Ante portas inferni
Odešla. Zůstal jsem sám. Ručičky na hodinách přeskočily desátou. Přistoupil jsem k rádiu a přeladil na stanici Moskvu... – Haló, haló, hovoří Moskva. Moskva hovoří...
Než otevřel hlasatel deník každodenních zpráv ze sovětských bojišť, ještě jsem otevřel trezor a přichystal na stůl poslední svazek falzifikátů, rodinných dokumentů pánů A. a R. Hned zítra ráno, časně ráno k nim zajdu a odnesu je, dokud nejsou ulice ještě plny lidí, a hned se zase vrátím do tiskárny. Uzavřu knihy, odevzdám materiály svému zástupci, zkontroluji a podepíši mzdy, připravím na příští týden pracovní plán. Dal jsem se ještě na chvíli do práce. Zásuvka stolu otevřená, trezor odemčený, naše cestovní dokumenty připravené. Z rádia stále odzváněla znělka Moskvy... – Haló, haló, hovoří Moskva... Přistoupil jsem k a, jež se chvělo nad gaučem, připomínající mi její dech.
A jak jsem tak stál nad rozhrnutým gaučem, celou svou myslí, celým srdcem prodlévaje u Františky, jak tak stojím a poslouchám zvonivému signálu Moskvy, vtom slyším pádné kroky tvrdých bot, dupajících po schodišti. Zastavily až před prahem mého bytu. Dech se ve mně zatajil, proud krve se zastavil v žilách. Teď...? V noci...? Návštěva ke mně...?
Dlouho jsem neuvažoval. Prudké zabušení na dveře, rána, kopance, rána... Až v nich stanuli němečtí černí policisté. Vhrnulo se jich osm. Osm v jedné minutě na jednoho člověka. Dva se postavili u dveří bytu, dva zůstali stát před vchodem, čtyři se vhrnuli do středu pokoje. Rázně se představili, ukázali své odznaky a vyslovili zatýkací formuli. Zvedl jsem ruce, předpažil, pouta zaklapla v zápěstích. Se stolu shrábli všechny papíry, dokumenty, falza, z otevřeného trezoru bankovní knížku, vyzvednuté peníze, krabičku šperků. Ze skříně vyhodili šatstvo a prádlo i kožich, který jsem nedávno koupil Františce na cestu, strhli s okna záclony, z gauče pokrývku a polštář, na němž ještě před chvílí spočívala její hlava.
Já stál uprostřed pokoje, pouta na rukou, jak ochromený, neschopný pohybu, před očima clona mlhy, v nohou třes.… Cožpak se mi všechno jenom zdá? Cožpak jen sním ošklivý zlý sen? Nebo snad bdím a hlavou mi jde fantas? Nebo prožívám skutečnost…? Chtěl jsem na sebe sáhnout a přesvědčit se vlastním dotekem, ale na rukou náramky železných pout. Chtěl jsem učinit krok, ale zavrávoral jsem. Policejní vedoucí zatýkající jednotky vyslovil briskní rozkaz a obrátil se ke dveřím, ostatní ho následovali. Já spoutaný s nimi. Byt zapečetěn zámky, řetězy, na dveře přilepena pečeť a velké písmeno J. Před vraty tiskárny policejní vůz. Já nasedl, doprovod osmi ozbrojených mužů se mnou. Černé auto se rozjelo a brzy zastavilo před budovou policejního ředitelství.
Přijímací formality proběhly velmi rychle a důkladně. Všechny mé doklady a materiály hozeny na stůl, konfrontace fotografie s fyzickou osobou, podpis, odchod. Byl jsem odvlečen do malé vyšetřovací místnosti, dopadl jsem na lavici, po straně vlevo, vpravo, přede mnou, za mnou – stráže. Tedy přece jen pravda. Byl jsem zatčen a budu co nejdřív vyšetřován.
Za vysokým zamřížovaným oknem se probouzel nový den.
