iguazú k Puerto de las Canoas. Sotva zastavil, vyhrnuli se z něho turisté a hnali se ke dvěma připraveným člunům.
Horní tok Iguazú je jako rozlehlé jezero. Konce nedohlédneš. Jen nízko při obzoru se v jeho vodách smáčí kadeřavá lemovka pralesa.
Převozník zasedl k veslům a zamířil k nejbližšímu ostrůvku. U břehu zakotveno drátěné lano, loďky se sunou podél něj.
"To je tok tak prudký, že nemůžeme přímo?"
"Ne, ale je nízký stav a mohli bychom narazit na skálu pod hladinou. Lano nás vede."
Po deseti minutách člun přirazil.
"Jsme na Želvím ostrově. Přejdeme na druhy konec a tam je připravena další loďka."
Skvělé! Přestupní stanice nad vodopády!
Dunění padající vody vzrůstá a s každým závanem větru hřmí mocněji.
"Nestrhne nás vír do vodopádu?" ptají se ustrašeně cestující. "Bylo by to nepříjemné..."
Konečná. Ostrůvek vyčnívající dva metry nad vodu je mokrý, ačkoli na obloze není jediný mráček. Stromy na jeho konci se rozestoupily a před námi se otevřel pohled, jaký jsme nemohli spatřit předchozí noci. Nedohledná hladina se svinula v mamutí tygl roztaveného stříbra. Jeho pánev překypuje, třpytivá lavina se řítí obrovskou podkovou do propasti. Pocit závrati tě strhuje do hlubin, kde se kov znovu přetavuje, zběsile obíhá zpěněné trychtýře, v orkánu tříště vrací vodopádům jejich třpyt, až pošedle vyplyne na světlo desítky metrů dál.
Nazvali ten přírodní div Garganta del diablo.
Ďáblův chřtán.
Stejně pojmenovali nejúchvatnější slapy na africké Zambezi.
Všechny tři nejznámější vodopády na světě tvoří hranici mezi dvěma zeměmi.
V místech, kde se Zambezi láme do Viktoriiných vodopádů, probíhá hranice mezi Severní a Jižní Rhodesií. Na Niagarské vodopády se návštěvníci chodí dívat střídavě z kanadského břehu a ze Spojených států. Ďáblovým chřtánem Iguazú probíhá státní hranice mezi Argentinou a Brazílií, stanovena bilaterální smlouvou z roku 1903 a dodatkovým protokolem z roku 1904. Na definitivní hranici se dohodli až roku 1928.
Don Alvar Núñez Cabeza de Vaca neměl kravskou hlavu, jak naznačuje španělské jméno. Zato měl dost odvahy a síly, aby přežil ztrátu dvou lodí a dvou set padesáti mužů posádky. Objevil ústí Mississippi, prošel pěšky od Floridy až po Kalifornii, a stanul ne na konci, nýbrž na počátku nových objevů, když po devíti letech dobrodružství na půdě Nového světa znovu vstoupil na palubu španělské karavely.
Měl zdravý instinkt objevitele a hodnou dávku štěstí, když se roku 1541 vydal ze Santa Catariny u břehů Atlantiku do nitra pevniny, aby pronikl do bájné říše Inků. Místo toho objevil soutok řeky Paraguaye s Pilcomayem, kde dnes stojí Asunción. Cestou zaslechl uprostřed hlubokých pralesů temné dunění vod. Dal se vést tajemným zvukem – a proto je dnes jeho jméno vytesáno na kamenné desce nedaleko můstku nad vodopádem Arrayagaray.
První bílý člověk, který spatřil Velké Vody.
Neměl tušení, že v řeči guaraní y znamená vodu a guazú velký, a protože byl pobožný jako většina Španělů a Portugalců jeho doby, pokřtil div Jižní Ameriky jménem Salto de Santa Maria.
Jenže španělský dvůr se nezajímal o vodopády. Do Nového světa hnala dobyvatele vidina zlata a stříbra. Na objev dona Alvara se brzy zapomnělo. Za sto let se stal jen jednou z mnoha legend tajuplného světadílu.
