Dědictví baťovských tradic

Paní učitelka nám v dějepise vyprávěla pověst o vojácích, kteří dávno ve středověku táhli vesničkou a utrmáceni dlouhým pochodem žádali místní obyvatele o vodu pro sebe a pro koně. Marně. Dočkali se nevrlých pohledů a přibouchnutých dveří. "Zlí lidé," pravil jejich velitel, "ať se tedy na věčnou paměť nazývá jejich domov Zlín".

Někteří lidé této pověsti uvěřili, i já jako chlapec, a litoval jsem, že se nejmenuje moje rodné město třeba Dobřín nebo Krásov nebo Klín. To je ono, určitě to byl původně Klín a nějaký písař se kdysi přepsal a z písmene K udělal omylem nebo se zlou potměšilostí Z. Mám na to mnoho důkazů, ale jeden za všechny: vyjděte si na některý okolní kopec, třeba nad nemocnici směrem ke Štákovým pasekám a uvidíte domečky jako krabičky od zápalek a mezi nimi tu a tam jako krabice od bot schoulené v klíně líbezného údolí mezi kopci, vysokými právě tak akorát, aby se při procházce nemusel tahat s vysokohorskou výstrojí a stačil mu jen plášť do deště. Pravda, už za okupace začaly šplhat domky po jižních kopcích a za komunismu po severních, které nevím proč nazvali lidé jižními a už jim to zůstalo. To máte jak s tím klínem. Ale tu představu teplého klína to tak moc nenarušilo, protože ti, co bydlí nahoře, se zalíbením pozorují tu krásu dole, zvláště na jaře, když kvetou stromy.

Nemračte se, historikové, hádejte se klidně dále o jakémsi tajemném zakladateli, jehož jméno bylo Zla, já si ponechám Klín i s tím omylem, ale páni konšelé, kdybyste snad chtěli někdy znovu mít Gottwaldov, nenechám si už nikdy vzít byť prozaický Zlín.

Jako chlapec dýchal jsem atmosféru města s poezií zeleně, květů, jarmaků, krychlových staveb a uspěchaných lidí, s nejvyšším mrakodrapem, největším kinem a nejvyšším komínem ve střední Evropě, byl jsem pyšný na dvě řeky, vždyť i Praha měla jen jednu, za nic na světě bych nevyměnil na jaře zelené stromy a kvetoucí louky v centru za sevřené řady patricijských domů, jako jsou v Kroměříži či v Praze.

Já vím, měl bych mluvit o prudkém průmyslovém rozmachu, o městě práce a bot, o pachu gumáren a vůni kůže, o vítězném tažení zlínských baťovců za dobytím světových trhů, o rytmickém rachotu strojů a klepotu střevíčků mladých dělnic, které se hrnuly v poledne a večer z továrny, ale nechte mě ještě chvíli u idylických letních obědů na louce v parku, kde si můj tatínek spolu s jinými tatínky pochutnávali na obědech, které jim maminky uvařily a my děti v kastrolkách v taškách přinesly, neboť ty vzpomínky nám skoro neskutečně spojují práci a rodinnou pohodu, pot dělníků a vůni posečených luk, radost i povinnost, tvrdost i štěstí života. A řeknou vám cosi o ekologii, výchově a mravnosti.

Tak jako si nedovedeme představit úl bez včel, tak nemůžeme Zlín vnímat bez Bati. Ale jméno Baťa, to nebyly jen stereotypní kostky továrních budov, kouřící komín, miliony bot a tisíce mladých mužů a žen ve stejnokrojích. To byl obchodní dům, kde jste dostali koupit všechno, a kino snad nejlacinější na světě, supermodemí laciné jídelny a prodejny obuvi, to byly také stovky domečků se zahrádkami, koupelnou a plynovými sporáky, v nichž za týdenní nájem jste dali stejný peníz jako za jeden řízek k obědu, to byla také nemocnice a úrazovka a lékařské ordinace, kde už ve třicátých letech jste za ošetření neplatili nic, neboť jste byli pojištěni u Baťovy pojišťovny. Připočtěte k tomu moderní školy, obecné, měšťanské, střední, umělecké i průmyslové, silnice a dráhy do celého světa s možností rozletu nabízené každému.