Jak jsem se znovu dostal do policejního auta, na to jsem se nikdy nerozvzpomněl. Vím jen, že v něm jelo asi deset mých spoluvězňů, a že jsem byl do něj hozen čísi tvrdou silnou rukou. Ležel jsem na zemi a těžko jsem si uvědomoval, co se se mnou dělo. Ruce spoutané, jako mrtvé, z konečků prstů kapala krev, těžká hlava duněla nesnesitelnou bolestí, vyvolávající zvracení, nohy bez citu. Závoj milosrdné mdloby se trhal... Ach, tak! Já byl vyšetřován… konečné jsem si uvědomil. Před kalnýma očima vyvstaly postavy vyšetřujících policejních důstojníků a mužů v bílých pláštích, v jejich rukou lékařské nástroje. Čekal jsem, byl jsem připraven, že budu bit, ale nestalo se. Obušky a černé tyče, jimiž byli vězni biti při výsleších, nahrazovaly zde jiné nástroje. Dlouhé jehly, vrážené pod nehty všech deseti prstů, elektrický proud, jenž procházel celým tělem, elektrické šoky. Pak prudké ledové střiky v koupelně za vyšetřující místností. Ten slovní doprovod při výsleších bych nerad uváděl.
Jak dlouho jsme jeli v policejním autě, kolik uplynulo hodin za drkotavé jízdy ve tmě, malá okénka zamřížovaná a zatřená zelenou barvou, o hladu, o žízni, nikdo nemohl odhadnout. Já stále ležel na špinavé zemi...
– Kam jedeme? Kde jsme...? táži se s námahou nejbližšího spoutaného vězně, podařilo se mi zvednout hlavu. Pokrčil bezradně rameny a mlčel. Mlčeli všichni. Těžce, ponuře, jako bychom jeli k naší poslední stanici. Vpředu, vzadu vozu stráže s nabitou zbraní, nesměli jsme mluvit.
– Již jsme v Německu. Jedeme do Berlína, slyším opatrný šepot. Určitě do Berlína! K soudu! Vyslechnout rozsudek! Nastalo ticho, policejní strážník křikl: "Ruhig!" Nikdo si nedovolil ani šeptnout. Z neošetřených prstů kapala krev, ve zmrtvělých rukou a nohou horký třes. Motor starého vozu burácel...
– Kdepak? Co bychom tam…? Odvážil se kdosi zašeptat. To už jedeme přímo do pracovního tábora! Do koncentráku! zaodporoval jiný. Přistoupil strážný a uhodil tři vězně pažbou pušky po hlavě. Dutě to zadunělo a pak už nastalo ticho. Mrzelo mne, že jsem se tázal. Mé místo na lavici bylo prázdné, ale já jsem neměl sil zvednout se ze země. Krev z prstů mi třísnila šaty, žíznil jsem, bylo mi zima, a hlava... Můj bože... ta hlava... Kdybych aspoň mohl pohnout rukou... Ale železná pouta na zápěstích, zamčená na klíček, nedovolila ani pohyb. Všichni mlčeli, trpně očekávajíce co přinesou příští hodiny. Snad jich uplynulo třicet, čtyřicet... Kdoví...! Jeli jsme den, noc... A ještě...
Konečně auto zastavilo. Konec drkotavé jízdy po neschůdných cestách, tvrdých silnicích a hrubých kamenných kostkách, betonovém hladkém dláždění, polní cestou, lesní silnicí. Bůhví, kudy jsme jeli, nikdo nevěděl. Dveře policejního vozu se rozlétly a my jsme spatřili v šerém ranním úsvitu širokou rovinu. První paprsky prosincového slunce se smutně rozlévaly po nízké trávě, sežehnuté mrazem, a dopadaly na hrozivé hlavně pušek a na olověné přílby esesáků, kteří skokem obstoupili policejní vůz, v němž jsme přijeli. Udiveně se rozhlížíme kolem, celé tělo bolí od dlouhé jízdy, po výsleších… Nedaleko – nádraží v Osvětimi.
