Jazyk žurnalistiky a dopisovatele
Naslouchejte ve vlaku, v elektrice, na trhu, v továrně, v hostinci, na sportovních hřištích rozhovorům lidí. Shledáte, že mluví prostým, jednoduchým jazykem.
Představte si, že to jsou vaši čtenáři. Čtenáři novin. Představte si, že je vaší povinností zpraviti je o všem možném na světě v jejich prostém a jednoduchém jazyku, ale tak, aby byli vaší zprávou zaujati. Ba více: chcete-li vykonati více nežli podat zprávu (anebo – což je smrtelným hříchem – popsati pouze papír –), chcete-li probudit srdce a vykonat čin, musí býti vaše řeč prostší nežli nejprostšího z nich a proto umělečtější nežli jazyk básníka.
Naše vysoké školy (university a techniky a ovšem také ony, jež jim předcházejí) mají na svědomí hlubokou roztržku mezi tenkou vrstvou vzdělanců a širokými vrstvami lidu proto, že své odchovance nenaučily psáti tak, aby jim lid rozuměl. Toto ostatně není znakem jen našich vysokých škol – je to znakem všech škol Evropy. Je to kletba minulosti, světa dávno mrtvého, dob, v nichž vrstva vzdělanců žila ve svém vlastním světě, uzavřeném zámky latiny a řečtiny. „Vzpoura davů“ se projevila tím, že se otočily zády k vzdělancům vyšlým z tohoto světa (a krásného světa) naslouchajíce hlasům, jimž rozuměly a – poslouchajíce je. Ve věčném zápase o vedení zvítězí, kdo je srozumitelnější. Nezapomeňte na to, ať píšete cokoliv.
Užívejte co nejméně slov cizích a vyhněte se na sto honů slovům abstraktním (kdo najde dobrý český výraz pro pojem „abstraktní“?). Není horšího jedu zamořujícího mysl čtenáře, nežli abstrakta a článek jimi přeplněný. Představte si větu: „Theosofické problémy v integrálním nacionalismu“, nebo jinou: „Sociální účinky historického materialismu“. Abstrakta jsou jako mlha, z níž se vynořují slova jako obludy nejasných tvarů a nejasného obrysu, jejichž obsah si každý představuje jak chce. Nikdo dosud vědecky neprozkoumal, kolik viny mají na bohapusté zmatě, zmítající světem abstrakta, pod nimiž si každý představuje co chce a hubící v zárodku jakoukoliv možnost lidského dorozumění. Socialismus! Kapitalismus! Individualismus! Kolektivismus! Chartismus! Idealismus! Materialismus! Tradicionalismus! Zatracené -ismy! Ubohý Evropan (a ovšem také Američan) se v nich motá jako moucha v pavučině, zápasící zoufale o osvobození a zamotávající se tím více do zrádného přediva.
Osudná „kdyby“
Tomáš Baťa, který neznal Napoleonovu zásadu o „soustřeďování k bitvě a rozptylu při zásobování“, počínal si při vytváření podmínek pro úspěch svého podnikání podobně. „Každý nový stroj, který postavíme do dílny si vyžádá několik nových židlí, aby si lidé mohli sednout a koupit naše boty.“ Trvalo to ovšem dlouho, nežli na základě tohoto pozorování vyjádřil svou obchodní politiku budováním vlastních prodejen. Před první světovou válkou prodej jeho obuvi byl v rukou jiných obchodníků, jejichž rozhodování mohl ovlivňovat jen nepřímo. V roce 1913 mu bylo jasné, že zvýšení výroby je možné jen zvýšením prodeje a že takové zvýšení vyžaduje stejnou intenzivní osobní prací na mnoha místech, jako péče o výrobu ve Zlíně. Rozptýlení prodeje na mnoha místech vyžadovalo cestovat. V druhé polovině roku 1913 rozšířil své obchodní cesty o další místa v Rakousku-Uhersku, což vyžadovalo zvýšení provozního kapitálu a více osobního času při prodejní práci. Jeho prodejní systém byl nepřekonatelný hlavně svou jednoduchostí. Jednal s velkými zákazníky ve dne a spal ve vlaku při cestách od města k městu, tehdy ovšem již v pohodlných, měkkých sedadlech druhé třídy. Jeho konkurenti – pokud vůbec cestovali – jezdili ve dne a spávali v hotelích. Při svých cestách měl proto pocit, že má trh jen pro sebe.
