II. Jiný svět

Ve dvacátém šestém roce skončil vysokou školu a vrátil se z Prahy do rodné Olomouce. Sháněl si práci. Necelých sto kilometrů od hanácké metropole rostlo nové město. Město nebývalých příležitostí. Ve zlínské továrně zaměstnával Baťa přes šest tisíc lidí a vyráběl pětatřicet tisíc párů bot denně.

Jak se jmenujete? Tomáš Keppler. Píše se to s jedním, nebo s dvěma pé?

V personálním oddělení ho prohnali balíkem testů. Prošedivělá paní, která vypadala jako víla z pohádky o Popelce, na něj pálila jednu otázku za druhou. Svobodný? Máte dluhy? Máte úspory? Kolik si chcete vydělat? Jakou máte měsíční spotřebu? Za co nejvíc utrácíte? Co alkohol? Cigarety?

Tomáš Keppler se vytrvale usmíval a snažil se upřímně odpovídat.

– Tak ČVUT? A jaký obor?

– Stavitelství.

Kmotřička víla si prostředníčkem pravé ruky posunula brýle na nose. Přijali ho do stavebního oddělení.

Výstavba rodinných domků probíhala po stovkách ročně. Dostal první úkol: zajistit plynulý chod prací na jedné ze sérií domků na Zálešné. Čety kopáčů, za nimi betonáři základů, po nich zedníci, instalatéři, elektrikáři. Pak omítkáři, stolaři, malíři, natěrači. Když byli kopáči na konci staveniště s prací hotovi, na začátku staveniště už zahradníci vysévali trávníky. Cihlové domky s dřevěnými stropy a plochou střechou rostly jako býlí.

Nechápal, proč se pro dělníky nestaví levnější ubytování. Něco s větší kapacitou, kde by žilo víc rodin pohromadě. Městský architekt Gahura mu s lišáckým úsměvem osvětlil Baťovu strategii: Milý kolego, pan šéf razí zásadu „Pracovat kolektivně, bydlet individuálně“. Ten, kdo bydlí v domku se zahrádkou, se místo v politice ryje v zemi a nevymetá hospody nebo odborářské schůze.

Uvnitř stavebního oddělení vznikla svérázná kočovnická organizace, která harcovala po celé republice z místa na místo a s nevídanou rychlostí stavěla prodejny obuvi. Domy služby. Tři stovky vyškolených a dobře zaplacených stavebních dělníků ve skupinách, jedna za druhou nabíhá na plac a odvádí svůj díl práce v předepsaném limitu. Stavění domů na běžícím pásu. Architekt Gočár tvrdil, že v případě Baťových staveb se nedá hovořit o architektuře, ale spíš o  „průmyslovém designu projektů“. Smutným faktem zůstávalo, že typizované domy služby, železobetonová konstrukce a sklo, nebraly ohled na okolí, ve kterém měly stát. Často bývaly trnem v oku zastáncům architektonické čistoty, památkářům i kolemjdoucím.

Po dvou měsících ho přeřadili do skupiny projektantů. Dokončování plánů na výstavbu nemocnice. S jazykem na vestě se zkoušel vejít do termínů, vyčerpaný a nevyspalý chrlil varianty, promýšlel nová řešení. Rozkreslování, rýsování, role pauzáku a litry černé kávy. Nervy jako špagáty. Řetěz cigaret. Koncem roku zahájili stavbu prvních čtyř pavilonů. Hlavní budova s operačním sálem, porodnice, vyšetřovací místnosti a technické zázemí. Za několik měsíců nemocnice přijímala první pacienty.

O rok později stavěli Tržnici. První aplikace železobetonového skeletu na veřejnou budovu. Sám byl dost zvědavý, jak to bude vypadat. Nakonec byl nadšený.

Ve dvacátém osmém běhal kolem realizace Masarykovy školy. Líbil se mu Gahurův projekt, podkova z červených cihel zasazená do zeleně. Bylo to promyšlené, ekonomické a navíc efektní. Prosklené vnější stěny, prostorná tělocvična, v poschodí kreslírna s terasou. Třídy o velkorysých rozměrech. Vytápění horkým vzduchem, který se dá v létě zaměnit za vzduch chlazený.

O stavbě továrního komplexu v Otrokovicích na Bahňáku měl pochybnosti od samého začátku. K projektu měl řadu výhrad, ale v podstatě mu vadil hlavně fakt, že se má stavět v nebezpečné blízkosti řeky Moravy.

Shrnovali terén, proudem vody splavili kopec a zpevňovali mokřinu, na které v září 1930 zahájili stavbu koželužny a kolonie rodinných domků. Na konci října zažil ve Zlíně už druhou povodeň a jeden z největších průšvihů dosavadní kariéry. Morava se vylila z koryta a stavební práce mohly začít nanovo. Bohužel i další osudy Bahňáku nakonec potvrdily slabinu, kterou s sebou nesla urputná snaha poručit živlům.

Začátkem třicátých let měla Baťova firma pobočky na třech kontinentech. Expanze v době světové krize. Společnosti na celém světě šly ke dnu jedna po druhé, nezaměstnanost a bída klepaly na dveře a Baťa přijímal nové lidi po desítkách. Říkali si Baťovi mladí muži. Rozjížděli se po zemích Ameriky, Asie a Afriky, vydávali se do exotických krajů, do pralesů a džunglí, aby vydupali z ničeho moderní průmyslová města.

Zařizoval poslední detaily před odjezdem. Mapy, knihy a průvodce zemí. Návštěva nemocnice. Jarda Bartošík ho nechal vyšetřit od hlavy k patě a zahrnul ho lavinou varování; pozor na vodu, nejíst syrovou zeleninu, proti malárii každé ráno chinin! Už jsi byl na zubním? Ne? Tak tam si taky skoč.