A pak jsme již jen plnili strohé rozkazy esesáků: – Pochodem vchod! Všichni k rampě! Když jsme k ní ve sražené formaci za doprovodu stráží dorazili, ocitli jsme se v chaosu tisíce lidí, kteří právě přicestovali, nádraží blízko. Slyšeli jsme nárazy vagónů, pískání lokomotiv, hlasy železničních zřízenců, rozkazy německých policistů, zoufalé volání, hledání blízkých osob, pláč dětí, zmatek, chaos… Noví lidé zneklidnění nečekanou situací, plni strachu a únavy po dlouhé cestě vlakem, v dobytčích vagónech, hladní a žízniví, nevyspaní, nachlazení, klesali na mokrou zemi a usedali na svá zavazadla.
Bože můj... kde jsem se to ocitl... šeptal jsem a dívám se kolem jak vyjevený, nevěřící. Na rampě osvětimského nádraží se třídili lidé, kteří přijeli posledními vlaky a policejními vozy. Lidé i jejich zavazadla. Dlouhý proud mužů, seřazených do pětistupů, pochodoval jedním směrem, druhý proud žen, dětí a starců se od nich oddělil a vratce pochodoval dál, zvlášť. Ti, kteří se hlásili nemocni, museli vystoupit a postavit se stranou. Když byly oba lidské proudy zformovány, předjela je nákladní auta s dalšími, za nimi policejní vozy. Na jednom z posledních jsem byl já se svými spoluvězni. Za námi už jela ambulance. Teprve později jsme se dověděli, co tyto sanitní vozy vezly. Byl to plyn CYKLON – B, výrobek německé I. G. Farben... Konečně jsme uslyšeli rozkaz k odchodu i my. Šli jsme volní, bez zavazadel, všichni museli nechat kufry a tašky na nádražní rampě, kde se jich kupily hromady, hromady. Mnozí jich už byli zbaveni na místě svého prvního vyšetřování a přijeli s prázdnýma rukama. Patřili jsme k nim. Kráčíme v dlouhém pochodovém proudu v pětistupech, nedočkaví, unavení k smrti. Kdy konečně dojdeme? A kam...? Jaká to bude střecha nad naší hlavou, pod kterou spočineme...? Ještě jednou jsem se ohlédl vzad... Hrůzné, nekonečné… Vzdalující se rampa osvětimského nádraží, hemžící se proudy mužů, žen a dětí, volání, hledání, pláč... Hromady zavazadel, rostoucí do výšky, skupiny esesáků, vykřikujících rozkazy, důstojníci z politického oddělení, zřízenci, nosiči, zdravotníci... A na vyvýšeném místě lékař, SS Hauptsturmführer, jakýsi Dr. Mengele, prohlížející si pochodové kolony vězňů, jimž kladl otázky. Jejich zodpovězení rozhodovalo o životě a smrti...
Jak se stalo, že policejní auto s námi předjelo proud lidí, kteří již měli za sebou setkání s lékařem a tím své další určení, to nám zůstalo záhadou, ale necítili jsme se tím nijak uspokojeni. Německý pořádek nepřipouštěl nějaké opomenutí či přehlédnutí a očekávali jsme v budoucích dnech, že se lékařské prohlídce nevyhneme, ačkoliv bylo možné, že v tom chaotickém zmatku se přiházelo leccos podivného.
Oba pochodující proudy vězňů, jeden mužů, druhý žen, dětí a starců, byl obstoupen ozbrojenými esesáky. Muži kráčeli do Osvětimi, ženy, děti a starci do Birkenau. Cestou do tábora jsme potkávali oddíly vězeňkyň, které nastupovaly práci, a já jsem poprvé viděl ženy, jejichž vzhled mnou otřásl. Hlavy dohola ostříhané, ve špinavých mužských šatech, ženy, které se sotva vlekly únavou, bledé, apatické, bez zájmu, mlčící. Doprovázeli je esesmani s velkými psy. Asi po čtvrt hodině pochodu jsme potkali pracovní kolonu mužů, vězňů, kteří byli tak tělesně i psychicky sešlí, že měli k smrti blíž než k životu. Prý zločinci. Odsouzení zločinci.