„Proč nevyužít spánku, kdy člověk stejně mrhá čas, k dopravě z místa na místo?“ prohodil čas od času v přesvědčení, že každý byl od přírody vybaven darem usnout v několika minutách za každých podmínek a kdekoliv. Jeho zvykem bylo vyjeti autem ze Zlína před svítáním a vsednout na rychlík, kterým se dostal do Vídně ráno před otevřením obchodů. Prodával během dne a pokračoval v cestě do dalšího města v noci. Na cestu do Prahy se dal dovézt autem do Přerova, kde nasedl do nočního rychlíku V Praze byl kolem osmé hodiny ranní. Svůj návrat do Zlína časoval tak, aby jeho šofér Jan Hoza ho vyzvedl z nočního rychlíku. Po příjezdu domů mu ještě zbyl čas na pár hodin spánku před odchodem do továrny v sedm hodin ráno. Během let smysl pro hodnotu času a jeho využití se mu staly šestým smyslem. Po letech to vyjádřil heslem, napsaným na zdi továrny: „Den má 84.600 vteřin.“
Jedním z takových návratů do Otrokovic v roce 1913 byla říjnová noc, kdy zima se hlásí nočními mlhami z údolí Moravy k návrším okolních obcí. Jan Hoza čekal s automobilem značky Laurin a Klement na nádraží. Když vyjeli z Otrokovic a míjeli Kvítkovice, karbidové lampy automobilu jen stěží pronikaly mlhou, která houstla jak pokračovali k Malenovicím. Silnice byla rozjezděna volskými potahy, svážejícími za dne cukrovou řepu z polí do cukrovaru. Jediným označením vozovky byly stromy, jejichž kmeny a holé koruny se nejasně vynořovaly za silničními příkopy. Hlavním vodítkem směru bylo kamení, vyrovnané vedle vozovky v hromádky a postříkané vápnem. „Cestáři je stříkali jako pojištění proti zlodějům,“ řekl mi Jan Hoza po padesáti letech, když mi popisoval onu noc. „Bylo to jediné vodítko, podle něhož jsem rozeznával silnici od příkopu.“
Do jaké míry ovlivňuje – a dokonce i rozhoduje – o lidském osudu slepá náhoda? Jak vznikají situace, kdy v průsečíku času, prostoru a hmoty se vynoří událost, jež svojí nevypočitatelností připomíná osud? Jak a čím se stalo, že asi ve stejnou chvíli, kdy Tomáš nastupoval do auta na otrokovickém nádraží, vyšel ze dveří „Hrubé hospody“ v Malenovicích hadrník, v jehož mozku se mísily mlhy rumu s mlhami noci. Když nasedl do vozu taženého jedním koněm, na postranici vozu se kymácela petrolejová lampa, namáhající se osvětlovat cestu zabláceným cylindrem. Ve voze byla složená celá jeho živnost: staré hadry, kosti, kůže a různé jiné odpadky, které sbíral po domech výměnou za takové zboží jako byly hrnky. Kůň, který znal cestu i bez kočího, pokračoval v mlze pomalu, když hadrník již dávno usnul. „Když jsme přejeli Kvítkovice,“ vyprávěl mi Jan Hoza, „začalo pršet a mlha zhoustla. Mísila se s prachem ornice z kravinců a bylo ji možno téměř krájet. Zpomalil jsem a sledoval vápnem postříkané hromady kamení. Minuli jsme polní kapličku a po ní kříž v zatáčce před Malenovicemi, když najednou se před námi z mlhy vynořilo něco velikého jako obluda. Bum! V rachotu lámaného dřeva a roztříštěného skla jsem slyšel křik, sténání – a potom ticho. Zastavil jsem motor. Vidím Tomáše a volám zděšeně: „Pane Tomáši, teče vám z hlavy krev!“ Byl zasažen kusem dřeva z oje vozu do čela mezi oči a ani o tom nevěděl. Ohmatal si čelo rukou, silně krvácel. Vystoupili jsme oba z auta ve snaze zjistit, co se stalo. Kůň byl zabit, ale hadrník stál vedle vozu nezraněn.
