Modlitba za mé dílo

Ó umění
věky se valící, věky rostoucí prameni
nejčistších tužeb a rozkoší, nejsladší něhy a slávy,
od jehož nádherných břehů plačící davy
dosud jsou zaháněny.
Posvátný, výš a výš vyšlehující plameni,
z něhož se duše znovuzrozena vznáší
a srdce, láskou a soucitem zanícená,
bolestí sladkou se chví.
Tajemné zrcadlo dějin, z něhož tvář rasy
zázrakem zachycená
do věků radostně září, se stkví.
Záhadná moci, kterou své nepřátele sráží
do prachu národ podmaněný.

K tvému bílému chrámu, jenž v záři, přílišnou nádherou teskné,
z vrcholů lidstva se leskne,
má duše zajiklá zázraky krásy,
nejposlednější ze všech, se nesměle blíží,
jak plačící hříšnice ke kazateli.

Ó pohlédni na ni.
Jsou–li její duhová křídla příliš poutána pozemskou tíží
a do vzmachů marně zoufalých vybičována šlehy
ješitnosti jen všední:
pak nedej, ó nedej jí na práh vstoupiti ani,
však učiň, ať ještě dnes, na věčné časy
s rachotem brány tvé zavrou se před ní,
jako před nepřáteli.
Jestli's však zavolal jménem mne v bolestných snech,
jestli mne v pozdních, stárnoucích dnech
skutečně ovál jak posvěcující milost tvůj tajemný dech:
pak mne v síních svých u vytržení
němě a oddaně klečet a modlit se nech.

Pak učiň, bych tady ztracen a skryt,
bych třebas i neznám a cizí
jak budoucí prorok u bratří svých,
věčnému, sladkému tajemství krásy tvé čisté a ryzí
učil se srdcem rozumět a žít.
Pak učiň, ó učiň – až v bolestné beznaději
tichá má žena za mnou plakati bude,
abych já – rodiny pokorný dělník na chudé líše,
stvořitel její a osud, poslušný sluha a kníže, –
abych já třebas slzami zalit a k zemi až sehnut,
jak lásky Bůh pod tíhou kříže,
přece jen u tvých oltářů setrval nehnut,
a tobě, ó krutý, přinesl v oběť osobní štěstí i její.

Když pak budu jak ptáci sypaným zrním přiváben obrazy vizí
a odnášen k tobě orla svého spáry;
až jako tvá kněžka budu se zmítati prorockou křečí:
pak dej, ó dej, bych v ohňů a lávy kouřící vary
led rozumu svého odvážně hodil,
bych představ a obrazů nedočkavě se hrnoucí změť
jak poslušné beránky na zlaté niti úvahy veď
a kouzelně sladkou, radostně velebnou řečí
zmučenou duši svou osvobodil.

A když unaven zápasem o trofej slova
na zemi rozprostřen klesnu;
když ruce mé lehnou jako ke člunům zlámaná vesla;
když v mukách svých pochyb marně čekati budu na osvobození,
jak nenáviděný národ před uzavřeným hradem úsměvu krále,
jako plačící zajatec umluveného hesla:
pak posilni duši mou vznešenou vzpomínkou na utrpení
všech velkých svých mučedníků práce a bdění,
krásy, touhy a snění,
a útěchu šeptej mi ve snu
jak zjevení matičky do pláče sirotkova.

Když pak po čtyřiceti dnech práce a postu,
v pustinách samot a tich
přece jen nad sebe vzrostu
a života svého, dějin a národů tajemství všecka
lehce dovedu číst,
jak pravdu napsanou na uzardělé tváři svého sladkého děcka,
jak drahého přítele úryvkovitý list:
pak učiň, ó učiň, bych radostně vyšel ze síní tvých,
a poklonil se po pás až, pokořil němě,
odvěké velikosti a svatosti lidu a země,
pak dej, ó dej mi, ó veliký a světlý, radostnou sílu,
bych veškeré bratry a sestry objal v svém dílu,
a k tobě je aspoň na chvíli, šťastné a úsměvné zdvih'…