Než jsme došli na naše stanoviště, ještě jsme cestou narazili na vězně, kteří byli nakomandováni na práce do lesa, ke kácení stromů a k řezání dřeva. Jejich vedoucí, "kápo", žlutou pásku na rukávě, v ruce dlouhou hůl... S ním esesák s puškou v ruce. Vedli pracovní družstvo do práce.
Konečně prošel pochodující proud vězňů, do něhož jsem byl zařazen, branou tábora. Konečně jsme zaslechli rozkaz k zastavení. Začali nás počítat, obstoupilo nás několik esesáků. Pak přišel rozkaz: – Připravte se ke koupání! Všichni jsme se museli vysvléct do naha a šaty odložit vedle sebe na hromádku. Směli jsme si ponechat jen boty. A tak jsme tam stáli nazí, ponížení ve své ubohosti, nemajíce na sobě již nic. Nikdo nás už nemohl okrást, na nás jen ta holá kůže, o niž začneme v nejbližších dnech vést boj. Boj na život a na smrt... Boj o vlastní holou kůži.
Dříve než jsme přešli do budovy, v níž jsme se měli koupat, museli jsme si nechat ostříhat vlasy. Na chodbě před sprchami stálo několik vězňů se strojky na stříhání vlasů a my jsme byli v několika minutách holohlaví. Pak teprve jsme šli pod sprchy s ledovou vodou a opouštěli jsme "koupelny". Ve velké nevytopené místnosti jsme se pak řadili nazí a mokří, utřít se nebylo čím, a čekali jsme dlouho, čekali hodinu, snad i déle, co se bude s námi díti dál. Nikdo si nás nevšímal, nikdo neměl o nás zájem. Začínal boj o život, o přežití. Zde podléhali první. Bál jsem se, že budu mezi nimi...
Pak nás navštívilo asi 12 esesáků s několika vězni. Nechali nás nastoupit v řad a byli jsme tetováni. Každý obdržel číslo. Pak ostrou jehlou, bez umrtvení, bez desinfekce, namočenou do tuše, vypichovali nám čísla na levé předloktí. Naše jména byla zapomenuta, stali jsme se čísly. Mně bylo vypícháno č. 75512.
Po této proceduře jsme šli do skladiště šatstva. Každý dostal spodní prádlo, vězeňský oblek a čepici. Kapesník, ručník, ponožky – věci neznámé. Ze skladiště šatstva oblečení a osprchování, třesoucí se zimou – až do této chvíle byli jsme nazí –, museli jsme znovu čekat, až nás někdo odveze do táborové kanceláře. Tam byly s námi vyplněny karty s osobními údaji a – výslech. Nijak složitý. Bezbolestný. Každý musel jen vypovědět, zda byl členem nějaké politické strany. Když odpověděl záporně, měl vyhráno. Potom nám byla přišita na pruhované šaty čísla a příslušný trojúhelník, který nás třídil a určoval, do které kategorie vězňů patříme. Političtí vězňové byli označeni červeným trojúhelníkem, kněží, učitelé, vědci, umělci dostávali fialový, asociálové, lupiči a vrahové zelený. My, Židé, byli jsme označeni žlutou hvězdou. Takto poznamenaní byli jsme dovedeni zvláštními dozorci k bloku, který se stal našim dočasným domovem...
