Čas

Přítomen všady a ukryt v daleku
nad nebem, mořem a zemí
od věků do věků
všemocně, nehnutě, němě,
přísně a temně
vládnu já, veliký Čas.

Nad bohy všemi,
velkými, chmurnými stíny,
jež v úžasné, závratné tuše
daleké nekonečnosti
viděla člověka zlekaná duše;
jež zrodila potřeba vroucí vděčnosti
za úsměv jitra a slunce, za pocel lásky a radosti,
jež zrodilo tajemné tušení viny,
života úžas a strach.

Nad bohy všemi, mírnými, dobrými obry z hrozné pohádky,
kterou si lidstvo za dnů své mladosti
spřádalo v tmách.

Nad tisícem tisíců zářících světů,
vířících nad námi v šíleném letu,
krásných jak oči dítek v nevinných hrách.
Nad sluncem, nad touto zemí,
tajemným soustem, jež velký bůh z vesmírné pralátky
urval a uhnět a na výhni světové připravil nám,
ostrůvkem malým, který pln květů
po moři vzduchovém pluje jako ztracený prám.

Nad všemi tvory
s jich bolem a radostmi, hněvy a vzdory.
Nad larvou úzkostně ukrytou a ve vlhké prsti.
Nad orlem s odvážně rozepjatými perutěmi.
Nad malou muškou zavřenou do dětské hrsti.
Nad lvem, hlídačem pouště se zlatou srstí.
Nad lidmi všemi.
Nad jejich opuštěnými lomy,
kde proklatci bolestí němí
po léta o hladu leží.
Nad svatebními ozářenými domy,
když v polotmě jejich tělo nevěsty úbělem zazáří
jak mystický, bílý květ na tmavém polštáři.
Nad továrnami a nad hutmi,
kde dělníci s nahou, kosmatou plecí
jak červení ďábli běhají u žhavých pecí.
Nad katedrálami s odvážnou věží.
Nad hrady knížat a hrabat, králů a kněží.
již zvětšují slávu mou, význam a klam.

Nad tím nade vším od věků do věků
všemocně, nehnutě, němě,
přísně a temně
vládnu já, svémocný vladař,
tajemný sadař,
jenž lhostejně zasívá životodárné sémě
lidí a zvířat a květů,
země a slunce a světů.
Já, nelítostný, odvěký vrah,
jenž k smrti vše určí
po krátkém životu zas.

Já, všemocný, slavný duch tvůrčí
velikých snů, ideí, radostných tuch,
a vynašeč mrtvol, jež přes rodný práh
do bezdna vesmíru přehodím v ráz.
Já, nejstarší, největší, nejvyšší bůh,
mlčící, všemocný, odvěký Čas.