Velké Vody spatřili znovu až jezuitští misionáři, když v sedmnáctém století přišli měnit hrdé indiány v pokorné boží ovečky. Vodopády svaté Marie na ně asi příliš nezapůsobily, protože se vydali na další cestu do vnitrozemí. Od té doby upadl přírodní div v zapomenutí podruhé.
Teprve roku 1892 byla pořízena první mapa okolí vodopádů a svět se o nich začal občas dovídat víc.
Listujete–li v cestopisech z poměrně nedávné doby, najdete v nich bez výjimky poznámku, že vodopády Iguazú patří mezi nejméně přistupné na světě. Odmyslíme–li si letadlo jako nezadržitelného všudybyla, platí tato skutečnost ještě dnes.
K Niagarským vodopádům jezdí Američané i Kanaďané na šálek kávy. Nebude trvat dlouho a podobný osud stihne Viktoriiny vodopády v Africe, i když mezi Zambezi a břehy moře leží slušná řádka kilometrů.
Hradba odlehlosti, která tak dlouho skrývala vodopády Iguazú před zraky světa, má dnes jen dvě brány. Jedna se otvírá vahou tobolky, druhá trpělivostí.
Z letiště v Buenos Aires nebo v Rio de Janeiru se upospíchaný turista dostane až do moderně zařízeného hotelu Iguazú. Profesionální ciceroni ho dovezou k vyhlídkové pěšince pod vodopády nebo do Puerto de las Canoas. Za půl dne si podle pořadových čísel prohlédne všechny vodopády, které našel v turistickém průvodci, sedne znovu do letadla, a než si přečte dva obrázkové týdeníky a jeden Reader's Digest, sedí v hotelu na Copacabaně.
Pro méně náročné je tu cesta lodí. Říční parník je dopraví z Darsena Sud, Jižního přístavu v Buenos Aires, až do Corrientes. Tam přesednou na menší loď, v Posadas ji vymění za motorový člun, který se s nimi prodere proudy horní Parany až do ústí řeky Iguazú, a za šest dní jsou u vodopádů. Oběhnou jeden z osmi divů světa a dalších šest dní se kolébají po vodě domů.
Čtyři dny mezi Buenos Aires a Posadas lze zkrátit na šestatřicet hodin v zaprášeném rychlíku, dál už nezbývá než sdílet osud vodomila.
A pak jsou tu silnice. Argentincům bude trvat dlouho, než svou "silnici" napříč pralesy provincie Misiones přemění ve skutečnou dopravní tepnu.
Zato Brazilci, kterým patří menší, ale zajímavější část vodopádů, pochopili, že by se z jejich podílu dal udělat slušný byznys. S ohromným nákladem budují dálnici napříč pralesy federálního státu Paraná z Curitiby až do přístavu Foz do Iguaçú. Vědí, že se jim úsilí jednou vyplatí.
Stvořitel asi vyráběl vodopády, když vyhlásili Zemědělský týden.
Díváte–li se na letecký snímek Viktoriiných vodopádů, připomene hrábě úctyhodných rozměrů, obrácené kolíky vzhůru. Každý z nich je 107 metrů dlouhý. Jiskřivé proudy Zambezi po nich stékají na frontě dlouhé téměř dva kilometry.
Vodopády Iguazú mají shora podobu kosy obrácené k západu. Její vnitřní konec je roztřepen, jako by žnec místo do stébel zabral do skály. A protože udeřil důkladně, vytvořil z roztřepeného konce prvotřídní turistickou atrakci.
A zároveň světový rekord. Zavinil, že do propagačních brožurek a bedekrů se dostal senzační údaj: fronta, po které stékají Velké Vody, je více než čtyři kilometry dlouhá.
Za tuto zlatou medaili však musily učinit ústupek a přenechat druhý rekord africkým vodopádům. Vědci jim naměřili jen 72 metrů výšky.
Dlouho trvalo časoměřičům, než přišli na to, jak se takovým vodopádům zjistí při horečce tep. Pak jim nezbylo než přiřknout Velkým Vodám druhou zlatou.
Když nabyli dojmu, že na horním toku je vody nejvíc, změřili v odtokovém kaňonu hloubku i šířku hladiny a čekali se stopkami. Pak dlouho násobili, dělili, nevěřili a měřili znovu. Dopadlo to stejně. U roztřepené kosy pozorovali, jak zmizel poslední ostrůvek a jak se masy šedého živlu valí do Ďáblova chřtánu. Zatímco se jim zdálo o potopě světa, ti dole se tetelili radostí.
