Modlitba

Den mého života snad za chvíli
jak globus zlomený se nachýlí
a s nocí, lunou, sluncem, nebesy
po srázné ploše sjede za lesy.

Jak rád bych, nežli zapadne
daleko do prohlubně záhadné,
zachytil slabou rukou jeho zář a jas,
radostné země, jara úsměv v nás,
i krve hlas a panství pudů bezvládné,
křik bolesti, smích sladké úlevy,
tušení božství všemi za zjevy
a Jeho stopy zlaté, ztracené kdes na té zemi zakrvácené.

Ty Věkověčný, Neznámý,
jenž v blescích kráčíš před námi
a přece vždy jsi ukryt v daleku.
Jenž němý, němý jsi a od věků
promlouváš k užaslému člověku.

Dal's mně, plachému svému dítěti,
v zaťaté, slabé hrsti držeti
ohnivé jiskry svého nadšení.

Ó, dej, bych moh' je v pláň svou zaseti,
než zhasnou, na popel se promění,
než ruka zuhelní a zčerná mi.