R. Bojko

(vlastním jménem Alois Horák)

31. března 1877, Bedřichov u Lysic — 22. prosince 1952, Napajedla

Právník a spisovatel, který od roku 1910 působil v Napajedlích, do jejichž historie se zapsal jako organizátor kulturního a společenského života, starosta Sokola a činitel řady spolků. 29. října 1918 vystoupil na shromáždění u sokolovny a oznámil vznik samostatného státu. V roce 1946 byl jmenován čestným občanem Napajedel. V roce 1997 mu město Napajedla vydalo výbor z poezie Modlitba za mé dílo.

ukázky z tvorby

Čas

Přítomen všady a ukryt v daleku
nad nebem, mořem a zemí
od věků do věků
všemocně, nehnutě, němě,
přísně a temně
vládnu já, veliký Čas.

Nad bohy všemi,
velkými, chmurnými stíny,
jež v úžasné, závratné tuše
daleké nekonečnosti
viděla člověka zlekaná duše;
jež zrodila potřeba vroucí vděčnosti
za úsměv jitra a slunce, za pocel lásky a radosti,
jež zrodilo tajemné tušení viny,
života úžas a strach.

Nad bohy všemi, mírnými, dobrými obry z hrozné pohádky,
kterou si lidstvo za dnů své mladosti
spřádalo v tmách.

Nad tisícem tisíců zářících světů,
vířících nad námi v šíleném letu,
krásných jak oči dítek v nevinných hrách.
Nad sluncem, nad touto zemí,
tajemným soustem, jež velký bůh z vesmírné pralátky
urval a uhnět a na výhni světové připravil nám,
ostrůvkem malým, který pln květů
po moři vzduchovém pluje jako ztracený prám.

Nad všemi tvory
s jich bolem a radostmi, hněvy a vzdory.
Nad larvou úzkostně ukrytou a ve vlhké prsti.
Nad orlem s odvážně rozepjatými perutěmi.
Nad malou muškou zavřenou do dětské hrsti.
Nad lvem, hlídačem pouště se zlatou srstí.
Nad lidmi všemi.
Nad jejich opuštěnými lomy,
kde proklatci bolestí němí
po léta o hladu leží.
Nad svatebními ozářenými domy,
když v polotmě jejich tělo nevěsty úbělem zazáří
jak mystický, bílý květ na tmavém polštáři.
Nad továrnami a nad hutmi,
kde dělníci s nahou, kosmatou plecí
jak červení ďábli běhají u žhavých pecí.
Nad katedrálami s odvážnou věží.
Nad hrady knížat a hrabat, králů a kněží.
již zvětšují slávu mou, význam a klam.

Nad tím nade vším od věků do věků
všemocně, nehnutě, němě,
přísně a temně
vládnu já, svémocný vladař,
tajemný sadař,
jenž lhostejně zasívá životodárné sémě
lidí a zvířat a květů,
země a slunce a světů.
Já, nelítostný, odvěký vrah,
jenž k smrti vše určí
po krátkém životu zas.

Já, všemocný, slavný duch tvůrčí
velikých snů, ideí, radostných tuch,
a vynašeč mrtvol, jež přes rodný práh
do bezdna vesmíru přehodím v ráz.
Já, nejstarší, největší, nejvyšší bůh,
mlčící, všemocný, odvěký Čas.

(Ze sbírky Modlitba za mé dílo)

Lidstvo

Neznámým pralesem dějin od věků,
s tesákem v ruce k novému člověku
potmě jde s úpěním dětí ochořelých.
A všechny, kdož první o hvězdy smířené
rožžhnou si lampy vysoko zdvižené,
v oheň vždy hází, jak žháře chycené
zástupy pohořelých.

Césary z trůnů a bohy z oblohy
divokou vichřicí sráží si pod nohy,
s pochodní nad hlavou tančí po jich těle.
A zítra, kde země na rozkoš bohatá
prolitou krví je čerstvě nasáta,
buduje chrámy ze sloní, ze zlata,
na bozích roztesknělé.

Po sto let v hýřivém slunce plápolu
modlí se k Venuši, Bakchu, Apollu,
o slávě, moci sní, krásném okouzlení.
A znaveno – zítra přílišnou nádherou,
zhnuseno života slávou veškerou
zabíjí krásu barbarskou sekerou,
lituje poblouznění.