12 766 krychlových metrů za vteřinu.
7 660 000 hektolitrů za minutu.
11 000 000 000 hektolitrů za čtyřiadvacet hodin.
4 000 000 000 000 hektolitrů za rok.
O celou třetinu víc než Victoria Falls, když mají horečku.
Čtyři biliony hektolitrů za rok je hodně vody. Čtyřicet šest miliard hektolitrů proteče v Praze Vltavou za rok. Je to asi setina množství, které se valí přes roztřepenou kosu Velkých Vod za nejvyššího stavu. Roční příděl Vltavy by se v Ďáblově chřtánu propadl za čtyři dny a do konce roku by se chodilo z Budějovic do Prahy suchým řečištěm.
Přes svou rozlohu a mohutnost působí vodopády Iguazú dojmem křehkosti. Jsou rozmarné jako rokokové princesky. Na zemi není místo, odkud by bylo možno přehlédnout je všechny najednou. Na čtyřkilometrové frontě roztřepené kosy je 275 různých vodopádů. Čím méně je vody, tím více vyniká jejich plasticita. Vodní opony se zúží a dají vyniknout pruhům zeleně, mechům a vodním řasám, jež visí jako řetězy zavěšené do blankytu oblohy.
Pak začnou vody stoupat. Ostrov San Martin na argentinské straně zahltí proud, oddělené řásně vodopádů Belgrano a Rivadavia se začnou stmelovat, Dva mušketýři pod Cresta de los Saltos podají ruku Třem mušketýrům a na půl roku se spojí, aby co nejvíce přispěli do výkazu krychlových metrů a třináctimístných čísel.
Voda v rameni San Martín se zatím vzdaluje a vykročí vstříc spodnímu poschodí vodopádu Adam a Eva. Třásně vodních řas, které dosud krášlily řízu Dvou sester, se zpřetrhají pod náporem živlu a zaniknou kdesi v kornoutech virů.
Garganta del Diablo se skutečně změní v pekelný chřtán, dnem i nocí nenasytně hltá příděl z argentinské strany a ještě urve Brazilcům. Tehdy se dole v přístavu, v Puerto Iguazú, zaplavuje jeden přistávací blok po druhém a lodi kotví u nejvyššího, který dosud trčel do vzduchu 25 metrů nad úrovní spodního konce silnice. Všechno to nesmírné vodstvo po pár kilometrech pozře ještě hltavější obr, Parana.
Ale Iguazú nemá horečku po celý rok. V prosinci, kdy je stav nejnižší, je okolí vodopádů rajským koutem. Velkým Vodám chybějí dva zeměpisné stupně k jižnímu obratníku.
K rovníku mají o osm stupňů dál než jejich soupeř v Africe. A přece mají tropičtější ráz. Prales lemují věnce bambusových hájů. Nasládlá vůně mimóz jim dodává omamného kouzla, na jejich březích kvetou orchideje fantastických barev a tvarů, kolibříci těkají bleskově z květu na květ a vějíře palem otvírají stále nové a nové výhledy na stužky vodopádů.
Zemský ráj to na pohled – v Jižní Americe...
Dřevěná bouda na kůlech.
Dvě železné postele, stará bedna od mýdla, která zastupuje stůl, židle, skříň na šaty, prádelník a toaletní stolky.
Nad dveřmi z obílených prken, z nichž už dávno vypadly všechny suky, opile visí sotva čitelná tabule HOTEL RAMOZ.
Jediný hotel v Puerto Iguazú. Nikoho by nenapadlo hledat v něm koupelnu. Ani sprchu. Voda se nosí do oprýskaného umyvadla a pak se oknem vychrstne do strouhy.
Steče mezi kůly pod barák a utíká do pralesa.
Ze sousední kůlny vyklidili tři basy piva, přerovnali hromadu beden a kartonů s plechovkami kondenzovaného mléka a seškrabali ze země zbytky rozbitých sklenic s hnědou karamelovou pomazánkou, dulce de leche. Do toho nastěhovali naši Tatru.
