glenn ● umění ticha ● ruby blues
sedím v ateliéru, pod zaseknutým kalendářem, v řece papírů a myšlenek. sedím na tvojí židli a vidím, jak se ve mně skláníš, nad plány, nad rolemi pauzáků. hledání řádu a forem, tvůj smysl pro povahu prostorů, křivky světla, tvarů. tvůj cit pro práci jedním tahem, tvůj odpor k úpornosti slátanin. makety návrhů, administračky, nemocnice, továrny. architektura umožňuje pohyb, plynutí, řekl jsi mi. architektura taky umí tento pohyb zastavit. vím, žes chtěl, abych se vyučila tvému řemeslu, i když bys to nikdy nepřiznal. kdybych byla architekt, stavěla bych viadukty, nadjezdy a mosty.
na stole leží čakmul. mám pocit, že mě pozoruje, na chvíli má tvoji tvář; soška, kterou jsem ti přivezla, už je to hezkou řádku let. čakmul, oltář starých mayů, ležící postava muže s pokrčenýma nohama, na břiše drží tác. při obětním rituálu přes něj přehnou člověka, aby mu otevřeli hrudník, a vyříznou mu srdce.
pořád se tě snažím najít, lapám do sítí tvůj stín. tak mluv se mnou! vím, že je vidíš, všechny moje otázky. tetelí se, slétají, krkavci na oranisku, každá z nich mě táhne jinam, trhají mě na kusy.
všechny tě vedou do pasti.
konečně! věděla jsem, že jsi tady. chytám se tě, protože máš křídla. když ti visím na krku, tak letím; nemůžu se pustit, spadla bych.
pamatuješ, jak ses naučila plavat?
jasně, někde v bašce vodě nebo kde. byla jsem vodouch, jako ty. a tys plaval, vždycky tak daleko od břehu, a já chtěla s tebou. máma trnula a my blbli, vlny se valily, smál ses, jak občas chytám dech. vidím tě přes slané slzy, taky jsem se řehtala, protože s tebou se mi nemohlo nic stát. plaveš dál, rozrážíš vlny, lepím se ti na záda jak koala. přišla vlna, větší, než se zdála, spláchla mě, stáhla dolů, pak mě vyplivla.
zajíkám se, chroptím, hledám tě. tady jsem, máváš. vrhám se za tebou, dvě tři tempa. já plavu! já umím plavat!
směješ se jak ryba.
to umíš už dávno. stačilo se pustit.
vyléváš se z hráze, zpátky v rybí podobě, plyneš mimo čas. jsi na druhé straně, slunce půlnoci. sháním mrtvou vodu; nejdřív musíš zemřít, aby ses znovu narodil. a tak běžím k řece, rybářův hlas je hluboký: kdo je mi nablízku, je blízko ohni. čtu knihy o smrti, abych ti byla blíž.
lehám si do tebe, hořím, přístroje mávají rukama, fistulí vřískají, plaší tvé sny. sním v tvojí hlavě. už je to týden, co jsi neživý. nemrtvý.
doktorka nad lůžkem, titěrnou baterkou ti svítí do očí, zornice v pozoru jak vojáci, ani se nepohnou. jako ty. erudovaně špulí rty, pohodí hlavou.
to je kóma vigile. no, co jste čekali?
pro tebe je to možná kóma vigile, ty píčo nebeská. ale pro mě je to táta. slyším svý myšlenky, zaťaté zuby, ona už je ve dveřích. cítím tě za zády, tvoji ruku na rameni, vztek vadne, vysychá. zůstává mi jen strach a tvý ticho.
vedle za prosklenou stěnou se strhne povyk, někoho přivezli. personál poletuje, žehlička na prsa, masáž, žehlička, masáž, znovu a zase, střídačka, a ještě jednou. že by? teď naskočil, jen na chvíli a pak zase nic. ticho, jen rychlé pohyby, dech doktora a sestřiček, nechtějí se vzdát, nechtějí pustit toho muže, co jim modrá pod rukama. deset minut, patnáct, dvacet. napište tam exitus.
je to rychlé, jako když se řízneš do prstu. musím pryč, chci domů, i když nevím, kde to vlastně je. stejně jdu, nechám tě tady, mezi přístroji a těly s duší v nedohlednu.
čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. a najednou je tu plno. sténání, skučení, zprava, zleva, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. prostor přecpaný jedním člověkem. může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. ještě jí to neřekli, ale ona už to ví.
svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.
v noci mi říkáš, že smrt je dar. můžeš si prý jen vybrat, co s ním uděláš. dar, který přijmeš, má nezměrnou hodnotu. dar, který odmítneš, je bezcenný.
najednou vím, že se nevrátíš.
máš pravdu, smrt je dar. a umírání taky, stejně jako celý pobyt tady na áru. kdyby měl člověk pocit, že bůh je vlažný, nudný páprda, tak stačí jeden den na áru a pochopí, jak se pánbůh umí odvázat. někdy je tady taková sranda, že se to nedá vydržet. třeba tvůj chorobopis. možná ani nevíš, s jakou tady ležíš diagnózou. srdeční zástava s úspěšnou resuscitací. fakt to tam píšou, i když chápu, že mi nevěříš. zní to jako ten starý fór; operace se zdařila, pacient zemřel. jenže ty jsi na tom ještě hůř, protože tys uvízl tady. srandy je tu kopec. dnes tě vezli na zákrok, při kterém se vyřízne díra do krku, abys líp splynul s mašinou, co za tebe dýchá. tracheostomie říkali. kdyby ses náhodou probral, tak se neděs, byl bys bez zvuku, i když tobě by to asi nevadilo. přišli sem tři sestřičky a jeden bratr a chystali tě na sál, což je docela produkce. třicet minut s tebou šíbovali, odpojovali hadičky a zapojovali zase jinak, aby tě mohli i s lůžkem odvézt za panem doktorem. pozorovala jsem je a připadala si jak v televizním seriálu, pohotovost nebo jak se to jmenuje. dokonale sehraní, profesionální, milí a vtipní, a když to měli hotové, nachystané, přiběhla sestřička a ohlásila, že pan doktor odešel na oběd. ti čtyři, co tu na tobě půl hodiny rajtovali, se mohli porvat smíchy. a tak tě zase rozebrali. je tady fakt sranda, to mi věř.
bdělé koma. to proto, že někdy otevřeš oči; občas to vypadá, jako bys procitl. říkají, že nemůžou nic dělat. ptám se, jestli by mohli skutečně nic nedělat.
cukne to s nimi, málem se pokřižují. co tím myslíte? to nemůžeme, vždyť jsou na to zákony. nezlobte se, nejde to.
tak je to, můj milý, smrt si musíš vysloužit. jak je ta písnička, když jsem já sloužil to sedmý léto. chytili tě a napíchli na kůly, abys neupláchl. ještě na tobě udělají pár zbytečných pokusů, pro čisté svědomí, aby vyhověli útlocitné liteře zákona.
odjíždím z ára, dívám se do okna, za kterým ti leží tělo. okno svítí, kolem lůžka bílé pláště, tak letím pár metrů a sedám na parapet; nalepená na sklo vidím, jak tě obracejí na pravý bok. a vedle za prosklenou stěnou ten malý kluk, co taky vlaje v nedohlednu. rodiče chodí každý den, tiše vysedávají u prázdného lůžka, celé hodiny. říkám si, že ty možná víš, jestli se dočkají.
myslela jsem, že jsem jiná. jiná než ty, než máma. přesto jsem nepochybovala, že jste moji rodiče. brilantní úvaha. marně bys v tom hledal logiku. jak můžu být jiná, když jsem ty a ona, dva v jednom, čistý koktejl, žádné další přísady. tys to věděl; díval ses na mě a viděls to. žaludek mi stávkoval, a tak do mě nacpali ten šlauch, aby se podívali, co tam mám. pak volám, hlásím, že helikobaktera mi nenašli. slyším tě, jak tlumočíš mý slova mámě.
