Týdny se třásly napětím, ale denní starosti běžely dále, i denní práce. Děti chodily do školy, ženy spravovaly domácnost, u sedláků se mlátilo, v kancelářích se psalo a v továrně se pracovalo. Přicházely večery temné a výhružné, kdy se lidem zdálo, že se přes noc udá něco, co do rána změní tvářnost věcí pozemských tak, že jejich obvyklá práce pozbude smyslu, ale každým novým ránem nastávala jim zase, jen nový neklid nějaký se do ní vedral a nové starosti. Každý člověk měl život roztržený a rozdvojený svým předepsaným, neměnným zaměstnáním a tím napětím z nepředstavitelného otřesu a starostmi, které se rojily z neznáma, drobné a mučivé.
Muži mlčeli, věřili v "to" nebo nevěřili, ale střežili se jistých slov a jen někdy pozdě večer v Čapím hnízdě nebo raději ještě v hospodě zcela zastrčené zakleli mnohoznačně, nebo si ťukli "na lepší časy" s významným úsměvem zasvěcenců.
Ale hospodyně naříkaly hlasitě.
Mouka, maso, máslo, mýdlo, co jim jen na mysl přišlo, stoupalo a stoupalo, a Blažický, dávný zásobovatel Rovinova, potěšit neuměl, připouštěl, že ať tak nebo tak, válka se jistě protáhne přes Nový rok a ceny že nepoklesnou ani hned po uzavření míru. A po každém takovém rozkladu hluboce vzdychl, on že svůj obchod takořka vyprodal hned v prvních týdnech a teď že nemůže větším množstvím posloužit ani nejlepším odběratelkám, ač je mu velmi, velmi líto.
Bylo tedy třeba shánět jinde a dobré hospodyně sháněly, překonávaly se horlivostí, na mnohé finty přišly: počkej, kupče! počkej, sedláku! Ale i kupci a sedláci přišli na mnohé finty a nevídané chytrosti bylo všudy plno.
Také Olga Malotová sáhla do soukromých úspor, obešla denně všechny obchody v městě, zašla i do okolních vesnic a kupovala, kupovala, až špižírna nestačila a sotva stačil sklep.
Když však alespoň nejdůležitější věci měla jakžtakž pod střechou, nová, ještě tíživější starost nastala také jí, neboť zásoby se začaly posmívat její péči: pro kohos nás chystala, přičinlivá?! Až přijdou Rusové, všechny nás poberou, hodokvasit z nás budou! A co se stane s bytem?
Cítila skrytý posměch zásob a věcí až k sklíčenosti, až k těžkomyslnosti. Bylo přece její, a jen její zásluhou, že v těchto stěnách bylo po léta klidně, příjemně, pohodlně. Nikdy sem nevstoupil host ani návštěvník, aby nezvolal: Tady je hezky! Tady vane pravé rodinné teplo! Kolik krásných věcí snesla do těch pokojů, kolik hodin svého života věnovala okrasnému pořádání, kolik péče kuchyni a prádlu. Jak vůbec dbala o vše a o všechny! Od chvíle, kdy se stala Janovou ženou, větší ctižádosti nepoznala než vidět jeho spokojenost, a větší pýchy ne nad jeho radost z hezké domácnosti. Aleniny nezpůsoby dovedla svátky co svátky sladit nebo zastřít, všecky vlastní hořkosti dovedla potlačit a tiše překonat. Jiříka, cizího chlapce, kterého Jan hned v prvních letech manželství přivedl, jako by se takové vetření do rodiny rozumělo samo sebou, ujala se s mateřskou horlivostí a nedala mu nikdy znát, jak ji vlastně bolí, že tak zaujal mužovo srdce, ano, všechno snesla, upravila, zařídila, a teď tu svou dlouholetou obětavou práci cítila ohroženu.
A nejen cizinci, kteří mohou přijít, hodovat z její špižírny, roztahovat se ve špinavých vojenských botách na jejích pohovkách a nakonec vyloupit její skříně a zásuvky, ne, mnohem více ještě neúčastí lidí kolem sebe, kteří nedovedli nebo nechtěli pochopit, jak právě jí jest úzko a těžko a jak důležité jsou právě její starosti. Ani muž jí neprojevil patřičného vděku za zásoby a patřičného strachu o byt.