Zapsali jsme si jeho jméno a Tomáš mi nařídil, abych pokračoval do Malenovic k lékaři. Lékař zjistil, že rána blízko pravého oka je příliš hluboká a že může poskytnout jen první pomoc. Pokračovali jsme pomalu v cestě do Zlína, kam jsme dojeli ve dvě hodiny v noci.
Jeho žena mne poslala pro Dr. Gerbece, který přijel ihned. Prohlédl ránu, poslal Tomáše do postele a zatelefonoval do olomoucké nemocnice chirurgovi, jehož znal jako specialistu. Druhý den ráno jsme odjeli do Olomouce. Dr. Gerbec nás doprovázel. Specialista zjistil značné poškození lebeční kosti a doporučil konzultaci dalšího specialisty v Brně. Do Brna jsme dojeli odpoledne.
Tomáš zůstal v Brně dva dny. Během té doby horečka povolila. Brněnský specialista doporučil cestu do Vídně k odborníkovi, o němž bylo známo, že ovládá operace mozku. Tomáš zůstal ve Vídni tři týdny. Po několika operacích se rána začala uspokojivě hojit. Do zraněného místa navrhl chirurg vsadit stříbrnou destičku a zakrýt ji kůží vyoperovanou z jiného místa na těle. „Je to nutné s ohledem na pevnost lebky?“ tázal se Tomáš. „Není,“ odvětil chirurg, „ale bez toho vám zůstane na čele hluboká jizva navždycky.“ „Pokud mi bude mozek fungovat normálně, jizva mi nevadí,“ rozhodl Tomáš.
Po návratu z Vídně pustil se s obvyklou energií do práce. Jan Hoza zůstal nadále jeho šoférem. Nikdy ho neobvinil ze srážky, při níž přišel málem o život. Hadrníkovi, který srážku zavinil, zaplatil koně i vůz bez soudu.
Co by se bylo stalo, kdyby mu onen kus dřeva pronikl o několik centimetrů hlouběji do mozku? Jaké následky mohla mít infekce v lebeční kosti? Kdyby? – Kolik „kdyby“ mohlo se tehdy vynořit náhody, která dala jako osud naprosto jiný směr nejen Baťovu obchodu, ale mnoha tisícům lidí v mnoha zemích?
V životě Tomáše Bati roku 1913, úvahy o osudovosti událostí v lidském životě byly však na posledním místě. Idealisticko-filosofické spekulace o reformě lidské společnosti skončil přesvědčením, že člověk nezlepší nic, pokud nezačne s reformou u sebe. Cílem takové osobní reformy mu bylo dosažení osobní velikosti. Prostředkem k cíli mu byla vůle vytvářet lidskou velikost denní prací.
V roce 1923 definoval takto vývoj jednotlivce k osobní velikosti po obecních volbách ve Zlíně, v nichž získal většinu a byl zvolen starostou: „Velký Zlín mohou vybudovat jen velcí lidé. Jak rozeznáváme velké lidi od malých? Malý muž myslí při své práci jen na sebe. Pracuje pouze tolik, aby si mohl opatřit potraviny na naplnění svého žaludku. Muž, který myslí na svoji rodinu, je mužem prostřední velikosti. Velký muž je ten, který pracuje tolik, aby jeho práce přinesla prospěch i jiným, jeho okolí, případně celému státu.“
Když mu byla při obrovském vzrůstu podniku v letech třicátých položena otázka, jak daleko chce pokračovat, odpověděl: „Nekladu si žádné meze. Chci dojíti co nejdále.“
V roce 1913 se soustředil plně na budování podniku ve světě ovládaném řádem fungujícím s přesností sluneční soustavy. Byl to zvláštní svět, poslední fáze světového míru, udržovaném Anglií po tři generace (po napoleonských válkách). „Pax Britannica.“ Vyznačoval se rovnováhou sil v hlavních proudech civilizovaného světa: v politice, v hospodářství a v bezpečnosti života a osobního majetku. Byl to svět, v němž démonická povaha člověka byla, jak se zdálo, udržována na uzdě rozumem a smyslem pro zákon a čest. Londýnská City střežila hodnotu peněz, anglická diplomacie politickou rovnováhu velmocí a anglické námořnictvo svobodu moří a jejich bezpečnost. Byl to svět, v němž soukromé smlouvy byly respektovány dobrovolně také proto, že zákony a soudy všech států byly jednotné v přesvědčení, že dluhy se musí platit a byly odhodlány donutit plnění smluvních závazků silou zákona.