Ubohé – – Marně u čistých potoků
z rukou si umýváš krev svých proroků,
halíš se do krásy, do uměn bílých šatů?
Stále tak – ? Zmítáno vůlí nejvyšší
od dobra ke zlu, od ďábla k Ježíši,
s křikem a lkáním, jichž nikdo neslyší,
půjdeš zas na Golgatu?

(Ze sbírky Modlitba za mé dílo)

Modlitba za mé dílo

Ó umění
věky se valící, věky rostoucí prameni
nejčistších tužeb a rozkoší, nejsladší něhy a slávy,
od jehož nádherných břehů plačící davy
dosud jsou zaháněny.
Posvátný, výš a výš vyšlehující plameni,
z něhož se duše znovuzrozena vznáší
a srdce, láskou a soucitem zanícená,
bolestí sladkou se chví.
Tajemné zrcadlo dějin, z něhož tvář rasy
zázrakem zachycená
do věků radostně září, se stkví.
Záhadná moci, kterou své nepřátele sráží
do prachu národ podmaněný.

K tvému bílému chrámu, jenž v záři, přílišnou nádherou teskné,
z vrcholů lidstva se leskne,
má duše zajiklá zázraky krásy,
nejposlednější ze všech, se nesměle blíží,
jak plačící hříšnice ke kazateli.

Ó pohlédni na ni.
Jsou–li její duhová křídla příliš poutána pozemskou tíží
a do vzmachů marně zoufalých vybičována šlehy
ješitnosti jen všední:
pak nedej, ó nedej jí na práh vstoupiti ani,
však učiň, ať ještě dnes, na věčné časy
s rachotem brány tvé zavrou se před ní,
jako před nepřáteli.
Jestli's však zavolal jménem mne v bolestných snech,
jestli mne v pozdních, stárnoucích dnech
skutečně ovál jak posvěcující milost tvůj tajemný dech:
pak mne v síních svých u vytržení
němě a oddaně klečet a modlit se nech.

Pak učiň, bych tady ztracen a skryt,
bych třebas i neznám a cizí
jak budoucí prorok u bratří svých,
věčnému, sladkému tajemství krásy tvé čisté a ryzí
učil se srdcem rozumět a žít.
Pak učiň, ó učiň – až v bolestné beznaději
tichá má žena za mnou plakati bude,
abych já – rodiny pokorný dělník na chudé líše,
stvořitel její a osud, poslušný sluha a kníže, –
abych já třebas slzami zalit a k zemi až sehnut,
jak lásky Bůh pod tíhou kříže,
přece jen u tvých oltářů setrval nehnut,
a tobě, ó krutý, přinesl v oběť osobní štěstí i její.

Když pak budu jak ptáci sypaným zrním přiváben obrazy vizí
a odnášen k tobě orla svého spáry;
až jako tvá kněžka budu se zmítati prorockou křečí:
pak dej, ó dej, bych v ohňů a lávy kouřící vary
led rozumu svého odvážně hodil,
bych představ a obrazů nedočkavě se hrnoucí změť
jak poslušné beránky na zlaté niti úvahy veď
a kouzelně sladkou, radostně velebnou řečí
zmučenou duši svou osvobodil.

A když unaven zápasem o trofej slova
na zemi rozprostřen klesnu;
když ruce mé lehnou jako ke člunům zlámaná vesla;
když v mukách svých pochyb marně čekati budu na osvobození,
jak nenáviděný národ před uzavřeným hradem úsměvu krále,
jako plačící zajatec umluveného hesla:
pak posilni duši mou vznešenou vzpomínkou na utrpení
všech velkých svých mučedníků práce a bdění,
krásy, touhy a snění,
a útěchu šeptej mi ve snu
jak zjevení matičky do pláče sirotkova.

