glenn ● umění ticha ● ruby blues

sedím v ateliéru, pod zaseknutým kalendářem, v řece papírů a myšlenek. sedím na tvojí židli a vidím, jak se ve mně skláníš, nad plány, nad rolemi pauzáků. hledání řádu a forem, tvůj smysl pro povahu prostorů, křivky světla, tvarů. tvůj cit pro práci jedním tahem, tvůj odpor k úpornosti slátanin. makety návrhů, administračky, nemocnice, továrny. architektura umožňuje pohyb, plynutí, řekl jsi mi. architektura taky umí tento pohyb zastavit. vím, žes chtěl, abych se vyučila tvému řemeslu, i když bys to nikdy nepřiznal. kdybych byla architekt, stavěla bych viadukty, nadjezdy a mosty.
na stole leží čakmul. mám pocit, že mě pozoruje, na chvíli má tvoji tvář; soška, kterou jsem ti přivezla, už je to hezkou řádku let. čakmul, oltář starých mayů, ležící postava muže s pokrčenýma nohama, na břiše drží tác. při obětním rituálu přes něj přehnou člověka, aby mu otevřeli hrudník, a vyříznou mu srdce.

pořád se tě snažím najít, lapám do sítí tvůj stín. tak mluv se mnou! vím, že je vidíš, všechny moje otázky. tetelí se, slétají, krkavci na oranisku, každá z nich mě táhne jinam, trhají mě na kusy.

všechny tě vedou do pasti.

konečně! věděla jsem, že jsi tady. chytám se tě, protože máš křídla. když ti visím na krku, tak letím; nemůžu se pustit, spadla bych.

pamatuješ, jak ses naučila plavat?

jasně, někde v bašce vodě nebo kde. byla jsem vodouch, jako ty. a tys plaval, vždycky tak daleko od břehu, a já chtěla s tebou. máma trnula a my blbli, vlny se valily, smál ses, jak občas chytám dech. vidím tě přes slané slzy, taky jsem se řehtala, protože s tebou se mi nemohlo nic stát. plaveš dál, rozrážíš vlny, lepím se ti na záda jak koala. přišla vlna, větší, než se zdála, spláchla mě, stáhla dolů, pak mě vyplivla.
zajíkám se, chroptím, hledám tě. tady jsem, máváš. vrhám se za tebou, dvě tři tempa. já plavu! já umím plavat!
směješ se jak ryba.
to umíš už dávno. stačilo se pustit.

vyléváš se z hráze, zpátky v rybí podobě, plyneš mimo čas. jsi na druhé straně, slunce půlnoci. sháním mrtvou vodu; nejdřív musíš zemřít, aby ses znovu narodil. a tak běžím k řece, rybářův hlas je hluboký: kdo je mi nablízku, je blízko ohni. čtu knihy o smrti, abych ti byla blíž.
lehám si do tebe, hořím, přístroje mávají rukama, fistulí vřískají, plaší tvé sny. sním v tvojí hlavě. už je to týden, co jsi neživý. nemrtvý.

doktorka nad lůžkem, titěrnou baterkou ti svítí do očí, zornice v pozoru jak vojáci, ani se nepohnou. jako ty. erudovaně špulí rty, pohodí hlavou.
to je kóma vigile. no, co jste čekali?

pro tebe je to možná kóma vigile, ty píčo nebeská. ale pro mě je to táta. slyším svý myšlenky, zaťaté zuby, ona už je ve dveřích. cítím tě za zády, tvoji ruku na rameni, vztek vadne, vysychá. zůstává mi jen strach a tvý ticho.

vedle za prosklenou stěnou se strhne povyk, někoho přivezli. personál poletuje, žehlička na prsa, masáž, žehlička, masáž, znovu a zase, střídačka, a ještě jednou. že by? teď naskočil, jen na chvíli a pak zase nic. ticho, jen rychlé pohyby, dech doktora a sestřiček, nechtějí se vzdát, nechtějí pustit toho muže, co jim modrá pod rukama. deset minut, patnáct, dvacet. napište tam exitus.
je to rychlé, jako když se řízneš do prstu. musím pryč, chci domů, i když nevím, kde to vlastně je. stejně jdu, nechám tě tady, mezi přístroji a těly s duší v nedohlednu.
čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. a najednou je tu plno. sténání, skučení, zprava, zleva, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. prostor přecpaný jedním člověkem. může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. ještě jí to neřekli, ale ona už to ví.
svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.

v noci mi říkáš, že smrt je dar. můžeš si prý jen vybrat, co s ním uděláš. dar, který přijmeš, má nezměrnou hodnotu. dar, který odmítneš, je bezcenný.
najednou vím, že se nevrátíš.

