Jak zbojník Vojtek se šenkérků tancovál
Stávala v Liptáli hospoda, pravilo sa jí Kleskova. Vykládalo sa o ní, že to bývala zbojnická hospoda. Že si ju za zbojnické peníze postavili, aj v ní gazdovali aj sa tam schodili a peníze si dělili.
Ale potom kterési zbojníky pochytali portášé a ti ostatní utékli do hor. A po rokoch přišla na tú hospodu hospodská. Byla eště mladá, ale velice tlustá a moc ráda tancovala.
Jednúc na hody tam hráli muziganti, ludí byla plná hospoda, tancovali, popíjali, veselo bylo. A naraz přijelo dvanáct chlapú na koňoch. Seskákali z nich, vešli do šenku a poručili si vína. Urostlí byli, vysocí a krásní, aj krásně vystrójení jak páni – červené dolomány, zelené župice se stříbrnýma gombíkama, kolem pásu stříbro na hedbávných šnůrách. Porúčali muzigantom a házali měděné peníze do cimbála hrsťama, nečítaja. Tolik jich měli. Však to byli zbojníci.
Podle muzigy sa vykrúcali a tancovali jak panenky. A nájlepší tančíl ten nájsilnější z nich, zbojnický kapitán, celý v červeném. Jmenovál sa Vojtek. Vzál do kola tú mladú šenkérku a vytáčál a vyhazovál ju fryško. Ostatní zbojníci sa chytli kolem krku, stúpli si okolo, dupkali a výskali podle noty. Po chvíli začál Vojtek zpívať. Ale to nebyla pěsnička ledajaká! Jak zpívál, tak ostatní zbojníky komandovál a porúčál jím, co majú kde vzít. Taková to byla pěsnička:
"Janíčku, Janíčku, namasť pilku lojem,
hospodskéj na hůře truhlicu rozřežem.
Truhlicu rozřežem, tolary vyberem,
bude jich ve stříbře kožeňák nejeden."
A jeden ze zbojníkú utěkál na hůru a vybrál tam truhélku stříbrňáků. Vojtek pokračovál:
"Ve sklepě sú bečky s vínem třeťorokým,
hoď jích, Kubo, přes sedla koníčkom hospodským,
Koníčkom hospodským, nalož jích přes sedlo,
slaninu jím podlož, co by jích nehnětlo."
Druhý zbojník vykúlál ze sklepa bečky s vínem a po cestě přibrál v komoře slaninu.
"Slanina v komoře, jalůvka na dvoře,
aj tú žeňte do hor, budem sa mět dobře.
Budem sa mět dobře, na tých našich kopcoch,
vemte aj klobáse na dlúhých bidélcoch.
Ke džbánku vínečka néni nad klobásu,
a je jí tam každém třikráť kolem pásu."
Další zbojník šél otevřít udírňu a sdělál z bidélek klobásy, však byly eště teplé. Jeho kamarád odvédl strakatú jalovičku. A vevnitřku v hospodě pokračovál ohnivý tanec. Celú noc Vojtek vytáčál šenkérku, že sa jí hlava krútila.
"A tož, Juro Stankůj, už ty koně cajkuj,
a ty, moja šenkérečko, ty mně pěkně tancuj.
A vy, muziganti, vy mně pěkně hrajte,
a vy, moji kamarádi, koně vyváďajte.
Mojého vraníka, teho mně sedlajte,
pod zeleným hájem, tam na mňa čekajte.
Nejezděte cestú, jeďte dúbravama,
já sednu na koňa, pojachám za vama."
Blížilo sa ráno. Ostatní zbojníci odváďali koně z maštale do hor. Jednoho vraného nechali u hospody, osedlali ho a připravili Vojtkovi. Eště jím zazpívál, aby na neco nezapomněli:
"A ty, Juro, vynes ovsa pro koníčky,
coby jim nebyly těžké podkovičky.
Zbojníkovo štěstí sedá s ním na koni,
když je kůň lehunký, ani čert ho nedohóní."
A šenkérku vyhazovál vysoko, až do tla, aj co byla těžká, však byla tlustá. Až radostně jojčala.
"Tancuj se mnú zhusta, šenkérečko tlustá,
ostane ti maštal aj komorka pustá.
Dneskaj je sobota, zitra neděla,
napékla gazděna s tenkú kůrkú chleba.
Chleby z bíléj múky na polici voní,
poskoč, Ondro, s žochy do komory pro nich.
A vy, páni dobří, se mnú sa napijte,
a vy, moji kamarádi, na koně sedajte."
Aj oves pro koně pobrali a chlebové bochníky pro sebe, aby měli co přikusovať k téj slanině a ke klobáskám. Jak zbojníci posedali na koně a odjížďali do hor, Vojtek sa počál lúčiť :
"Pojedu za vama, enom sa rozlúčím,
enom sa ěště raz s šenkérků zatočím
Šenkérečko tlustá, dokola sa zatoč,
do džbánka bílého vínečka mně natoč.
