XXX
O otcových příbuzných vím velmi málo – nepoznal jsem nikoho z nich osobně, kromě jednoho otcova synovce, o němž hned povím více. Otcovi sourozenci byli asi už mrtví, když jsem se narodil. Vím jen z vypravování, že otec měl bratra a sestru. Bratr – Josef – si založil v Prostějově tiskárnu, která měla význam v národním životě, při probouzení Moravy, sestra byla provdána za Bartoše, hospodského na Mladcové. Jejím synem byl slavný František Bartoš, známý moravský buditel. Stejně jako otec, byl i Fr. Bartoš dán na studia proto, aby se stal knězem. A stejně mu bylo odepřeno z domova vydržování na univerzitě, když knězem být nechtěl. Otec měl pro synovce pochopení a nabídl mu peníze na další studium, ovšem s podmínkou, že je jednou oplatí. Bartoš vystudoval, stal se profesorem, stával se známým, ale na splacení půjčených peněz zapomněl. Zůstal neženat, dařilo se mu zřejmě slušně, byl již školním radou, ale na strýce nevzpomínal. A tu otec jednoho dne sedl a napsal zapomnětlivému synovci dopis, v němž byla jediná krátká věta: „Františku, máš, oplať!“
Bartoš oplatil peníze, ale zásilku doprovodil rozhořčeným dopisem, v němž napsal otci, že si nemyslel, že by požadoval někdy zpět své peníze, že jich nepotřebuje atd. Místo vděčnosti tedy rozhořčení – jak už to bývá. Otec s nevděčným synovcem nepolemizoval. Odpověděl mu krátce a jadrně: „Františku, polib mně…“ Napsat takovou neslušnost panu profesorovi! Od té doby spolu po dlouhá léta nemluvili. Až otec smrtelně onemocněl, Bartoš navázal styk. Snad životní zkušeností změkl a uznal svou chybu.
V té době jsem Bartoše viděl několikrát také u nás. Přicházel, bavil se s otcem o věcech, kterým jsem nerozuměl, a proto je zapomněl. Jen na jednu episodku se pamatuji. Mluvilo se o starých Zlíňanech. A otec se zmínil o jakémsi Umýsovi, který prý býval kdysi nájemcem na Hrubé hospodě. „Umýsa, Umýsa!“ zvolal živě B. To je zajímavé jméno – to je „Umyj sa! To si musím zapsat.“ A když hledal po kapsách marně tužku, obrátil se na mne: „Karlíčku, nemáš tužku?“ Do mne jakoby střelil, hnal jsem se k penálu, abych podal tužku slavnému muži, o němž jsem věděl, že je mým pokrevním bratrancem. Bartoš se ovšem nikdy k tomuto příbuzenství neznal. Připadalo mu snad nečisté, zahanbující. Ani později, když otec zemřel a když jsem už byl studentem.
Jen jednou jsem měl pošetilý nápad se slavnému bratranci přiblížit. V tercii jsem měl jít k biřmování. Shánění kmotra působí tu obyčejně rozpaky. Koho požádat? Jak by to působilo ve škole, na spolužáky i na profesory, kdybych měl za kmotra slavného Bartoše, o němž nám v češtině tolik vypravovali, z jehož knih jsme se učili! Jak by koukali, kdybych jim potom řekl, že je to můj blízký příbuzný! Terciáni bývají posedlí takovým laciným slavomamem. Svěřil jsem se s pošetilou myšlenkou mamince. Měla pochybnosti, ale na konec řekla: „Zkus to, napiš mu! Co se může horšího stát, než že odmítne? A budeme aspoň vědět, na čem jsme. Ale musíš mu pěkně napsat!“
Sestavili jsme společně uctivý dopis, který začínal: „Slovutný pane školní rado“ a v němž se mluvilo o velké smělosti a o cti, které bych si do smrti považoval atd. Odpověď došla zamítavá, omluva nemocí, stářím, zaměstnaností, délkou cesty. A to byl konec našich styků. Když jsem byl v oktávě, Bartoš zemřel. Maminka nám o tom psala, ale hned připomněla: „Na pohřeb nejezděte, vypadalo by to, jako že se vtíráme do rodiny!“
O prázdninách ve Zlíně jsem často vídal Bartoše, jak kráčí přes náměstí z Kovářské (dnes Bartošovy) ulice, obyčejně směrem k faře. Kněží byla jeho oblíbená společnost, jinak se ve Zlíně nestýkal s nikým, jen s prof. Bartochou, byl-li ve Zlíně na prázdninách; jeho paní byla Zlíňanka ze staré měšťanské rodiny Minaříkovy.