Když pak po čtyřiceti dnech práce a postu,
v pustinách samot a tich
přece jen nad sebe vzrostu
a života svého, dějin a národů tajemství všecka
lehce dovedu číst,
jak pravdu napsanou na uzardělé tváři svého sladkého děcka,
jak drahého přítele úryvkovitý list:
pak učiň, ó učiň, bych radostně vyšel ze síní tvých,
a poklonil se po pás až, pokořil němě,
odvěké velikosti a svatosti lidu a země,
pak dej, ó dej mi, ó veliký a světlý, radostnou sílu,
bych veškeré bratry a sestry objal v svém dílu,
a k tobě je aspoň na chvíli, šťastné a úsměvné zdvih'…

(Ze sbírky Modlitba za mé dílo)

Modlitba

Den mého života snad za chvíli
jak globus zlomený se nachýlí
a s nocí, lunou, sluncem, nebesy
po srázné ploše sjede za lesy.

Jak rád bych, nežli zapadne
daleko do prohlubně záhadné,
zachytil slabou rukou jeho zář a jas,
radostné země, jara úsměv v nás,
i krve hlas a panství pudů bezvládné,
křik bolesti, smích sladké úlevy,
tušení božství všemi za zjevy
a Jeho stopy zlaté, ztracené kdes na té zemi zakrvácené.

Ty Věkověčný, Neznámý,
jenž v blescích kráčíš před námi
a přece vždy jsi ukryt v daleku.
Jenž němý, němý jsi a od věků
promlouváš k užaslému člověku.

Dal's mně, plachému svému dítěti,
v zaťaté, slabé hrsti držeti
ohnivé jiskry svého nadšení.

Ó, dej, bych moh' je v pláň svou zaseti,
než zhasnou, na popel se promění,
než ruka zuhelní a zčerná mi.

(Ze sbírky Modlitba za mé dílo)

Píseň

Modravé lesy mlčí,
nazlátlé listí šelestí.
Po kráse hlad mám vlčí,
po touhách, po snech, po štěstí.

Jako štít puklý visí
krvavé slunce ze mraků.
Věřil jsem v sebe kdysi,
v lidi a možnost zázraků.

Měsíc se nad les věsí
chorobně bledý, zoufalý.
Abych tak našel kdesi,
več mé sny mladé doufaly.

Vytušil do hor stesky,
proroky, Kristy z daleka…
Věřil zas v světla, blesky,
v zrození bohočlověka...

(Ze sbírky Modlitba za mé dílo)

Smutek z díla

Před širým zrakem dálava,
již nelze, nikdy, doletět.
A v srdci stesk a únava,
křeč v prstech, v hrdle suchý pláč.

Kdo čte – ? Psát, tvořit – – Komu? Nač – ?

Dej dělníku, byť hladoví,
kýs úkol nesmyslný, bláhový,
tak pro práci jen, bez účelu, prospěchu
– snad domek z bláta vyhnat po střechu,
jejž v klín si shrne prvá vichřice – –
Za jeden, za dva měsíce
ti vztekle vypoví
tu práci proklatou
a praští lopatou
a půjde žebrat radš.

Dělníku slova, básníku,
potapěči divoký
do hlubin povědomí – – Po roky,
den ze dne v nebezpečné zátoky
svých, cizích hnutí, vášní, myšlenek
se stápíš pro pochybný úlovek.

Jak zhasne vždy domnělých perel třpyt
v zaťaté pěsti tvé. Jak na míse
denního světla náhle změní se
v kal, bahno, písek ošklivý.
Jak zhnusí se, zprotiví.

Bděl's, trpěl, na ztracené vsi,
se zoufale bil s tichem, se skepsí,
pro myšlenky a krásy letmé objetí
odříkal všeho jako asketi.

Teď bled tu stojíš, sláb a zadýchán.
A nikde podpory. Jen shluklý lid,
jenž směje se. Jen houfy černých vran.
Jen výsměšný ten pokřik prokletý,
že jiní před tebou již, před léty
vše lépe řekli, jasně, hluboce,
že nikdy, nikdy v němé zátoce
nenajdeš perly jediné.

Ó, dvojí trýzeň, břímě olbřimé
života, dvojnásobné bolesti:

Svůj lidský úděl, nemoc, neštěstí,
boj o chléb urputný, za vinu trest
na Golgotu svou davem nést.

A ve dne, v noci, za večerních tich
se mučit, trýznit vášní, neřestí,
očisty těžkou touhou hrdin svých.
Klopýtat přes osudu nohu zlou
a slyšet nepřátel i přátel smích
– i svůj – i zbytečnost a bezúčelnost svou.

(Ze sbírky Modlitba za mé dílo)