Smutek z díla

Před širým zrakem dálava,
již nelze, nikdy, doletět.
A v srdci stesk a únava,
křeč v prstech, v hrdle suchý pláč.

Kdo čte – ? Psát, tvořit – – Komu? Nač – ?

Dej dělníku, byť hladoví,
kýs úkol nesmyslný, bláhový,
tak pro práci jen, bez účelu, prospěchu
– snad domek z bláta vyhnat po střechu,
jejž v klín si shrne prvá vichřice – –
Za jeden, za dva měsíce
ti vztekle vypoví
tu práci proklatou
a praští lopatou
a půjde žebrat radš.

Dělníku slova, básníku,
potapěči divoký
do hlubin povědomí – – Po roky,
den ze dne v nebezpečné zátoky
svých, cizích hnutí, vášní, myšlenek
se stápíš pro pochybný úlovek.

Jak zhasne vždy domnělých perel třpyt
v zaťaté pěsti tvé. Jak na míse
denního světla náhle změní se
v kal, bahno, písek ošklivý.
Jak zhnusí se, zprotiví.

Bděl's, trpěl, na ztracené vsi,
se zoufale bil s tichem, se skepsí,
pro myšlenky a krásy letmé objetí
odříkal všeho jako asketi.

Teď bled tu stojíš, sláb a zadýchán.
A nikde podpory. Jen shluklý lid,
jenž směje se. Jen houfy černých vran.
Jen výsměšný ten pokřik prokletý,
že jiní před tebou již, před léty
vše lépe řekli, jasně, hluboce,
že nikdy, nikdy v němé zátoce
nenajdeš perly jediné.

Ó, dvojí trýzeň, břímě olbřimé
života, dvojnásobné bolesti:

Svůj lidský úděl, nemoc, neštěstí,
boj o chléb urputný, za vinu trest
na Golgotu svou davem nést.

A ve dne, v noci, za večerních tich
se mučit, trýznit vášní, neřestí,
očisty těžkou touhou hrdin svých.
Klopýtat přes osudu nohu zlou
a slyšet nepřátel i přátel smích
– i svůj – i zbytečnost a bezúčelnost svou.