máš pravdu, smrt je dar. a umírání taky, stejně jako celý pobyt tady na áru. kdyby měl člověk pocit, že bůh je vlažný, nudný páprda, tak stačí jeden den na áru a pochopí, jak se pánbůh umí odvázat. někdy je tady taková sranda, že se to nedá vydržet. třeba tvůj chorobopis. možná ani nevíš, s jakou tady ležíš diagnózou. srdeční zástava s úspěšnou resuscitací. fakt to tam píšou, i když chápu, že mi nevěříš. zní to jako ten starý fór; operace se zdařila, pacient zemřel. jenže ty jsi na tom ještě hůř, protože tys uvízl tady. srandy je tu kopec. dnes tě vezli na zákrok, při kterém se vyřízne díra do krku, abys líp splynul s mašinou, co za tebe dýchá. tracheostomie říkali. kdyby ses náhodou probral, tak se neděs, byl bys bez zvuku, i když tobě by to asi nevadilo. přišli sem tři sestřičky a jeden bratr a chystali tě na sál, což je docela produkce. třicet minut s tebou šíbovali, odpojovali hadičky a zapojovali zase jinak, aby tě mohli i s lůžkem odvézt za panem doktorem. pozorovala jsem je a připadala si jak v televizním seriálu, pohotovost nebo jak se to jmenuje. dokonale sehraní, profesionální, milí a vtipní, a když to měli hotové, nachystané, přiběhla sestřička a ohlásila, že pan doktor odešel na oběd. ti čtyři, co tu na tobě půl hodiny rajtovali, se mohli porvat smíchy. a tak tě zase rozebrali. je tady fakt sranda, to mi věř.

bdělé koma. to proto, že někdy otevřeš oči; občas to vypadá, jako bys procitl. říkají, že nemůžou nic dělat. ptám se, jestli by mohli skutečně nic nedělat.
cukne to s nimi, málem se pokřižují. co tím myslíte? to nemůžeme, vždyť jsou na to zákony. nezlobte se, nejde to.

tak je to, můj milý, smrt si musíš vysloužit. jak je ta písnička, když jsem já sloužil to sedmý léto. chytili tě a napíchli na kůly, abys neupláchl. ještě na tobě udělají pár zbytečných pokusů, pro čisté svědomí, aby vyhověli útlocitné liteře zákona.
odjíždím z ára, dívám se do okna, za kterým ti leží tělo. okno svítí, kolem lůžka bílé pláště, tak letím pár metrů a sedám na parapet; nalepená na sklo vidím, jak tě obracejí na pravý bok. a vedle za prosklenou stěnou ten malý kluk, co taky vlaje v nedohlednu. rodiče chodí každý den, tiše vysedávají u prázdného lůžka, celé hodiny. říkám si, že ty možná víš, jestli se dočkají.

myslela jsem, že jsem jiná. jiná než ty, než máma. přesto jsem nepochybovala, že jste moji rodiče. brilantní úvaha. marně bys v tom hledal logiku. jak můžu být jiná, když jsem ty a ona, dva v jednom, čistý koktejl, žádné další přísady. tys to věděl; díval ses na mě a viděls to. žaludek mi stávkoval, a tak do mě nacpali ten šlauch, aby se podívali, co tam mám. pak volám, hlásím, že helikobaktera mi nenašli. slyším tě, jak tlumočíš mý slova mámě.
žádné bakterie v žaludku nemá, ale má je na mozku. o těch já bych mohl vyprávět.

vychoval jsi mě v domě tisíců knih. třídím tvoje šuplíky, krejóny, zásady. méně je více. kdo mlčí, nejvíc se doví. tvý fotky, grafiky, špalíky partitur.
tvý prášky, deprese, alkohol. viděla jsem tě žít v tom zvláštním strachu. bylo to uvnitř, schovávalo se to před tebou, ta tma, sudičky tě v ní vykoupaly, sál jsi ji s mateřským mlékem, které nebylo z tvé matky. neurol, deprex, rohypnol.
jak ses z toho dostal? jak ses nakonec zabydlel ve vlastní kůži?
tvoje pozdní radost ze života, tvoje bible, korán, kabala.

jsi můj otec, přitom nejsi můj. ležím ti v nohách a přeji si tvou smrt.

chtěla jsem lunu. chtěla jsem, abys sundal měsíc z oblohy, abych si ho mohla prohlídnout. smál ses, že prý je to hračka. a já ti věřila, o tvé věty se dalo opřít, bylo jich tak málo. jednou v noci jsi mě vzbudil, vzal do náručí, v polospánku nesl na zahradu, stíny léta nad hlavou.
podívej, tady ho máš. chtělas měsíc, tak tady je.

mžourám do bečky s dešťovkou.
vidíš ho tam?
skláním se nad sudem, zírám na hladinu, měsíc se koupe v úplňku.

někdy mám pocit, že ses mi jenom zdál.