Ze strže pod "hotelem" šumí obrovské stromy takřka do oken. Prales málem leze do boudy po schůdcích a tam kousek dál – kdožví, co bys tam všechno nenašel. Liány, orchideje, obří kapradiny a také chřestýše, křížové zmije, žarary, škorpiony, jedovaté pavouky.
Tady prožijeme Vánoce...
Dopoledne jsme byli podruhé v Brazílii. Prefekt ve Fozu nás poslal k majiteli několika lodí. Prodával zároveň hřebíky, máslo, automobilové svíčky a modlitební knížky. Teď se drbal za uchem, těkal očima hned po nás, hned pod pultem, pohyboval bezděčně rty při lichvářském násobení a pak ze sebe vysoukal nabídku:
"Dvě stě pesos. Jinak to dělat nebudu. Pochopte, pro nic za nic jet dolů po řece, formality u Argentinců, a potom zase proti proudu do Fozu! Kdo mi to zaplatí? Jiný náklad nemám, jel bych jen kvůli vám..."
"Cruz de Malta účtuje padesát."
"Tak si jeďte Cruz de Maltou! V pondělí ji tu máte."
Ulice byly jako po vymření.
"Mirku, v hotelu Ramoz nezaplatíme ani čtvrtinu toho, co stál hotel u vodopádů..."
" ...takže přes Vánoce zpracujeme archiv a deníky, vyřídíme poštu a po svátcích pojedeme dál."
"Někde bychom to stejně musili udělat, a brzo."
Do návratu na argentinský břeh zbývalo několik hodin. Bloudili jsme zaprášenou ulicí s palčivým sluncem nad hlavou. Jako by se i přízemní baráčky krčily před jeho nemilosrdným náporem. Pojednou na nás rozevřená vrata kamenného kostelíka dýchla svěžím chladem.
"Jurko, pojď si na chvilku vydechnout. Třeba tam budou mít varhany..."
Mnich v hnědé říze překvapením neví co odpovědět, pak vytáhne ze záhybů kutny svazek klíčů a vede nás na kůr.
České a slovenské národní písně znějí jinak u táborového ohně a docela jinak, když rozezvučí varhany v zapadlém koutě Brazílie, v předvečer Štědrého dne. Mnich dojatě naslouchá, zdá se, že se modlí.
Ke klenbě kostelíka se nesou akordy starých českých koled. Jadrný hlas principálů rozlomil kámen v prsou; něžné flétny odplavily ze vzpomínek tíhu stesku, třpytivý poprašek mixtur jako by je provanul dětským smíchem.
V téhle chvíli tam doma, daleko na severu, září vánoční stromy. Petřín je jistě pod sněhem a na Vltavě se bruslí...
Dnes je Štědrý den.
Mirek napsal do deníku: "Abychom zahnali stesk po domově, pustili jsme se do vyřizování korespondence."
A Jiří má narozeniny. Osmadvacáté. Kamarádský stisk ruky, potlapkání po rameni:
"Ať nám to takhle spolu vydrží! Přípitek si necháme na večer."
"Radši zajdu na poštu, třeba tam bude něco pro nás..."
Před odjezdem z Čaka jsme jako adresy poste restante oznámili do republiky Asunción a Foz de Iguazú. V Asunciónu zatím vypukla revoluce, povstalci rozstříleli kasárna a zapálili poštovní úřad. Shořely i dopisy pro nás, zůstaly jen seznamy odesilatelů.
Za hodinu byl zpátky: "Čtyři úřední dopisy, a tohle je z Plzně, tobě."
Známý mámin rukopis. Uvnitř smutná zpráva a parte. Umřela babička. Už v říjnu, devětadvacátého.
Mirek žádného dědečka nepoznal, ani druhou babičku. I ta zemřela, než se narodil. Ta jediná, od mámy, s ním byla od dětství – svérázná obětavá babička. Celý život ji vykal. "Chlapče drahý, až se vrátíš z té tramtárie, tak už tady asi nebudu..."
Jeden psací stroj utichl.
"Půjdu si zaplavat."
Řeka je rychlá. Nevěřil bys, že než doplaveš na protější břeh, jsi o dobrý kilometr dál.
