Lidstvo

Neznámým pralesem dějin od věků,
s tesákem v ruce k novému člověku
potmě jde s úpěním dětí ochořelých.
A všechny, kdož první o hvězdy smířené
rožžhnou si lampy vysoko zdvižené,
v oheň vždy hází, jak žháře chycené
zástupy pohořelých.

Césary z trůnů a bohy z oblohy
divokou vichřicí sráží si pod nohy,
s pochodní nad hlavou tančí po jich těle.
A zítra, kde země na rozkoš bohatá
prolitou krví je čerstvě nasáta,
buduje chrámy ze sloní, ze zlata,
na bozích roztesknělé.

Po sto let v hýřivém slunce plápolu
modlí se k Venuši, Bakchu, Apollu,
o slávě, moci sní, krásném okouzlení.
A znaveno – zítra přílišnou nádherou,
zhnuseno života slávou veškerou
zabíjí krásu barbarskou sekerou,
lituje poblouznění.

Ubohé – – Marně u čistých potoků
z rukou si umýváš krev svých proroků,
halíš se do krásy, do uměn bílých šatů?
Stále tak – ? Zmítáno vůlí nejvyšší
od dobra ke zlu, od ďábla k Ježíši,
s křikem a lkáním, jichž nikdo neslyší,
půjdeš zas na Golgatu?