žádné bakterie v žaludku nemá, ale má je na mozku. o těch já bych mohl vyprávět.
vychoval jsi mě v domě tisíců knih. třídím tvoje šuplíky, krejóny, zásady. méně je více. kdo mlčí, nejvíc se doví. tvý fotky, grafiky, špalíky partitur.
tvý prášky, deprese, alkohol. viděla jsem tě žít v tom zvláštním strachu. bylo to uvnitř, schovávalo se to před tebou, ta tma, sudičky tě v ní vykoupaly, sál jsi ji s mateřským mlékem, které nebylo z tvé matky. neurol, deprex, rohypnol.
jak ses z toho dostal? jak ses nakonec zabydlel ve vlastní kůži?
tvoje pozdní radost ze života, tvoje bible, korán, kabala.
jsi můj otec, přitom nejsi můj. ležím ti v nohách a přeji si tvou smrt.
chtěla jsem lunu. chtěla jsem, abys sundal měsíc z oblohy, abych si ho mohla prohlídnout. smál ses, že prý je to hračka. a já ti věřila, o tvé věty se dalo opřít, bylo jich tak málo. jednou v noci jsi mě vzbudil, vzal do náručí, v polospánku nesl na zahradu, stíny léta nad hlavou.
podívej, tady ho máš. chtělas měsíc, tak tady je.
mžourám do bečky s dešťovkou.
vidíš ho tam?
skláním se nad sudem, zírám na hladinu, měsíc se koupe v úplňku.
někdy mám pocit, že ses mi jenom zdál.
II. Jiný svět
Ve dvacátém šestém roce skončil vysokou školu a vrátil se z Prahy do rodné Olomouce. Sháněl si práci. Necelých sto kilometrů od hanácké metropole rostlo nové město. Město nebývalých příležitostí. Ve zlínské továrně zaměstnával Baťa přes šest tisíc lidí a vyráběl pětatřicet tisíc párů bot denně.
Jak se jmenujete? Tomáš Keppler. Píše se to s jedním, nebo s dvěma pé?
V personálním oddělení ho prohnali balíkem testů. Prošedivělá paní, která vypadala jako víla z pohádky o Popelce, na něj pálila jednu otázku za druhou. Svobodný? Máte dluhy? Máte úspory? Kolik si chcete vydělat? Jakou máte měsíční spotřebu? Za co nejvíc utrácíte? Co alkohol? Cigarety?
Tomáš Keppler se vytrvale usmíval a snažil se upřímně odpovídat.
– Tak ČVUT? A jaký obor?
– Stavitelství.
Kmotřička víla si prostředníčkem pravé ruky posunula brýle na nose. Přijali ho do stavebního oddělení.
Výstavba rodinných domků probíhala po stovkách ročně. Dostal první úkol: zajistit plynulý chod prací na jedné ze sérií domků na Zálešné. Čety kopáčů, za nimi betonáři základů, po nich zedníci, instalatéři, elektrikáři. Pak omítkáři, stolaři, malíři, natěrači. Když byli kopáči na konci staveniště s prací hotovi, na začátku staveniště už zahradníci vysévali trávníky. Cihlové domky s dřevěnými stropy a plochou střechou rostly jako býlí.
Nechápal, proč se pro dělníky nestaví levnější ubytování. Něco s větší kapacitou, kde by žilo víc rodin pohromadě. Městský architekt Gahura mu s lišáckým úsměvem osvětlil Baťovu strategii: Milý kolego, pan šéf razí zásadu „Pracovat kolektivně, bydlet individuálně“. Ten, kdo bydlí v domku se zahrádkou, se místo v politice ryje v zemi a nevymetá hospody nebo odborářské schůze.
Uvnitř stavebního oddělení vznikla svérázná kočovnická organizace, která harcovala po celé republice z místa na místo a s nevídanou rychlostí stavěla prodejny obuvi. Domy služby. Tři stovky vyškolených a dobře zaplacených stavebních dělníků ve skupinách, jedna za druhou nabíhá na plac a odvádí svůj díl práce v předepsaném limitu. Stavění domů na běžícím pásu. Architekt Gočár tvrdil, že v případě Baťových staveb se nedá hovořit o architektuře, ale spíš o „průmyslovém designu projektů“. Smutným faktem zůstávalo, že typizované domy služby, železobetonová konstrukce a sklo, nebraly ohled na okolí, ve kterém měly stát. Často bývaly trnem v oku zastáncům architektonické čistoty, památkářům i kolemjdoucím.