Té noci jsem ani oka nezahmouřil, nespal nikdo z nás, kteří jsme toho dne přijeli. Dojmy, jež jsme zažili, přesáhly všechny představy, a to nejhorší nás teprve očekávalo. Doufali jsme, že budeme dopraveni do Německa, abychom tam pracovali. Tak nám bylo řečeno ještě než jsme byli povoláni k výslechům. Nic z toho nebyla pravda. Teď jsme viděli, že se před námi otevřelo peklo. Peklo, které se ukázalo mnohem hroznější, než o něm píše Bible, mnohem hroznější, než středověké peklo Dantovo.
Po bezesné noci jsme museli brzy ráno vstávat a postavit se na appelplace. A my jsme stáli v řadě mezi ostatními, stáli, stáli... Byl začátek prosince, mrazy přituhly, v noci padal sníh. A my jsme se tiskli jeden k druhému, abychom se zahřáli vlastními těly. Teprve za půl druhé hodiny začal vlastní apel. Promrzlí, promoklí, v mokrých šatech, dostávali jsme horečku a padali jsme k zemi slabostí. Pak jsme se začali rozcházet do práce po skupinách, každá do svého komanda. V Osvětimi jich bylo několik. Komando pro práci na staveništích, pro práci v lese, se dřevem, komando pro úklid v táboře, pro stavbu silnic. Komando pro odnášení mrtvých z pracovních úseků… Já jsem byl určen již v prvních dnech po svém příjezdu na stavbu silnic a přepravoval jsem dlažební kostky. V holých zkřehlých rukou jsem odnášel na vzdálenost asi jednoho kilometru těžké hranaté kameny a o týden později vyslechli jsme rozkaz přenést dlažební kostky zase na původní místo. Esesáci, kteří nás hlídali a měli příkaz, aby se jejich komando večer vracelo s plnou károu nemocných, raněných a mrtvých, poctivě se o to snažili. A když jsme skončili práci a seřadili se k návratu, když jsme se blížili k bráně táboru, tu nám začala vyhrávat vězeňská kapela německé pochodové písně...
Brzy jsem onemocněl, ale na radu spoluvězňů jsem se nemocen nehlásil. Jejich pomocí a svou silnou vůlí se mi podařilo zbavit se horečky a přejít do jiného komanda, na elektroinstalační práce. Nepostačující strava však podlamovala síly a já jsem pozbýval v duchu naději, že přežiji toto nejtěžší údobí svého života.
U některých pracovních komand se denně střídaly pracovní síly i příděl potravin se zvyšoval, a mně se podařilo přeběhnout mezi pracující vězně tohoto komanda. Byl jsem na nějaký čas zachráněn. A tak jsem nejednou přeběhl z jednoho komanda do druhého, zůstávaje tam, kde se lépe jedlo, a kde velel skupině lidštější vedoucí. Vystřídal jsem jich několik. Ze silnice do lesa, na kácení dřeva, z lesa do skladiště šatstva, kde bylo teplo, i do skladiště potravin, kde se mi podařilo občas ukrást konzervu s jídlem a najíst se. Na nákladních autech jsem odvážel tuny sněhu, přehazoval hromady štěrku, převážel jsem bedny se zbraněmi a střelivem do muničních skladišť pro důstojníky SS, drhnul jsem zablácené podlahy v baráku, čistil jsem latríny… Všechna lato těžká práce a hrubé zacházení nadřízených, kteří na nás dovedli jen řvát a znepříjemňovat nám život svými schválnostmi a zlomyslnostmi, bídná strava, probděné noci, ustavičný zápas o udržení se nad hladinou tohoto umírání zaživa, všechno to mne vyčerpávalo až do morku kostí. Až jsem jednoho dne poznal, že se mi stále tmí před očima a třesou se mi údy, hlava bolela bez přestání; zdálo se mi, že snad prožívám poslední dny před smrtí. Vážil jsem jen 40 kg, ale byl jsem si při tom všem jist, že kdybych propadal pláči a svému utrpení, že bych brzy zahynul a sám k tomu přispěl. Proto jsem alarmoval všechny své tělesné i duševní energie v pevné víře a horoucí naději, že jednou vyjdu – třeba položivý z tohoto pekla a vrátím se ke svým.