Na Mladcové chodil Bartoš hodně na procházky do polí a – kneipoval. Často ho viděli brouzdat bosky rosou a Mladcované nedovedli pochopit, co to provádí. „Ten pan rada to nemá v hlavě v pořádku,“ vypravovala jedna babka, „chodí bosky jako ogara.“ Později jsem se od Bartošova synovce MUDra Vladimíra Fajkuse dověděl, že Bartoš v posledních letech života skutečně projevoval známky šílenství. Jednou na zlínské faře, když byl pozván na oběd, vrhl se na mísu s nakrájenými kusy pečené husy, uchvátil kus do rukou a hryzl jej před užaslými panáčky jako pes. V rodině se tyto záchvaty šílenství přirozeně tajily.
Matčin rod, po němž jsem dostal jméno, nepocházel ze Zlínska. Dědeček František Stloukal se přistěhoval do Zlína z Horácka, kde jeho příbuzní jsou rozšířeni kolem Černé Hory, Jedovnic až k Brnu a Znojmu. O rodu Stloukalů vím mnohem méně než o rodu Vrlů. Otec dědův se jmenoval Jiří a byl původně ševcem, později však se stal hospodářským „vedoucím“ – tak je psán na křestním listě matčině, kdežto na dědově je označen jako švec. Na oddavkovém listě dědově je uveden jako „vrchní šafář ve Zlíně“. Děd František Stloukal se narodil 7. dubna 1822 v Kotvrdovicích na panství rájeckém a byl pokřtěn v Jedovnicích. Byl jen o 2 léta starší než můj otec. Vyučil se řezníkem a přišel do Zlína někdy počátkem 40. let. Zprvu byl zaměstnán jako panský řezník, později se osamostatnil a najal si Hrubou hospodu. Byl pak hostinským a řezníkem zároveň. To již byl ženat s babičkou, která pocházela stejně jako otec ze starého rodu zlínského. Tato babička z matčiny strany má rovněž pohnutou historii svého zrození, která je podivuhodnou předzvěstí mého osudu. Narodila se 17. března 1821 vdově po Františku Schmiedlovi (kováři!) důchodním ve Zlíně, Josefě. Na křestním listě je zapsána jako Josefa Schmiedlová, ale na oddavkovém jako Josefa Břešťáková, dcera Josefa Břešťáka, bednáře ve Zlíně (to byl její děd!). Sňatek byl 3. února 1846. Kdo byl její otec? O tom se zachovala jen temná rodinná tradice, která byla před námi dětmi dlouho tajena. Budu ji vypravovat tak, jak jsem ji slyšel.
Matka mé babičky Josefa byla dcera Josefa Břešťáka, bednáře ve Zlíně a provdala se mladičká za Františka Schmiedla, panského důchodního ve Zlíně. Neměla s ním dětí a brzo ovdověla. Byla to krásná mladá vdova a bydlela na zlínském zámku. Majitelem zlínského panství byl tehdy baron Klaudius Bretton, vynikající hospodář, muž velké životnosti. Mladá vdova se stala jeho milenkou a z tohoto poměru se narodily dvě děti. První moje babička, potom hoch, Josef, pojmenovaný po matčině muži Schmiedl. Když babička dospěla, poslali ji jako nepohodlného nemanželského spratka na robotu na dvůr Zbožensko u Mladcové. Tam pracovala do úpadu po několik let – matce ještě po dlouhých letech vypravovala o těch zlých časech své roboty. Potom ji přece vzali do Zlína na zámek, kde se učila vařit. Tehdy se seznámila s dědečkem, který dodával na zámek maso, a vzali se.
