Hvězdoplavec
"Tak co, plácneme si? Snadno se dohodneme. Jsme si souzeni, jsme spolu jednou pro vždy svázáni, jsme jeden celek, jedna rodina, máme toho hodně společného," vnucovali se, otírali se lesklými kožíšky o jeho nohy a potají uždibovali z jeho velkoleposti. Jako u vytržení polykali ještě syrové, vlahé a chvějící se drobty jeho bytosti.
Situace, do které se dostal, se jim hodila do krámu. Žárlivě střežili každý jeho pohyb, pečlivě zaznamenávali každé jeho hnutí mysli. Vybudovali kolem něj trnité ploty vlastnických nároků, vyzbrojených kulometnými věžemi, obsazených dozorci a cvičenými psy, arzenál určený k uhájení svého majetku, za který ho už teď pokládali. Šlo jim o to, aby se neodvážil ani pomyslet na útěk, aby nemohl vzít za žádných okolností do zaječích.
Za zády ho připoutali těžkými okovy ke skále, a on stál jako solný sloup, trpělivě přihlížel na to, jak kolem něj majetnicky šmejdí. Dávali mu na oko najevo, že ho mají v lásce. Chtěli by, aby se mu u nich líbilo, aby se tu cítil jako doma. Nutili ho, aby se usmíval, aby projevoval radost, aby co nejhlasitěji vychvaloval idylku jejich rodinného štěstí. Na to spustili vřískavými hlásky nyvou kantilénu.
Čas od času mu malinko uvolnili ruce, aby do sebe ve spěchu naházel několik soust jakési nevábné potravy. Ochotně mu s tím pomáhali, přiskakovali k němu a švitořili: "Nenamáhej se, všechno ti podáme, poruč si a my ti to rádi přineseme, každé přání ti splníme – až na jedno. Nedokážeme se bez tebe obejít."
Ostatní zpovzdálí přihlíželi a uznale pokyvovali těžkými, jakoby opuchlými hlavami. "Ano, tak je to správné! Pohleďte, jak jim to spolu sluší, jak se mají vespolek rádi."
Zezadu se k nim tlačili další, vystupovali na špičky, aby na něj lépe viděli, mávali na něj, někteří mu dokonce tleskali.
Jednoho mlhavého jitra zpřetrhal pouta, prodral se trnitými zátarasy a prchal dlouhými skoky pryč. V patách mu ječely sirény.
"Prchá, za ním, chyťte ho, přiveďte ho zpátky živého nebo mrtvého, zlato za jeho hlavu," ozývalo se z tlampačů.
Nasadili na jeho stopu psy, zaměřili světlomety. "Hleďte, tam se míhá jeho stín! Nesmíte ho nechat uniknout moc daleko, a bude–li to nezbytné, střílejte. Pospěšte, musíte ho dopadnout dřív, než se dostane za obzor, dřív než se mu podaří překročit hranice sluneční soustavy!"
Neupláchl. Došly mu síly, nohy dosloužily, padl a zůstal ležet, bezvládný, uštvaný, rozedraný, u konce s dechem. V tichosti očekával jejich příchod.
"Tady leží, světlo sem, máme ho, dopadli jsme ho," oznamují světu. Přibíhají v hustých řadách a čímsi tenkým a ostrým ho připichují k zemi, svazují mu ruce a nohy a radostně při tom brebentí: "Copak jsi nám to způsobil, jaké starosti, proč nám to ztěžuješ, myslíme to s tebou dobře, nic ti u nás přece neschází, vrátíš se k nám a všechno bude zase při starém, vše odpuštěno, jako by se nic nestalo."
Chápe se ho tisíce drobounkých paží, napjali svoje muší síly, zvedli jeho nesmírné tělo a s vítězoslavným pokřikem ho vlekli cestou necestou zpátky, aby ho znovu přikovali, aby ho k sobě jednou pro vždy připoutali. Nedokážou se prý bez něj obejít, bez něj jsou míň než nic, jako vši bez kožichu.
Aby mu nebylo tak smutno, přivolali k němu jednu takovou, co zůstala sama. Přistoupila k němu zezadu celá roztoužená, lísala se, tiše předla, zatímco její útlé dlouhé prsty nepozorovaně ohmatávaly okovy, obratně kontrolovaly pevnost řetězů. Jakmile se přesvědčila, že je všechno v pořádku, že se z toho už nedokáže vyvléknout, že se už nebude opakovat jeho útěk, přitiskla se k němu celým tělem, obemkla ho měkkými pažemi jako pojímavý hlavonožec, slastně přivírala veliké talířovité oko a káravě mu šeptala do ucha: "Ty jeden ošklivý, kam to měls namířeno, kam tě to táhne, proč od nás pořád utíkáš? Ach ano, chápu, nemusíš mi nic povídat, jsi zkrátka nepolepšitelný tulák po hvězdách. Ne nadarmo ti říkají Hvězdoplavec, rozsvěcovač vesmírů. Jsi nenapravitelný nevděčník, kterému u nás není nic vhod."