"Kdyby nám zpustošili továrnu, znamenalo by již po čertech málo, že zpustoší i byt," mínil zarytě. "Ale nestane se to ani to. Přátelé přijdou, ne nepřátelé. A vezme–li si některý kozáček některý tvůj nipek na památku, že byl v Rovinově dobře přijat, snad jej oželíš?"
Jeho netečnost byla jako výčitka a ona mlčela, jen milujícíma očima pohlédla na své krásné porcelány, na dobré obrazy, na perské koberce, na kazety se stříbrem a řekla si smutně, že ani nejlepší muž nerozumí ceně věcí, jež tak prosákly domácím ovzduším, že přestaly býti hmotou a mají živý podíl na osudech rodiny a ona na jejich.
A Aleně si již nadobro nesměla postěžovat, nechtěla–li spatřit ten její rouhavý a jako poťouchlý úsměv, který kritizoval a vyvolával minulost. "V nejhorším případě budeme tedy po ruském vpádu žít jako lidé, kteří nikdy neměli zač kupovat a co schovávat," odpověděla jí nedávno na vzdech tak lehkomyslně, jako by ani nechápala, že jde také o ni a její budoucí domácnost.
Tak jako by opravdu záleželo na tom, jak se zařídí a zachovají jinde, tak jako by každá pořádná občanská rodina nebyla světem sobě a pro sebe. Otřásá–li Alena i touto zásadou, jaká z ní bude matka a hospodyně?
Při takových myšlenkách cítila zvláštní soucit s Jiřím, statečným hochem, který jen z největší lásky k rodině a její budoucnosti vydává mladý život nejhoršímu nebezpečí, zcela ve smyslu svého krásného přípitku na rozloučenou. Ale současně ji ovšem vždy napadlo, že, nedej Všemohoucí!, ten statečný hoch se může za nynějších okolností také nevrátit. A jak by se pak utvářely poměry? Kde by se našel pro Alenu ženich stejně hodný a vhodný? A jak by muž naložil s továrnou?
Ať pomyslila, nač pomyslila, ve všem vězel nyní nějaký klínek rozkladný, a bylo–li po světě mnoho zmatených a sklíčených lidí, Olga Malotová nepochybovala, že nejnešťastnější ze všech je přece jen ona, protože na ní spočívá starost nejsložitější, za kterou se jí dostává uznání nejmenšího.
Zvlášť ta, jíž se nejistoty a chmury týkaly nejvíce, jako by je ani na vědomí nebrala, usmívala se zásobám, usmívala se obavám, a když čtla o ruském postupu, zářila nepochopitelným štěstím. A vůbec nějak nepatřičně zářila v této hrozné době, kdy matka objevila první šedivý vlas na svém levém spánku! Na levém, což znamená, že starosti přišly od srdce!
Ale čím více starostí o věci, tím více je Olga Malotová milovala a cítila, že tento podivný příkaz je tisíciletími vryt do srdce ženina, bez něho že by prostě nebylo šťastných rodin.
"Mamko, proboha, vysvětli mi, proč ještě tolik zavařujeme, když se tak bojíš, že nám to snědí kozáci?" usmála se Alena, když v krásné kuchyni u Malotů zase kteréhos dne oheň nevyhasl, ač všecky skříně i police byly již přeplněny lahvemi se zeleninou a ovocem.
"Ještě třeba zavařit masa," usoudila však mamka rozhodně. "Jiří nadevše rád koroptve. Bylo by přece velmi trapno, kdybychom žádných neměli, až se vrátí. Já alespoň bych se až do duše styděla za takovou nevšímavost."
Alena se vyhnula jejímu pátravému pohledu. "Tedy se přece jen nebojíš, že je bude jíst někdo v kožišinové čepici?" zasmála se trochu násilně.
"V tom právě je smutek ženské starostlivosti, že nikdy nelze říci, komu ji vlastně věnujeme," odpověděla mamka ponuře. "Ale jako dobří vojáci bojují i v nejhorších situacích, tak musí dobré hospodyně pečovat do nejkrajnější možnosti o blaho všech, kdož jsou jim svěřeni."
A měla takové mateřsky smutné oči, že Aleně její slova zazněla pojednou zvlášť významně a že ji musila z ničeho nic políbit.