Dědeček byl povahy prudké a vášnivé. Když se napil – a bývalo to prý často –, trýznil babičku a nešetrně jí vyčítal její nemanželský původ. Měli spolu sedm dětí, má matka byla v pořadí čtvrtá. Na babičku Stloukalovou – „stařenku“, jak jsme jí podle moravského zvyku říkali – mám několik milých vzpomínek. Když jsem ji poznával, bylo jí už 70 let. Byla drobné postavy, shrbená, bezzubá a měla malík na levé ruce zkomolený: poslední článek se nedal narovnat po nějaké ráně kuchyňským nožem, která prosekla šlachu. A tím křivým malíčkem si pěchovala tabák v dýmce, „jako kopáčkem“. Sedávala večer v kuchyni na čtyřhranné nenatřené stoličce u krbu a kouřila ze sádrové dýmky. Chodil jsem jí pro tabák: „Paklu tabáku za čtverku (čtyrák).“ Když byla dýmečka zanesena močkou, vypalovala si ji v kuchyňském krbu do žhava, pak zase dobře bafala. Pamatuji se, že jsem jí také někdy dýmku v ohni vypaloval. Dojem rozžhavené, rudě svítící sádry mám dosud před očima.
Někdy mne vodívala na procházku, do panské zahrady k vodopádu, nebo brala s sebou při svých pochůzkách, abych doma nepřekážel. Živě se dosud pamatuji na jednu procházku s babičkou. Byla tehdy ve Zlíně velká povodeň. Voda z rozvodněné Dřevnice zalila široko celé údolí, valila se jako mohutný, nepřehledný veletok. Babička mne vzala podívat se na tu „velkou vodu“. Šli jsme na „Oltíře“ a stáli na vršku u mlýnského náhonu. Řeka se valila mohutnými špinavými proudy, které se křížily a zmítaly jako pekelné a odnášela spousty věcí: chlévy i s dobytčaty, kusy chalup, nářadí, otepi slámy. Byl to děsivý pohled. Přišel jsem domů rozrušen a vypravoval matce, jak voda odnášela někoho živého, který se zvedal a zas klesal zpátky na prkně.
(…)
8. 6. 1915
Včera večer jsme se dlouho vesele bavili, střílejíce si z našeho majora, jehož raptus (raptus strategicus, jak to nazval Widman) vybájil, že v noci ze 6. na 7. přešla Soču po laně napjatém přes vodu italská patronilla, telefonoval na všechny strany dispozice, aby byla zajata, nahoru k regimentu, brigádě a divizi to slavnostně oznámil, že už je zajata a bůh ví co. Celé noci pobíhá, diktuje depeše a vypravuje svému okolí o svých činech. Přišli k nám Bregar a Blaschke, jimž jsme dali zbytky večeře. Bělík zase, který se znamená křížem při každém výstřelu a celé noci rozčílením nespí, nedá svým subalterním vařit večeři, takže musí trpět hlad… Nic nového. Děla střílejí na horách, v dolinách občas puška. Naše artilerie jen slabě odpovídá. Přišel rozkaz od vrchního velitelství šetřit municí do krajních mezí, poněvadž je možno ji jen v hranicích říše a to velmi obtížně nahrazovat. Nač tedy vedeme válku?