Nevydržel to, setřásl ji jako obtížný hmyz. Tu se ona napřímí, tvář jako ze skla, bez výrazu. Ta tam je lísavá plíživost jejích tenkých prstů, to tam je její slastné zanícení. Skřípavě na něj křikne: "Tak si jdi, uteč, plav ke hvězdám, dokážeš–li to!"
Trvalo celé věky, než byl schopen vyhovět jí, než jí naposledy zamával ze souhvězdí Blíženců, a cestou k hranicím Mléčné dráhy, na rozloučenou rozžehnout párek supernov.
Tak daleko za ním už nemohli, zabloudili by v labyrintu neviditelných černých děr, nenašli by cestu zpátky. Nezbylo jim, než čekat, až se nabaží toulek po hvězdách, až se mu po jejich láskyplné péči zasteskne, aby si opět vyslechl jejich vemlouvavé: "Tak co, plácneme si?"
Vejcohlavci
Všechno to zavinily staromódní šaty, které Iva zdědila po moravské babičce. Někde se dočetla, že mezi milenci bývalo zvykem, dát si slovo. To slovo bylo závazným ujištěním o vzájemném citu. Milenci tím slovem svůj život vložili do rukou partnera. Ale jak už to mezi lidmi chodí, stávalo se, že dané slovo jeden z nich nedodržel. Měl pak jenom jednu možnost, jak to udělat, aby si zachoval tvář: Dané slovo před svědky obřadným způsobem vrátit.
Iva blouznila o tom, že mužský, do kterého se jednou zamiluje, bude ochoten dát jí takové slovo. Při tom pomyšlení se jí tajil dech. Tyto romantické způsoby by se jí u mužů líbily. Připadalo jí to roztomile staromódní, jako ty šaty, které zdědila po babičce. Ráda se jimi pyšnila. Prý ji dělají trochu starší a vážnější. Sama by na to nepřišla, ale řekl jí to jeden upovídaný kluk, když si do jejich krámu, kde pracovala, přišel koupit svačinu.
Řekl jí tehdy doslova, že mu v těch šatech připadá nádherně vážná. Možná ale řekl, že vážně nádherná. Už si tak dobře nepamatovala, jak to řekl, ale ať už to řekl tak či tak, líbilo se jí, že to vůbec řekl.
..........
Každému svatebčanovi se obřadně představil, aby bylo jasné, s kým mají tu čest. Než obešel s flaškou Stoličné vodky všechny svatebčany, měl pořádnou špičku. Jako poslední byl na řadě strýc Laďa. V sále v té chvíli zůstalo ticho jako v kostele při pozdvihování. Svatebčané dobře věděli o těch dvou mužích, o koho jde, a co může z jejich setkání vzejít. S hrůzou sledovali, kterak se vysoký stranický funkcionář představuje člověku, který tento druh lidí z duše nesnášel.
V nastalém tichu bylo přímo slyšet tikání časované nálože názorových protikladů. Iva postrkovala Pepana, aby za nimi šel a pokusil se zachránit, co se dá.
„To by nemělo smysl. Neznáš mého otce,“ bránil se Pepa. Byl z toho vyděšený ještě víc než Iva.
Zatím se ještě nic zvláštního nedělo. Oba političtí antagonisté spolu o čemsi nepříliš hlasitě rokovali.
O čem se spolu mohou bavit, vrtalo svatebčanům v hlavě. Nikdo z nich nebyl dostatečně nablízku, aby mohli zaslechnout aspoň jediné slovo. Co ale bylo jasné, že nejde o příliš přátelský rozhovor. Byl z obou stran veden toporně korektní formou.
Po nějaké době si oba muži s hranou zdvořilostí připili a rudý konšel Sekvenc se zachmuřeně vrátil k ostatním svatebčanům. Podezřele rychle vystřízlivěl a měl očividně po náladě. Posadil se do čela svatební tabule a zabodl skelný pohled do desky stolu. Pak zničehonic pozvedl obě ruce ke stropu a s nefalšovaným zoufalstvím v hlasu zvolal: „Je zle, soudruzi! Mám ode dneška v rodině pravicového oportunistu. Jak já to nahoře zdůvodním?!“
Krátce nato se Pepanovi kolegové z fakulty v tichosti zvedli a chystali se k odchodu. Pepanovu otci to neušlo. Postavil se jim do cesty a skoro výhružně se zeptal: „Kampak, mládeži?“
Nemohl si nevšimnout, že studenti se lekli tónu jeho otázky. Pokusil se o úsměv. „Nikam vás nepustíme. Svatební hostina ještě neskončila. Za moment budou nosit na stůl druhou večeři,“ doložil rádoby dobromyslně, ale nedařilo se mu ten svůj poručnický tón potlačit.
Studenti se ale nenechali zdržet. Na svou omluvu uvedli, že jdou na pietní shromáždění mládeže u příležitosti padesátého výročí pohřbu Jana Opletala, kterého gestapáci zabili při protihitlerovské demonstraci pražských studentů.