Vzpomínka na domov, na rodiče a na Františku mi rozdírala srdce, nebyl jsem s to se vracet do šťastné minulosti a tázat sám sebe… Co se asi s nimi stalo? Marně jsem psal domů. Marně podplácel příděly svého jídla vězně, jenž byl učen k odnášení a přinášení dopisů do tábora. Týdny, měsíce plynuly, a já jsem se nedočkal. Z protektorátu Böhmen und Mähren, ani ze Slovenska jediné řádky. Všichni mlčeli, jako bych nikdy nepsal. A já každý týden posílal dopisy a lístky a odříkal se jídla... Že by Františka tak brzy zapomněla...? Že by moji rodiče už...? Nepřipustil jsem si ani myšlenku a usilovnou koncentrací myšlenek vracel jsem se k obsahu starých filozofických děl, jež jsem četl za léta svých studií ve Vídni. Vracel jsem se ke své staré touze poznávat a objevovat neznámé, vnikat do tajemného, zkoumat věčné, a vzpomínal jsem se smutkem v bezesných nocích, kdy tělo bolelo od těžké práce, na nezapomenutelná díla filozofů, vědců a psychologů... Jamese a Crookese, Drietsche, Richeta a Lodgeho, kteří hledali odpovědi a vysvětlení svých otázek všemi silami své vůle a svých rozumů, pracující na poznání velkých záhad lidské duše a její činnosti a mohutnosti.
Právě v těchto hrozných místech poznání a lidského utrpení jsem objevoval, jakou smutnou sloučeninou dobra a zla je člověk, který nechce uvěřit a uznat, že existuje i svět druhý, svět duchový, a že lidská duše, trýzněná vším možným trápením a bolestmi, musí ze všech svých sil čerpat z rozumu a srdce základnu do svého budoucího života. V každé době, za každých okolností, v každých podmínkách, vždycky, stále...
Právě na těchto místech lidského utrpení přišel jsem k poznání, že život člověka, i když se zdánlivě končí smrtí, že ve skutečnosti nezaniká, že duše v den svého osvobození i když ztrácí své tělo, a odkládá svůj opotřebovaný, bolestný šat, vstupuje do nového života, že se smrt stává dnem nového zrození, vstupem do nové proměny. Náš život se může pouze změnit, ale nikdy nemůže být zničen, poněvadž přechází z jedné formy do druhé.
.....
Již tě neopustím...
Když jsem tě před lety opouštěl,
má lásko jediná, bylas již unavená.
Když jsme se před léty loučili,
má lásko nevinná, bylas již uplakaná.
Když jsme se před lety rozešli,
má lásko horoucí, bylas již jízvami poznačená.
Když jsem ti naposled sbohem dal,
bylas již plna ran, bylas již skrvácená.
Přitáhl podzim, studený vítr vál,
sluneční paprsek do dálek zapadal,
zima se blížila...
A tvoje ústa se k mým rtům nachýlila,
tys paže kolem mé šíje ovinula,
šeptajíc poraněná... N e o d c h á z e j...
Oba jsme tehdy na prahu stáli,
na prahu domu před vrátky,
měsíc se do mraku skryl.
Já v horké dlani drobeček hlíny,
mezi rty stébélko trávy požaté ze zahrádky,
ty v ruce poslední poupě sedmikrásky.
Již táhl podzim, zima se blížila,
když tvoje ústa k mým rtům se nachýlila
a tys mě v slzách podruhé prosila... N e o d c h á z e j !
Já tě však neslyšel, neviděl tvoji tvář,
já cítil krvavou jen tvoji zář...
Pro mne svit slunce dávno zhas,
protože srdce mi z tebe drtil žal
a duši mráz mi spaloval,
já slzy těžce polykal. Tys o tom nevěděla...
Když jsme se před lety loučili,
oba jsme v náruči plakali, má milovaná.