Byl to svět takové svobody jednotlivce, o níž dnešní generace ovládaná byrokracií různého ražení nemá představu. Ačkoliv v něm vládly politicky monarchie a rodové aristokracie – s výjimkou U.S.A. a Švýcar – civilizovaný život vytvářela nová aristokracie ducha a tvořivých schopností, vycházející z universit, laboratoří a průmyslových podniků. Životní styl vynikajících jednotlivců této vědecké a technické aristokracie se lišil tak radikálně od rodové aristokracie, jako se lišil život Pasteura od života Bourbonů ve Francii a Hohenzollernů v Německu. Vedoucími osobnostmi byli mužové typu Edisona, Tesly, bratří Wrightů, někteří viditelní, většina z nich neznámá; tvořili své dílo na svém místě, malém či větším. Tomáš Baťa se považoval za příslušníka této elity. Jeho mladistvá představa o „pánech“ a „nepánech“ se tím radikálně změnila a s ní také jeho ambice o životním cíli, smyslu života a typu lidské společnosti. A protože je to vždycky představa a idea o životě, jež určují materiální cíl, v jeho práci a jednání se projevuje již před první světovou válkou směr k vytváření prostředí, ve kterém by se uplatnil jednotlivec neobyčejných schopností.
Je známo, že v těch dobách se soustřeďoval na vybírání jednotlivců, kteří by v množství a jakosti své práce předstihli konkurenty. Vynikající cvikař bot, nadprůměrná šička vrchů a neobyčejně schopný kráječ kůže byli pro něho lidmi stejné hodnoty jako vynikající chirurg, geniální virtuos anebo inženýr, jehož nové typy strojů vytvářely nový svět. Jeho adresáře, v nichž jsem listoval po jeho smrti, naznačovaly, že vyhledával vědomě muže neobyčejných schopností. (Našel jsem také adresu profesora T. G. Masaryka, tehdy poslance v Říšské Radě ve Vídni.) Vynikající jednotlivce hledal také mezi svými zákazníky, mezi dodavateli a mezi svými kolegy v malých podnicích okolních měst, (jak jsem zjistil z jeho dopisu řediteli cukrovaru v Napajedlích). Adresy aristokratických majitelů okolních panství a jejich úředníků mezi nimi nejsou. S výjimkou několika tvořivých typů rodové šlechty, jejichž činnost byla viditelná na úrodě jejich polí, stavu lesů a provozu jejich zemědělského průmyslu, měl o schopnostech a hodnotě rodové aristokratické společnosti malé mínění.
Na neštěstí pro svět a pro společnost v níž žil, byla to tato vrstva, jež rozhodovala o jejich osudu. Vzdálená skutečnému tvoření, z něhož jedině vyvěrá realistická moudrost, tehdejší rodová aristokracie žila ve vlastním světě morbidních tradicí a bizarních ambicí, jež se hromadily v politické mraky hrozící katastrofou. Několika ranami onoho červencového dne v Sarajevu roku 1914 se otevřely brány pekla, z jehož pohrom se svět nezvedl do dnešního dne. Když po dvou měsících nato miliony mužů vzdělaného světa se srazily v organizované vraždě první světové války, výroba a obchod Baťova podniku se zastavily úplně.
V srpnu 1914 Tomáš Baťa nejen cítil, ale očividně pozoroval zhroucení své dvacetileté práce. Nevěřil, co hlásala propaganda, že „válka skončí vítězstvím dříve, nežli opadne na podzim listí ze stromů“. V jeho mysli budoucnost byla temná, protože zde nebylo precedentu z minulosti. Napoleonské války a jejich vliv na Evropu a svět byly dávno zapomenuty po třech generacích míru. Dvě bleskové války Německa v XIX. století světový řád tehdy neporušily. Co podniknout v této nejistotě, jež hrozila jedinou jistotou: koncem všeho, co bylo ještě nedávno skutečné a pevné?
Dne 17. září se narodil v Praze Tomáši a Marii Baťovým syn. Jeho narození a křestní jméno Tomáš mu bylo důkazem, že život nekončí a že bude pokračovat bez ohledu na hrůzy a nejistoty přítomnosti.
