Vzpomínka

1. září 1939!

Jsou dojmy, které se vryjí tak hluboce do mozku, že nikdy z něho nevyprchají. V noci jsem se vrátil z prázdnin, strávených v Jindřichově Hradci ve slunné pohodě jedinečně krásného léta, krásného i v drsném pekle Protektorátu.

Přijel jsem na mimořádnou schůzi profesorského sboru filozofické fakulty, svolané, aby podala návrhy na jmenování nových profesorů. (mimochodem: podnes nejsou vyřízeny!)

Krásné pražské ráno, jaké dovede ještě vykouzlit zářijové slunce. Vstal jsem časně a zapjal rádio. Z pythického hlášení jsem vytušil, že se děje něco neobyčejného.

Den, jehož příchod jsem horečně očekával, za který jsem se téměř modlil! Den, který přináší světu válku, ale pro nás znamená naději na obnovení svobody. Třeba za cenu naší svobody osobní!

Rozrušen procházím pokojem, chystám si snídani, oblékám se, zpívám, blouzním.

Najednou prudké, drsné zazvonění u dveří. Hlavou mi blesklo zlé tušení. Už do Hradce jsem dostal předvolání na Gestapo, jemuž jsem nevyhověl.

V první chvíli jsem chtěl zatajit svou přítomnost v bytě, ale pak jsem se rozhodl čelit nebezpečí přímo a šel jsem klidně otevřít.

Přede mnou stojí dva mladíci.

„Co si přejete?“

„Sprechen Sie deutsch?“ ptají se místo odpovědi.

Tak už jsou zde! Jeden z nich drží v rukou svazek listin. Představí se jako zástupce tajné státní policie a ihned začíná výslech:

„Jste profesor Stloukal?“

„Ano.“

„Sám osobně?“

„Ano.“

„Tak mám rozkaz vás zatknout.“

Zachvěl jsem se trochu, ale snažil se přece zůstat klidný. A protestovat!

„Proč, z jakého důvodu, vždyť jsem se ničím neprovinil?“

„To se dovíte později. To je všeobecná situace. Půjdete s námi!“

A pojednou chvatně skočil po mé pravici, kterou jsem bezděčně vsunul do kapsy kalhot.

„Máte zbraně? Nemáte žádné zbraně?“

Po chvíli vzrušené debaty vešli se mnou do bytu, poručili, abych si připravil noční prádlo, nějaké kapesníky a toaletní potřeby. Žádal jsem, abych směl zpravit o svém zatčení telefonicky děkanství. Jak jsem byl tehdy ještě naivní! Gestapák ovšem rázně odmítl. Zatímco jsem v rychlosti shledával své věci, gestapáci prohlíželi byt. Zajímala je Štursova busta prezidenta Masaryka, obrazy, skleník, ale ničeho se nedotkli. Ptám se, mám-li s sebou vzít rezervní prádlo. Ne – není třeba, bude to trvat jen několik dní…

Vyšli jsme na ulici, já uprostřed, oni každý po jedné straně, tak klidně a nenápadně, že náš listonoš Syrovátka mě radostně vítal z prázdnin, jako bych šel v průvodu dvou dobrých známých.

Na Jiřího náměstí mě naložili do auta. „Pankratz!“ poručil krátce gestapák. Šofér se na mne soustrastně podíval, mlčky zapjal motor a jeli jsme.

Před vraty věznice mne vysadili z auta a odevzdali s listinami jiným gestapákům.

A teď už to začalo jinak! Surové, ohlušující řvaní „Rechts, links, rasch“ atd. Kráčel jsem dlouhou chodbou kolem stráží a jeden z mužů připjal mi téměř nepozorovatelně obratným hmatem na knoflík u kabátu lístek s číslem „Prag 137“. Zůstal mi dosud na památku. Od té chvíle jsem přestal být člověkem a stal se číslem 137.

Z dlouhé chodby jsem vyšel na nádvoří. Zuřivý hlas poručil postavit se čelem ke zdi. Stáli už tam dva jiní muži s čísly na kabátě, za námi voják s kulometem na rameni.

Bude to náhlá poprava? Chvilka nejistoty, zamrazení. Ne – to jsou jen takové kanadské žertíky gestapáků!

Po malé půlhodince stání před kulometem nové surové komando. Šlo se po schodech nahoru do druhého patra, za stálého ohlušujícího řvaní. Štěstí, že jsem byl rakouským vojákem a měl jakési přípravné školení v tomto řvounském výchovném systému.

„Zelle 193,“ zazněl surový povel. Dveře cely byly otevřeny, vpadl jsem dovnitř téměř jako do útočiště. Někdo přibouchl těžké, železem pobité dveře, zasunul závoru, v zámku zarachotil skřípavě klíč…

Tak to začalo 1. září 1939.

Tehdy jsem ještě neměl tušení, kolik nás je na Pankráci. Teprve za týden, při první procházce na nádvoří jsme se poznávali a němě pozdravovali očima: Josef Čapek, Petr Zenkl, Lev Sychrava, Otakar Husák, Jaroslav Werstadt, Jan Hájek, V. V. Štech, Ferdinand Peroutka a sta jiných, známých i neznámých. Až v Dachau 11. září, jsme se spočítali: 660 nás bylo ze zatčených 1. září. Na Pankráci jich ovšem zůstalo mnohem víc.

(Svobodné noviny, 1. září 1945, z knihy Historie mého života: skutečnost poněkud zbásněná)