Již tě neopustím...

Když jsem tě před lety opouštěl,
má lásko jediná, bylas již unavená.
Když jsme se před léty loučili,
má lásko nevinná, bylas již uplakaná.
Když jsme se před lety rozešli,
má lásko horoucí, bylas již jízvami poznačená.
Když jsem ti naposled sbohem dal,
bylas již plna ran, bylas již skrvácená.

Přitáhl podzim, studený vítr vál,
sluneční paprsek do dálek zapadal,
zima se blížila...
A tvoje ústa se k mým rtům nachýlila,
tys paže kolem mé šíje ovinula,
šeptajíc poraněná... N e o d c h á z e j...

Oba jsme tehdy na prahu stáli,
na prahu domu před vrátky,
měsíc se do mraku skryl.
Já v horké dlani drobeček hlíny,
mezi rty stébélko trávy požaté ze zahrádky,
ty v ruce poslední poupě sedmikrásky.

Již táhl podzim, zima se blížila,
když tvoje ústa k mým rtům se nachýlila
a tys mě v slzách podruhé prosila... N e o d c h á z e j !

Já tě však neslyšel, neviděl tvoji tvář,
já cítil krvavou jen tvoji zář...
Pro mne svit slunce dávno zhas,
protože srdce mi z tebe drtil žal
a duši mráz mi spaloval,
já slzy těžce polykal. Tys o tom nevěděla...

Když jsme se před lety loučili,
oba jsme v náruči plakali, má milovaná.
Pak začal šíleně páditi čas.
Běh lidských let míjel jak řetěz běd, má milovaná.

Když jsme se před lety rozešli,
oba jsme sotva jen, sotva jen tušili,
co bouře, vichřice přinesou,
co vše nám větry odnesou,
jak s námi osud naloží,
jak život drsně poběží...

Někomu na mořském pobřeží,
jinému pod střechou vily,
někomu v kožichu, jinému v hadrech,
někomu na jachtě, jinému v blátě,
někomu ve zlatě, jinému za mříží,
někomu na psychiatrii, jinému v hrobě...

Tak život šel, tak osud hrál si
na starých houslích rozmarnou melodii...
Ach, Bože! Jak různě jsme tehdy žili...
My malí, drobní často jen živořili
v důvěře slepé, naivní, zatímco jiní
bohatli, tyli z darů své země zajaté,
z mozolů bližních, z prostoty malých,
z majetku vyhnanců do ciziny...

Když jsme se před lety rozloučili,
oba jsme v náruči zaplakali, má milovaná!
Ty sama zde, já také sám ve chladné dálce cizí
moh' se jen navracet v bolavém srdci svém
na místa, kde jsme se narodili.
Já moh' jen písmem a hlasem kovovým
zahřmíti do zemí svobodných,
čí zradou stajenou, jakže se stalo,
že tvoje spanilé tělo obepjalo
pět párů rukou bratrských
na příkaz, na příkaz pánů varšavských…
Jakže se jenom, jakže se stalo,
že z tebe pot a krev a slzy pilo,
že tvoji tvář rozdíralo,
má drahá, trpící, vojáků bratrských
na rozkaz pánů varšavských, vojáků pět...

Pak začal znovu šílený páditi čas...
Běh lidských let míjel jak řetěz běd, má zbožňovaná!
Konečně zůstal ti klečeti na hrudi vojáček jediný,
bratříček poslední ze země sousední
na čas jen dočasný, na čas jen kratičkých dvaceti let!

Zas přišel podzim. Vrátil se listopad.
Sluneční paprsek v horizont dálek spad.
Měsíc se do mraku skryl,
když jsem se za tebou navrátil.
Za tebou, zemdlenou, ubitou, schořelou,
avšak již bez pout, osvobozenou.

Oba jsme zas spolu na prahu stáli,
na prahu před vrátky u tvojí zahrádky.
Já v horké dlani stébélko trávy,
ty kvítko sedmikrásky,
když ústa má se ke tvým rtům nachýlila
a moje paž se kol šíje tvé ovinula,
když jsem ti ve štěstí opile zašeptal...
Já jsem se vrátil, má lásko jediná!
Já jsem se vrátil, milenko nejvěrnější,
má země milovaná, kolébko moje i hrobe můj,
osudem darovaná, v níž jsem se zrodil,
pro niž jsem vyhoštěn trpěl a žil...
Já jsem se vrátil, milenko nejsladší, zmučená bohyně,
k níž jsem se k jediné v životě modlil
a klesal na kolena,
v slzách ti hladil pobité nárty,
propadlý objímal život a vyschlou hruď,
vychřadlou líbal tě na rty a Boha prosil,
aby ti vrátil radostné opět žití...

Když jsme se po letech spolu zas setkali,
má lásko jediná, bylas již úsměvná,
už jsi neplakala. Už jsi jen krvácela ze sterých ran…
Zas podzim zlátnul, zas přišel listopad,
sluneční paprsek do dálek spad,
když my jsme zas spolu na prahu stáli,
na prahu u domu u tvojí zahrádky.
Já v dlani stébélko trávy, ty poupě sedmikrásky.
Měsíc se do stříbra skryl, když jsem ti vkleče
do hlíny měkké polibek vroucí vryl,
šeptaje v pokoře, ve svaté přísaze...
J á   u ž   t ě  n e o p u s t í m...