"Aleno, Aleno!" vzdychla mamka z přeplněného srdce, pohnutá touto nenadálou něžností.
Ale také Karla, která u pobočního stolu oškubávala koroptve, vzdychla hlasitě.
"Kdyby to všecko bylo radši už za námi!" vykřikla a z jejího hlasu zněla urputná lítost.
Byla stále hezká, růžová v bílém čepečku, ale mnohem smutnější než kdysi. Ani rozmluv o veliké lásce již nezačínala, tvář měla jako ztuhlou a pohled zastřený.
"Vy přece nemusíte mít žádných starostí o zásoby a v poli nemáte nikoho blízkého," odpověděla na její vzdech Olga Malotová odmítavě, neboť byla vždy přesvědčena, že dobře na světě se mají jedině služky.
Karla pohlédla truchlivě a trochu posměšně na Alenu, která utírala láhve a chystala gumové proužky. "Není jen o strach," odpověděla nezvučně, "je také o pořádek. Pořádek se nějak vytratil ze světa. Všechny hodné ženské jsou teď jako zakřiknuté a všechny špatné jsou jako z řetízku puštěné. Kdyby milostpaní věděla, co všechno se děje jen v našem městě!"
Ale Olgu Malotovou nezajímala mravnost Rovinova, a nejméně, když zavařovala koroptve.
"Té parády hříšné, kam oko pohlédne! Za vojenské podpory si ženské kupují samé hadříčky a pentličky, Fried už hnedle nebude mít co prodávat, zrovna jako chudák pan Blažický! A v té parádě za krvavé peníze získané si potom každá namlouvá. A co je nejhroznější: nejenom ty, které nikoho na frontě nemají, ale zrovna ty, které mají muže nebo ženicha v nejhorší patálii! Jako by krveprolití dodávalo zvláštní chuti k milování, připadají mi ty ženské vdané i svobodné."
"Má pravdu," pomyslila si Olga Malotová, "nižší vrstvy se úžasně demoralizují. Nám tedy třeba tím přísněji dbáti kázně a pořádku."
Bylo jí však proti mysli mluvit o takových věcech s osobou nižšího stavu nebo i s dcerou v přítomnosti služčině. Beztoho si Karla tím úvodem o vojenských podporách chtěla vlastně říci o přídavek, a nejprostší obezřetnost tedy velela nerozvádět takové rozmluvy.
Na její čelo ulehla nová starostlivá chmura, ale jako při každém rozechvění, šla jí i tentokrát práce od ruky až radost: oškubané koroptve prokládala slaninou a kladla na pekáče s lékárnickou čistotností, opečené rozkrajovala s dovedností, nad kterou Alena jen žasla, a do soumraku byly všechny láhve naplněny a na plotně stály dva veliké Weckovy aparáty.
"Propánakrále, vy takhle!" vykřikl pojednou do páry a vůně něčí udivený hlas a v kuchyňských dveřích se objevila Zdeňka Berková.
Bylo zřejmo, že přiběhla s něčím důležitým, horko měla na žlutých lících, ač jistě neprostála půlden u sporáku, a oči jí nepokojně kroužily z předmětu na předmět.
Ale oblečena byla mnohem pečlivěji než jindy: nový podzimní kostým z jasně zeleného sukna měla, myslivecké péro na koketním kloboučku a nové rukavice se širokými manžetami.
Alena se polekala.
"Snad se nestalo něco Jindřichu Hoškovi? Snad tetu neposílá Vlasta, přítelkyně tak hříšně zanedbávaná?" napadlo ji v studu.
"Propánakrále!" vykřikla však Berková podruhé, "vždyť vy vaříte, jako byste zase chystali jubilejní tabuli – a pohroma kvapí, kvapí, kvapí!" Klesla na kuchyňskou židli, ale v okamžiku se zase vymrštila, Olžino zblednutí jí nedopřálo klidu. "Pojď se mnou do světnice. Co ti chci říci, není pro lehkomyslné uši, a Alena se usmívá. Nu, ať se usmívá! Není každý tak šťasten jako nynější mladé dívky, aby mohl pomýšlet na legránky ještě i v takových chvílích!"
Ale přece nemohla se udržet a vtáhla do světnice i neteř. Potřebovala uší, čím více uší, tím lépe, ale uší spolehlivých.
(Z knihy Úder)