Po dvou měsících ho přeřadili do skupiny projektantů. Dokončování plánů na výstavbu nemocnice. S jazykem na vestě se zkoušel vejít do termínů, vyčerpaný a nevyspalý chrlil varianty, promýšlel nová řešení. Rozkreslování, rýsování, role pauzáku a litry černé kávy. Nervy jako špagáty. Řetěz cigaret. Koncem roku zahájili stavbu prvních čtyř pavilonů. Hlavní budova s operačním sálem, porodnice, vyšetřovací místnosti a technické zázemí. Za několik měsíců nemocnice přijímala první pacienty.
O rok později stavěli Tržnici. První aplikace železobetonového skeletu na veřejnou budovu. Sám byl dost zvědavý, jak to bude vypadat. Nakonec byl nadšený.
Ve dvacátém osmém běhal kolem realizace Masarykovy školy. Líbil se mu Gahurův projekt, podkova z červených cihel zasazená do zeleně. Bylo to promyšlené, ekonomické a navíc efektní. Prosklené vnější stěny, prostorná tělocvična, v poschodí kreslírna s terasou. Třídy o velkorysých rozměrech. Vytápění horkým vzduchem, který se dá v létě zaměnit za vzduch chlazený.
O stavbě továrního komplexu v Otrokovicích na Bahňáku měl pochybnosti od samého začátku. K projektu měl řadu výhrad, ale v podstatě mu vadil hlavně fakt, že se má stavět v nebezpečné blízkosti řeky Moravy.
Shrnovali terén, proudem vody splavili kopec a zpevňovali mokřinu, na které v září 1930 zahájili stavbu koželužny a kolonie rodinných domků. Na konci října zažil ve Zlíně už druhou povodeň a jeden z největších průšvihů dosavadní kariéry. Morava se vylila z koryta a stavební práce mohly začít nanovo. Bohužel i další osudy Bahňáku nakonec potvrdily slabinu, kterou s sebou nesla urputná snaha poručit živlům.
Začátkem třicátých let měla Baťova firma pobočky na třech kontinentech. Expanze v době světové krize. Společnosti na celém světě šly ke dnu jedna po druhé, nezaměstnanost a bída klepaly na dveře a Baťa přijímal nové lidi po desítkách. Říkali si Baťovi mladí muži. Rozjížděli se po zemích Ameriky, Asie a Afriky, vydávali se do exotických krajů, do pralesů a džunglí, aby vydupali z ničeho moderní průmyslová města.
Zařizoval poslední detaily před odjezdem. Mapy, knihy a průvodce zemí. Návštěva nemocnice. Jarda Bartošík ho nechal vyšetřit od hlavy k patě a zahrnul ho lavinou varování; pozor na vodu, nejíst syrovou zeleninu, proti malárii každé ráno chinin! Už jsi byl na zubním? Ne? Tak tam si taky skoč.
Pak ještě potvrzení o očkování; tyfus, paratyfus, úplavice, cholera, neštovice. Kopie stavebních dokumentů a pověřovací listiny. Brýle proti slunci.
Pozdě odpoledne stál v hloučku asi dvacetiletých mužů a udílel poslední instrukce.
– Překontrolujte si pas, lékařská potvrzení a všechny ostatní dokumenty. Nezapomeňte na léky. Nějaký dotaz?
Jeden z mladíků zaváhal. Pak zvedl ruku jako ve škole.
– Ano. Já – víte, dokumenty a očkování mám v pořádku, ale – neumím ani slovo anglicky, pane.
Klubko mladíků se poťouchle rozchechtalo. Tomáš nehnul brvou.
– Tak si nezapomeňte vzít slovník! Ještě něco?
Cestou domů nemohl zahnat strach. Nebál se o ni. Věděl, že ona to bez něj zvládne, ale nevěděl, jak to zvládne on. Čekala s večeří.
– Kdy odjíždíš?
– Pozítří.
– A kdy se uvidíme?
– Pošlu pro tebe hned, jak to bude možné. Počítám šest měsíců. Když nebudou problémy.
Šest měsíců. Půl roku. Sám se toho lekl, teď, když to bylo venku. Šest měsíců. Jak nevinně to znělo. Tak proč se při tom cítil tak mizerně?