(…)
9. 6. 1915
Včera v noci jsme měli být vystřídáni baonem 4. pl. Čekali jsme je sedíce u stolu a dřímajíce až do 2 h. Když konečně přišli a provedena výměna mužstva v zákopech, byly už 3 h – svítalo. Nemohli jsme se tedy odvážiti nebezpečné cesty nahoru do Zabrda, kde máme zůstat týden jako divizní záloha. Přespali jsme v kůlně na seně. Italové střílejí od rána na každého, kdo se ukáže venku. Sedíme v domku, nemůžeme vyjít ani za nejnutnější potřebou ven, aby nás nepřivítaly salvy z pušek. Četl jsem trochu, ale nemohu sebrat myšlenek. Nervozita zmocňuje se nás z toho stálého nebezpečí, které je svou nejistotou hroznější než otevřený boj. Sedím v jakési duševní i tělesné strnulosti a myslím na slova umírajícího svobodníka od telefonu: „Ubohá moje mladosti, málo jsem tě užil.“ Ještě celých pět hodin uplyne, než nás noc vykoupí a dovolí volně vydechnout. Pak namáhavý pochod neschůdnými cestami za stálého nebezpečí – kdy tomu bude konec? Sedím za širokou pecí proti otevřenému oknu a v nehybné strnulosti hledím na nepořádný dvorek s rozházeným hnojištěm, u kterého stojí kozlík na řezání dříví, něco suchého roští a dvoukolý košinový vozík. Za dvorkem zeje černá díra, kterou se vchází do chléva. Nebe je smutné, pošmourné a v jeho šedi se nevesele chvějí listy ořechového stromu nad špinavě červenou prejzovou střechou chléva. Přes tuto vyhlídku stále sviští kulky. Za řekou, kde jsou Taliáni, to vybuchne a svištivě prorazí vzduch. Chvílemi zabzučí kulka o kámen, který bolestně zazní, pak opět zasyčí v listech stromu neb zašustí v písku dvora. Sedím v cizím domě ve světnici, kterou jsme my důstojníci uvedli v nepořádek – u okna šije mladá žena. Muž její je asi na vojně, přede mnou líže žíhaná kočka své roztažené údy – nejšťastnější tvor mezi námi. Proč zde sedím? Stydím se být členem té společnosti, která mne nutí do války, ale nemohu se jí zbavit. Musím, musím, musím – nejhroznější slovo, které znám. Proti všem svým sklonům, proti svému přesvědčení, proti kultuře, proti lidskosti – musím. Jdi, anebo zhyň. Proč? Proč musím? Kdy odpovím na tuto otázku? Nemohu spát nervozitou, mé ruce se chvějí, myšlenky se točí jako vzačarovaném kruhu nejistoty každé sekundy a jdu s proudem jako jednotka v stádu volů vedených na popravu.
Vzpomínka
1. září 1939!
Jsou dojmy, které se vryjí tak hluboce do mozku, že nikdy z něho nevyprchají. V noci jsem se vrátil z prázdnin, strávených v Jindřichově Hradci ve slunné pohodě jedinečně krásného léta, krásného i v drsném pekle Protektorátu.
Přijel jsem na mimořádnou schůzi profesorského sboru filozofické fakulty, svolané, aby podala návrhy na jmenování nových profesorů. (mimochodem: podnes nejsou vyřízeny!)
Krásné pražské ráno, jaké dovede ještě vykouzlit zářijové slunce. Vstal jsem časně a zapjal rádio. Z pythického hlášení jsem vytušil, že se děje něco neobyčejného.
Den, jehož příchod jsem horečně očekával, za který jsem se téměř modlil! Den, který přináší světu válku, ale pro nás znamená naději na obnovení svobody. Třeba za cenu naší svobody osobní!
Rozrušen procházím pokojem, chystám si snídani, oblékám se, zpívám, blouzním.
Najednou prudké, drsné zazvonění u dveří. Hlavou mi blesklo zlé tušení. Už do Hradce jsem dostal předvolání na Gestapo, jemuž jsem nevyhověl.
V první chvíli jsem chtěl zatajit svou přítomnost v bytě, ale pak jsem se rozhodl čelit nebezpečí přímo a šel jsem klidně otevřít.