Sekvenc se zatvářil kysele. Proti tomu nemohl nic namítnout. „Tak si děte, ale to vám povídám, mládeži, žádné vylomeniny! Letos jste se toho natropili už dost. Tentokrát by vám to nemuselo projít tak lacino,“ pronesl s neskrývanou pohrůžkou v hlase. Básník by řekl: Beránčí kožíšek se vlkovi z hřbetu nečekaně svezl a odhalil pod ním šedivou vlčí srst.
Studenti na sebe mlčky pohlédli, a pak se rychle vytratili. „Počkejte, kluci,“ volal za nimi Pepan, „půjdu s vámi.“ Držel se ale oběma rukama stolu. Bylo zřejmé, že to nemyslí moc vážně. Otec ho přesto zpražil káravým pohledem, jako by provedl cosi nepředloženého.
Ivě ta scéna pochopitelně nemohla ujít. Bezděky se zachvěla. Pepan k ní otočil hlavu. Jeho zoufalý pohled hledal u své novopečené choti oporu. Všiml si, jejího rozechvění.
„Co je ti, brouku?“ zeptal se.
„Nic, to nic,“ vytáčela se.
„Nepovídej! Vidím, že se celá klepeš,“ nenechal se Pepan odbýt.
„Je mi, jako by na mne šáhla zubatá,“ řekla Iva napůl žertem, ale dobře jí nebylo. Nedokázala v sobě zaplašit předzvěst čehosi, co se v té chvíli hnulo snad až kdesi v útrobách země. Byl to poryv neklamně signalizující příchod prudkého zemětřesení, který vnímají jen hodně citliví lidé a pak už jenom zvířectvo.
Patřila však k idem, kteří před drtivými událostmi strkají hlavu do písku. Chovala bláhovou naději, že když o tom nebude nic vědět, nic zlého se nestane.
Svatební hostina pokračovala bez studentů, ale už to nebylo ono. V sále scházel jejich veselý ruch. Ženich i nevěsta seděli mezi dříve narozenými a tvářili se, jako by jim ulítly včely. Z Ivina výrazu dosud nevyprchal dojem jakési zlé předzvěsti, které se tolik děsila.
Pepanovi, který jindy bez ustání mlel pantem, najednou nebylo do řeči. Vypadal, jako by zadržoval dech. Pokoušel se zamaskovat jakési rozechvění, jemuž jeho novopečená choť nerozuměla. Něco se chystá, napadlo ji.
Druhá večeře byla stejně honosná jako ta první. Pepan jedl s očividnou nechutí, zato o to víc nasával. Jeho otec naopak s pitím zničehonic přestal. Usadil se proti strýcovi Laďovi a mezi jídlem se s ním pokoušel zapříst nezávaznou debatu, aby zaplašil ponurou náladu, která u stolu zavládla. Moc se mu to ale nedařilo. Strýc Laďa si hleděl talíře a odpovídal mu skoro jednoslabičně.
Při zákusku do hodovního sálu vkročil člověk, který nepatřil k svatebčanům, ale ani k obsluze. Ivin táta v něm poznal jednoho ze dvou vrátných na městském výboru strany. Byl teď v civilu a z těch dvou, když ho vlekli do Sekvencovy kanceláře, byl výrazně iniciativnější.
Nevěstin otec už měl v hlavě a narostla mu ramena. Dostal chuť si toho vrátného za to ponížení podat. Vstal a zastoupil mu cestu. Chystal se mu říct něco peprného, když se mu však podíval do očí, vyděsil se. Čišela z nich vražedná hrozba, tak mu raději uhnul z cesty.
Vrátný ho nevnímal. Rovnou se hrnul k svému nadřízenému. Když ho zblýskl Pepan, trhlo to s ním. Vypadla mu z prstů vidlička, hlasitě řinkla o talíř a všichni svatebčané zvedli jako na povel hlavy od jídla.
Už je to tady, řekla si v duchu Iva. Zbledla jako stěna. Pepanova reakce jí napověděla, že o tom, co se právě kdesi na území Prahy událo, věděl předem. Upřela tázavý pohled na člověka, který přistoupil k jejímu tchánovi, sklonil se k jeho uchu a cosi mu pošeptal.
Pepanův otec ztuhl. Zlostně třískl příborem o stůl, prudce se zvedl a napjatým hlasem prohodil: „Promiňte, rodino, ale musím se na nějakou dobu vzdálit. Volají mě neodkladné záležitosti. Jezte, pijte a bavte se jako bych tu byl s vámi.“
Když to říkal, díval se upřeně na strýca Laďu. Pak na něj ukázal prstem a potměšile dodal: „A vy půjdete se mnou, abyste viděl, že jsem nemluvil do větru.“
Ivin táta zbledl. Strýc Laďa beze slova vstal a vydal se k ýchodu ze sálu. Sekvenc mu kráčel v patách. Ve dveřích se otočil, ukázal na Pepana a křikl: „Ty pojď taky, študente. Tebe se to taky týká!“
Iva uchopila manželovu ruku a nepouštěla ji. Byla odhodlaná jít s ním. Pepan se ji pokusil setřást, ale nepodařilo se mu to, tak ji vlekl za sebou. Před hotelem stála černá limuzína. Nasedli do ní a šofér vyrazil směrem k Národnímu divadlu.