– Doufám, že nebudou problémy.
Přimhouřila oči jako vědma.
– Samozřejmě že budou problémy.
Pokývala hlavou. Zlaté plíšky náušnic se rozhoupaly. Zvony bijící na poplach. Otevřela krabičku zápalek. Vylovila dřívko s červenou hlavičkou, škrtla s ním o drsnou plochu. Na hůlce mezi prsty se rozhořela jiskra. Záblesky náušnic mu vnikaly do očí, kolovaly krevním oběhem. Zapálila svíčky na stole. V záři plamínků vypadala jako bohyně. Nymfa. Cítil na těle rozžhavený vosk. Jak od ní dokáže odejít? Vstal a obešel stůl. Tvář v paprscích světla ve zlatě, bušení ve spáncích. Vkleče se ponořil do záhybů žlutooranžových šatů a strhl ji k sobě. Vzpínal k ní ruce jako při horoucí modlitbě, zoufale a prosebně. Modlitba beze slov. Uvíznutí. Kůže a temně rudý mech koberce lemovaný havraními vlasy. Ta změť barev mu utkvěla v paměti. Slunce a krev.
Krátké loučení na nádraží a proud pražců. Unášel ho z důvěrně známého světa do nepoznaných dálek.
Nastoupil na palubu. Ztratil půdu pod nohama. Vzduch plný soli, stříbrných racků a létajících ryb. Loď jako šupina ve vlnách, komíhá se ze strany na stranu jako obratný politik, lehátka pendlují po palubě tam a zpět jako žaludky pasažérů. Stevardi s bifteky a úslužným úsměvem, zdvořilá odmítnutí, hlasitý smích svůdné Vídeňačky. Zná fígl, kterým zmate celníky. Koupila si osm párů bot, ale když trochu sešlapete podešev, nic vám nedokážou. Clo by vám samozřejmě po průjezdu vrátili, ale vyplňujte se s těmi papíry, bavte se s těmi byrokraty. Už se vidí, jak usrkává suché sherry v Bombaji.
Pak vychází slunce a vrcholky hor na obzoru. Pevnina je na dosah. Zelené ostrůvky, pobřeží, přístavní stráž u můstku kontroluje pasy a víza. Vystoupil z lodi. Bůh Višnu udělal tři kroky a přešel celý vesmír. On potřeboval ještě dalších šestatřicet hodin ve vlaku, aby dorazil na místo.
Chtěl koupit něco pro Ráchel. Zamířil do stylově zařízeného obchodu s ohromnými výkladními skříněmi. Unikátní kousky ze slonoviny, nejrůznější tkaniny, jantarové sošky, tepané šperky z bronzu, doutníky a koření. Koupil vykládanou dopisnici.
Nevraživě mě sledovali a něco zlostně pokřikovali, když jsem si odmítl vzít rikšu poháněnou jejich vlastním tělem. Byli vyzáblí a vypadali nemocně. Pochopil jsem to roztrpčení, až když se ke mně otočil Angličan, který právě nasedal do jedné z dvoukolek. Jste tu krátce, že? Jsou dotčeni, když jim nějaký sáhib odmítne dát vydělat pár drobných!
Odpoledne jsem se zašel podívat na hlavní kalkatské tržiště. Šokující zážitek pro dobře vychovaného Evropana. Na každém kroku mi obratní obchodníci urputně vnucovali svoje zboží. Měl jsem v obličeji hedvábná sárí, pánské košile, boty, panamské klobouky, ohňostroj pštrosích per, živých ptáků, opic. Domorodí muži usazení na navršených mohylách z kávy, kokosových ořechů, manga, banánů, pomerančů. Všichni se mě dotýkali. Chytali mě za ruce, tahali za rukávy propocené košile. Prodavači, rikšové, děti, nejubožejší žebráci prosící o almužnu. Exotické krásky v sárí. To místo žilo vlastním životem, útočilo na všechny moje smysly. Utonul jsem v paletě barev, ve směsici hnilobného smradu a těžkých vůní, v dusném horku nepochopitelného povyku, dohadování a křiku. Nechal jsem se spolknout rytmem jejich života. Ráchel, tohle město má duši.