Přede mnou stojí dva mladíci.
„Co si přejete?“
„Sprechen Sie deutsch?“ ptají se místo odpovědi.
Tak už jsou zde! Jeden z nich drží v rukou svazek listin. Představí se jako zástupce tajné státní policie a ihned začíná výslech:
„Jste profesor Stloukal?“
„Ano.“
„Sám osobně?“
„Ano.“
„Tak mám rozkaz vás zatknout.“
Zachvěl jsem se trochu, ale snažil se přece zůstat klidný. A protestovat!
„Proč, z jakého důvodu, vždyť jsem se ničím neprovinil?“
„To se dovíte později. To je všeobecná situace. Půjdete s námi!“
A pojednou chvatně skočil po mé pravici, kterou jsem bezděčně vsunul do kapsy kalhot.
„Máte zbraně? Nemáte žádné zbraně?“
Po chvíli vzrušené debaty vešli se mnou do bytu, poručili, abych si připravil noční prádlo, nějaké kapesníky a toaletní potřeby. Žádal jsem, abych směl zpravit o svém zatčení telefonicky děkanství. Jak jsem byl tehdy ještě naivní! Gestapák ovšem rázně odmítl. Zatímco jsem v rychlosti shledával své věci, gestapáci prohlíželi byt. Zajímala je Štursova busta prezidenta Masaryka, obrazy, skleník, ale ničeho se nedotkli. Ptám se, mám-li s sebou vzít rezervní prádlo. Ne – není třeba, bude to trvat jen několik dní…
Vyšli jsme na ulici, já uprostřed, oni každý po jedné straně, tak klidně a nenápadně, že náš listonoš Syrovátka mě radostně vítal z prázdnin, jako bych šel v průvodu dvou dobrých známých.
Na Jiřího náměstí mě naložili do auta. „Pankratz!“ poručil krátce gestapák. Šofér se na mne soustrastně podíval, mlčky zapjal motor a jeli jsme.
Před vraty věznice mne vysadili z auta a odevzdali s listinami jiným gestapákům.
A teď už to začalo jinak! Surové, ohlušující řvaní „Rechts, links, rasch“ atd. Kráčel jsem dlouhou chodbou kolem stráží a jeden z mužů připjal mi téměř nepozorovatelně obratným hmatem na knoflík u kabátu lístek s číslem „Prag 137“. Zůstal mi dosud na památku. Od té chvíle jsem přestal být člověkem a stal se číslem 137.
Z dlouhé chodby jsem vyšel na nádvoří. Zuřivý hlas poručil postavit se čelem ke zdi. Stáli už tam dva jiní muži s čísly na kabátě, za námi voják s kulometem na rameni.
Bude to náhlá poprava? Chvilka nejistoty, zamrazení. Ne – to jsou jen takové kanadské žertíky gestapáků!
Po malé půlhodince stání před kulometem nové surové komando. Šlo se po schodech nahoru do druhého patra, za stálého ohlušujícího řvaní. Štěstí, že jsem byl rakouským vojákem a měl jakési přípravné školení v tomto řvounském výchovném systému.
„Zelle 193,“ zazněl surový povel. Dveře cely byly otevřeny, vpadl jsem dovnitř téměř jako do útočiště. Někdo přibouchl těžké, železem pobité dveře, zasunul závoru, v zámku zarachotil skřípavě klíč…
Tak to začalo 1. září 1939.
Tehdy jsem ještě neměl tušení, kolik nás je na Pankráci. Teprve za týden, při první procházce na nádvoří jsme se poznávali a němě pozdravovali očima: Josef Čapek, Petr Zenkl, Lev Sychrava, Otakar Husák, Jaroslav Werstadt, Jan Hájek, V. V. Štech, Ferdinand Peroutka a sta jiných, známých i neznámých. Až v Dachau 11. září, jsme se spočítali: 660 nás bylo ze zatčených 1. září. Na Pankráci jich ovšem zůstalo mnohem víc.
