Hvězdoplavec

"Tak co, plácneme si? Snadno se dohodneme. Jsme si souzeni, jsme spolu jednou pro vždy svázáni, jsme jeden celek, jedna rodina, máme toho hodně společného," vnucovali se, otírali se lesklými kožíšky o jeho nohy a potají uždibovali z jeho velkoleposti. Jako u vytržení polykali ještě syrové, vlahé a chvějící se drobty jeho bytosti.

Situace, do které se dostal, se jim hodila do krámu. Žárlivě střežili každý jeho pohyb, pečlivě zaznamenávali každé jeho hnutí mysli. Vybudovali kolem něj trnité ploty vlastnických nároků, vyzbrojených kulometnými věžemi, obsazených dozorci a cvičenými psy, arzenál určený k uhájení svého majetku, za který ho už teď pokládali. Šlo jim o to, aby se neodvážil ani pomyslet na útěk, aby nemohl vzít za žádných okolností do zaječích.

Za zády ho připoutali těžkými okovy ke skále, a on stál jako solný sloup, trpělivě přihlížel na to, jak kolem něj majetnicky šmejdí. Dávali mu na oko najevo, že ho mají v lásce. Chtěli by, aby se mu u nich líbilo, aby se tu cítil jako doma. Nutili ho, aby se usmíval, aby projevoval radost, aby co nejhlasitěji vychvaloval idylku jejich rodinného štěstí. Na to spustili vřískavými hlásky nyvou kantilénu.

Čas od času mu malinko uvolnili ruce, aby do sebe ve spěchu naházel několik soust jakési nevábné potravy. Ochotně mu s tím pomáhali, přiskakovali k němu a švitořili: "Nenamáhej se, všechno ti podáme, poruč si a my ti to rádi přineseme, každé přání ti splníme – až na jedno. Nedokážeme se bez tebe obejít."

Ostatní zpovzdálí přihlíželi a uznale pokyvovali těžkými, jakoby opuchlými hlavami. "Ano, tak je to správné! Pohleďte, jak jim to spolu sluší, jak se mají vespolek rádi."

Zezadu se k nim tlačili další, vystupovali na špičky, aby na něj lépe viděli, mávali na něj, někteří mu dokonce tleskali.

Jednoho mlhavého jitra zpřetrhal pouta, prodral se trnitými zátarasy a prchal dlouhými skoky pryč. V patách mu ječely sirény.

"Prchá, za ním, chyťte ho, přiveďte ho zpátky živého nebo mrtvého, zlato za jeho hlavu," ozývalo se z tlampačů.

Nasadili na jeho stopu psy, zaměřili světlomety. "Hleďte, tam se míhá jeho stín! Nesmíte ho nechat uniknout moc daleko, a bude–li to nezbytné, střílejte. Pospěšte, musíte ho dopadnout dřív, než se dostane za obzor, dřív než se mu podaří překročit hranice sluneční soustavy!"

Neupláchl. Došly mu síly, nohy dosloužily, padl a zůstal ležet, bezvládný, uštvaný, rozedraný, u konce s dechem. V tichosti očekával jejich příchod.

"Tady leží, světlo sem, máme ho, dopadli jsme ho," oznamují světu. Přibíhají v hustých řadách a čímsi tenkým a ostrým ho připichují k zemi, svazují mu ruce a nohy a radostně při tom brebentí: "Copak jsi nám to způsobil, jaké starosti, proč nám to ztěžuješ, myslíme to s tebou dobře, nic ti u nás přece neschází, vrátíš se k nám a všechno bude zase při starém, vše odpuštěno, jako by se nic nestalo."

Chápe se ho tisíce drobounkých paží, napjali svoje muší síly, zvedli jeho nesmírné tělo a s vítězoslavným pokřikem ho vlekli cestou necestou zpátky, aby ho znovu přikovali, aby ho k sobě jednou pro vždy připoutali. Nedokážou se prý bez něj obejít, bez něj jsou míň než nic, jako vši bez kožichu.

Aby mu nebylo tak smutno, přivolali k němu jednu takovou, co zůstala sama. Přistoupila k němu zezadu celá roztoužená, lísala se, tiše předla, zatímco její útlé dlouhé prsty nepozorovaně ohmatávaly okovy, obratně kontrolovaly pevnost řetězů. Jakmile se přesvědčila, že je všechno v pořádku, že se z toho už nedokáže vyvléknout, že se už nebude opakovat jeho útěk, přitiskla se k němu celým tělem, obemkla ho měkkými pažemi jako pojímavý hlavonožec, slastně přivírala veliké talířovité oko a káravě mu šeptala do ucha: "Ty jeden ošklivý, kam to měls namířeno, kam tě to táhne, proč od nás pořád utíkáš? Ach ano, chápu, nemusíš mi nic povídat, jsi zkrátka nepolepšitelný tulák po hvězdách. Ne nadarmo ti říkají Hvězdoplavec, rozsvěcovač vesmírů. Jsi nenapravitelný nevděčník, kterému u nás není nic vhod."

Nevydržel to, setřásl ji jako obtížný hmyz. Tu se ona napřímí, tvář jako ze skla, bez výrazu. Ta tam je lísavá plíživost jejích tenkých prstů, to tam je její slastné zanícení. Skřípavě na něj křikne: "Tak si jdi, uteč, plav ke hvězdám, dokážeš–li to!"

Trvalo celé věky, než byl schopen vyhovět jí, než jí naposledy zamával ze souhvězdí Blíženců, a cestou k hranicím Mléčné dráhy, na rozloučenou rozžehnout párek supernov.

Tak daleko za ním už nemohli, zabloudili by v labyrintu neviditelných černých děr, nenašli by cestu zpátky. Nezbylo jim, než čekat, až se nabaží toulek po hvězdách, až se mu po jejich láskyplné péči zasteskne, aby si opět vyslechl jejich vemlouvavé: "Tak co, plácneme si?"