Pak ještě potvrzení o očkování; tyfus, paratyfus, úplavice, cholera, neštovice. Kopie stavebních dokumentů a pověřovací listiny. Brýle proti slunci.

Pozdě odpoledne stál v hloučku asi dvacetiletých mužů a udílel poslední instrukce.

– Překontrolujte si pas, lékařská potvrzení a všechny ostatní dokumenty. Nezapomeňte na léky. Nějaký dotaz?

Jeden z mladíků zaváhal. Pak zvedl ruku jako ve škole.

– Ano. Já – víte, dokumenty a očkování mám v pořádku, ale – neumím ani slovo anglicky, pane.

Klubko mladíků se poťouchle rozchechtalo. Tomáš nehnul brvou.

– Tak si nezapomeňte vzít slovník! Ještě něco?

Cestou domů nemohl zahnat strach. Nebál se o ni. Věděl, že ona to bez něj zvládne, ale nevěděl, jak to zvládne on. Čekala s večeří.

– Kdy odjíždíš?

– Pozítří.

– A kdy se uvidíme?

– Pošlu pro tebe hned, jak to bude možné. Počítám šest měsíců. Když nebudou problémy.

Šest měsíců. Půl roku. Sám se toho lekl, teď, když to bylo venku. Šest měsíců. Jak nevinně to znělo. Tak proč se při tom cítil tak mizerně?

– Doufám, že nebudou problémy.

Přimhouřila oči jako vědma.

– Samozřejmě že budou problémy.

Pokývala hlavou. Zlaté plíšky náušnic se rozhoupaly. Zvony bijící na poplach. Otevřela krabičku zápalek. Vylovila dřívko s červenou hlavičkou, škrtla s ním o drsnou plochu. Na hůlce mezi prsty se rozhořela jiskra. Záblesky náušnic mu vnikaly do očí, kolovaly krevním oběhem. Zapálila svíčky na stole. V záři plamínků vypadala jako bohyně. Nymfa. Cítil na těle rozžhavený vosk. Jak od ní dokáže odejít? Vstal a obešel stůl. Tvář v paprscích světla ve zlatě, bušení ve spáncích. Vkleče se ponořil do záhybů žlutooranžových šatů a strhl ji k sobě. Vzpínal k ní ruce jako při horoucí modlitbě, zoufale a prosebně. Modlitba beze slov. Uvíznutí. Kůže a temně rudý mech koberce lemovaný havraními vlasy. Ta změť barev mu utkvěla v paměti. Slunce a krev.

Krátké loučení na nádraží a proud pražců. Unášel ho z důvěrně známého světa do nepoznaných dálek.

Nastoupil na palubu. Ztratil půdu pod nohama. Vzduch plný soli, stříbrných racků a létajících ryb. Loď jako šupina ve vlnách, komíhá se ze strany na stranu jako obratný politik, lehátka pendlují po palubě tam a zpět jako žaludky pasažérů. Stevardi s bifteky a úslužným úsměvem, zdvořilá odmítnutí, hlasitý smích svůdné Vídeňačky. Zná fígl, kterým zmate celníky. Koupila si osm párů bot, ale když trochu sešlapete podešev, nic vám nedokážou. Clo by vám samozřejmě po průjezdu vrátili, ale vyplňujte se s těmi papíry, bavte se s těmi byrokraty. Už se vidí, jak usrkává suché sherry v Bombaji.

Pak vychází slunce a vrcholky hor na obzoru. Pevnina je na dosah. Zelené ostrůvky, pobřeží, přístavní stráž u můstku kontroluje pasy a víza. Vystoupil z lodi. Bůh Višnu udělal tři kroky a přešel celý vesmír. On potřeboval ještě dalších šestatřicet hodin ve vlaku, aby dorazil na místo.

Chtěl koupit něco pro Ráchel. Zamířil do stylově zařízeného obchodu s ohromnými výkladními skříněmi. Unikátní kousky ze slonoviny, nejrůznější tkaniny, jantarové sošky, tepané šperky z bronzu, doutníky a koření. Koupil vykládanou dopisnici.

Nevraživě mě sledovali a něco zlostně pokřikovali, když jsem si odmítl vzít rikšu poháněnou jejich vlastním tělem. Byli vyzáblí a vypadali nemocně. Pochopil jsem to roztrpčení, až když se ke mně otočil Angličan, který právě nasedal do jedné z dvoukolek. Jste tu krátce, že? Jsou dotčeni, když jim nějaký sáhib odmítne dát vydělat pár drobných!

Odpoledne jsem se zašel podívat na hlavní kalkatské tržiště. Šokující zážitek pro dobře vychovaného Evropana. Na každém kroku mi obratní obchodníci urputně vnucovali svoje zboží. Měl jsem v obličeji hedvábná sárí, pánské košile, boty, panamské klobouky, ohňostroj pštrosích per, živých ptáků, opic. Domorodí muži usazení na navršených mohylách z kávy, kokosových ořechů, manga, banánů, pomerančů. Všichni se mě dotýkali. Chytali mě za ruce, tahali za rukávy propocené košile. Prodavači, rikšové, děti, nejubožejší žebráci prosící o almužnu. Exotické krásky v sárí. To místo žilo vlastním životem, útočilo na všechny moje smysly. Utonul jsem v paletě barev, ve směsici hnilobného smradu a těžkých vůní, v dusném horku nepochopitelného povyku, dohadování a křiku. Nechal jsem se spolknout rytmem jejich života. Ráchel, tohle město má duši.