Do džbánka bílého, teho holbového,
pěkně jsme dočkali, ej, rána bílého."
A věru, že slunečko už vychodilo zpoza hory. Muziganti skládali inštrumenty, zábava končila.
Vojtek zanotovál poslední verš:
"Už sa s tebú lúčím, ruku ti podávám,
sbohem tu ostávaj, já už jedu k horám
Hop, jedu na koni, budu si vzpomínať,
jak umí šenkérka liptálská tancovat."
Dozpívál, skočil na vraníka a už ho nebylo. Až odjél, po chvíli sa teprú šenkérka aj ludé v hospodě vzpamatovali. Ale už sa nedalo nic dělať. Zbojníci byli pryč a hospoda vyrabovaná!
Mor na Zálesí
Za starodávných časů zuřil hrozný mor na Luhačovském Zálesí. Moc a moc lidí pomřelo od toho moru ve Velkém Ořechově, Kaňovicích, Ludkovicích, Biskupicích i Luhačovicích.
Jeden řeznický tovaryš z Velkého Ořechova vyšel po snídaní ven a uviděl šedou mlhu, která se vznášela ve vzduchu – takový malý mráček. A ta mlha přešla kolem něho a vsoukala se do vosí dírky v dřevěném domě. Tovaryš říká: "Když tam chceš být, tak si tam dlúho pobuď!" a vzal dřevěný klínek a zatloukl pevně to mračénko v té dírce a potom smolou pořádně zamazal. Mor v tu hodinu přestal.
Tovaryš pak šel do Vídně na zkušenou a až za několik let se vrátil. Když přicházel k Ořechovu, šly před ním tři vysoké hubené ženy a nesly na ramenou kosy. Dvě z nich kráčely rychle, ale ta třetí byla chromá a nemohla jim stačit. Ony se jí posmívaly, že na ni nikdo nezbude, že ony všechny lidi svými kosami posekají, jenom co najdou ten morový mráček, ale že nevědí, kam se jim schoval.
Tovaryš zůstal jako opařený. On dobře věděl, kde je mor uvězněný. Vtom se k němu obrátila ta chromá žena a povídá: "Synku, pones mi na chvilku kosu, je těžká a já su chromá."
Tovaryš se zdráhal. Pochopil, co je to za ženy, tak se ho zmocnil strach.
"Jenom mi vezmi tu kosu a nic se mne neboj, tobě já neublížím," vyzvala ho znovu, "možná ti aj dobře poradím."
Krvi byste se v něm nedořezali, ale vzchopil se ten tovaryš a srdnatě si hodil kosu na rameno. Zpomalil, aby mu chromá stačila a aby ty dvě před nimi neslyšely, co si budou říkat. Pak mu chromá smrtka polohlasem začala vykládat: "Kdo by věděl, kde se nachází to morové mračénko, musí byt velmi opatrný. Je nebezpečné."
"A kdyby chtěl, aby ho ty dvě nenašly, co má udělat?"
"Musí vzít flaštičku, nabrat do ní luhačovské slanice a ten mráček do ní vpustit. Slanica mor zahubí. Potom pevně zašpuntovat a zakopat hluboko do země v lese na takovém místě, kde slunko nesvítí, kohút nezpívá, blesk nešlehá a čas nepřibývá. No, podaj mi kosu, už jsi doma."
Tovaryš se podívá a opravdu, právě stojí u domu, kde uvěznil mor. Chtěl poděkovat, ale neměl komu – žena se ztratila.
Až teď s ním hrůza zatřepala. Ale věděl, že musí rychle učinit, co mu smrtka poradila, aby ty druhé dvě mor nenašly. Vypil řádný kalíšek slivovice a šel si koupit flaštičku. Nabral do ní slanice a zavolal jednoho hospodáře, aby mu pomohl. Vytahoval klínek z dírky a hospodář přitom pevně přitiskoval flaštičku k otvoru. Naráz to zahučelo a slanica ve flaštičce se šedě zakalila. Tovaryš ji rychle zašpuntoval a za chvilku se slanica vyčistila – byla průzračná. Vzali flaštičku, našli to místo v lese a hluboko ji zakopali.
Když se vrátili, byli tak unavení, že spali tři dny a tři noci. Po probuzení jim lidé vykládali, že celým Ořechovem chodily dvě ženské a klepaly na všechny dřevěné domy a volaly: "Mráčku, mráčku, kde jsi?" Mráčku, mráčku, ozvi se!"
Ale nic nenašly a odešly s nepořízenou. Od té doby mor pominul a víc už neřádil.