Pak začal šíleně páditi čas.
Běh lidských let míjel jak řetěz běd, má milovaná.
Když jsme se před lety rozešli,
oba jsme sotva jen, sotva jen tušili,
co bouře, vichřice přinesou,
co vše nám větry odnesou,
jak s námi osud naloží,
jak život drsně poběží...
Někomu na mořském pobřeží,
jinému pod střechou vily,
někomu v kožichu, jinému v hadrech,
někomu na jachtě, jinému v blátě,
někomu ve zlatě, jinému za mříží,
někomu na psychiatrii, jinému v hrobě...
Tak život šel, tak osud hrál si
na starých houslích rozmarnou melodii...
Ach, Bože! Jak různě jsme tehdy žili...
My malí, drobní často jen živořili
v důvěře slepé, naivní, zatímco jiní
bohatli, tyli z darů své země zajaté,
z mozolů bližních, z prostoty malých,
z majetku vyhnanců do ciziny...
Když jsme se před lety rozloučili,
oba jsme v náruči zaplakali, má milovaná!
Ty sama zde, já také sám ve chladné dálce cizí
moh' se jen navracet v bolavém srdci svém
na místa, kde jsme se narodili.
Já moh' jen písmem a hlasem kovovým
zahřmíti do zemí svobodných,
čí zradou stajenou, jakže se stalo,
že tvoje spanilé tělo obepjalo
pět párů rukou bratrských
na příkaz, na příkaz pánů varšavských…
Jakže se jenom, jakže se stalo,
že z tebe pot a krev a slzy pilo,
že tvoji tvář rozdíralo,
má drahá, trpící, vojáků bratrských
na rozkaz pánů varšavských, vojáků pět...
Pak začal znovu šílený páditi čas...
Běh lidských let míjel jak řetěz běd, má zbožňovaná!
Konečně zůstal ti klečeti na hrudi vojáček jediný,
bratříček poslední ze země sousední
na čas jen dočasný, na čas jen kratičkých dvaceti let!
Zas přišel podzim. Vrátil se listopad.
Sluneční paprsek v horizont dálek spad.
Měsíc se do mraku skryl,
když jsem se za tebou navrátil.
Za tebou, zemdlenou, ubitou, schořelou,
avšak již bez pout, osvobozenou.
Oba jsme zas spolu na prahu stáli,
na prahu před vrátky u tvojí zahrádky.
Já v horké dlani stébélko trávy,
ty kvítko sedmikrásky,
když ústa má se ke tvým rtům nachýlila
a moje paž se kol šíje tvé ovinula,
když jsem ti ve štěstí opile zašeptal...
Já jsem se vrátil, má lásko jediná!
Já jsem se vrátil, milenko nejvěrnější,
má země milovaná, kolébko moje i hrobe můj,
osudem darovaná, v níž jsem se zrodil,
pro niž jsem vyhoštěn trpěl a žil...
Já jsem se vrátil, milenko nejsladší, zmučená bohyně,
k níž jsem se k jediné v životě modlil
a klesal na kolena,
v slzách ti hladil pobité nárty,
propadlý objímal život a vyschlou hruď,
vychřadlou líbal tě na rty a Boha prosil,
aby ti vrátil radostné opět žití...
Když jsme se po letech spolu zas setkali,
má lásko jediná, bylas již úsměvná,
už jsi neplakala. Už jsi jen krvácela ze sterých ran…
Zas podzim zlátnul, zas přišel listopad,
sluneční paprsek do dálek spad,
když my jsme zas spolu na prahu stáli,
na prahu u domu u tvojí zahrádky.
Já v dlani stébélko trávy, ty poupě sedmikrásky.
Měsíc se do stříbra skryl, když jsem ti vkleče
do hlíny měkké polibek vroucí vryl,
šeptaje v pokoře, ve svaté přísaze...
J á u ž t ě n e o p u s t í m...