Vyprávím, a přitom mám dojem, že to vnímáte buď jako utopii nebo jako konjunkturální chválu na Baťův kapitalismus. Ujišťuji vás, že jsem slovo "kapitalismus" uslyšel poprvé od německých fašistů a pak velmi často od komunistů, a tak jako většina lidí jsem jej celý život spojoval s vykořisťováním a bídným životem dělníků. Ale nikdy s Tomášem Baťou. Slyšel jsem ho jako malý chlapec mluvit po návratu z cesty kolem světa:

"Polovina lidí na světě chodí bosa. Ti všichni čekají, až je obujeme."

Možná, že to necituji přesně, vždyť jsem nerozuměl všem souvislostem, jen jsem tehdy zaznamenal, že tatínek šel brzy po jakési "dovolené" zase do práce. Tato vzpomínka se mi spojuje s jinou, když se můj otec v roce 1956 probíral ve starých papírech a s podivením kroutil hlavou: "To je zvláštní, já jsem v dobách krize, když jsem byl častěji víc doma než v práci, vydělával víc peněz než teď za komunismu, a to jsem nevynechal letos ani jeden den."

Vezmeme–li v úvahu, že hodnota české koruny byla v roce 1956 zhruba čtyřikrát menší než v roce 1932, jaký obrázek o "Baťově vydřidušském kapitalismu" se nám tu promítá?

Už dost nostalgických vzpomínek. "Rudí a růžoví" mě budou stejně nazývat lhářem a současná mládež stárnoucím snílkem. A všichni se mi budou vysmívat a nerudně vyčítat, že jsem zamlčel tu namáhavou dřinu u běžícího pásu a zástupy vykořisťovaných dělníků. Tak tedy i já jsem tu namáhavou dřinu u běžícího pásu zkusil. Po nástupu do práce ve svých čtrnácti letech jsem měl ruce během prvních několika dnů plné prasklých a hnisajících puchýřů a dělníci v dílně se mi smáli, jako že jsem nějaká měkkota. Procházel jsem každé ráno do práce špalírem vychovatelů, kteří mne vraceli kvůli ušpiněnému límečku na košili nebo nevyčištěným botám několikrát zpět. Zpocený řítil jsem se večer po práci na kole domů, abych po večeři stihl večerní školu. K smrti unavený jsem se v jedenáct hodin svalil na postel a usnul jako špalek.

Pečlivě jsem si rozepisoval každý týden do "ročenky" výdaje z výplaty včetně kapesného Kčs 10,– a velmi nerad zbytek do kolonky "uloženo". To jsem tehdy netušil, jak mně to "uložené" přijde vhod při poválečném studiu na vysoké škole.

Myslete si, vy mladí, že jsem blázen a vy starší, že jsem lhář, ale přesto tvrdím, že mi to nebylo na škodu. Možná, že by se znovu v rámci tolik diskutované restrukturalizace školství mělo o něčem podobném uvažovat. Třeba by bylo méně krádeží a vražd. Třeba by bylo více úcty k lidem i k životu. Jsme tedy dědici baťovské tradice. Tradice, pravda, komunismem poplivané a ostouzené, ale přesto živé. Nic nelze vrátit do minulosti, a ani to nechceme. Jen renesance úcty k práci a jejím výsledkům by neškodila.

Sto let je dlouhá doba v dnešním rychlém tempu žití. Je to však krátká doba vzhledem k vývoji města. Nutí nás k přemýšlení a sebezpytování. A srovnávání. Tomáš a Jan Baťovi vybudovali továrny a zajistili tisícům práci. Pro své zaměstnance postavili byty, školy, biografy, jídelny, hřiště, prodejny, nemocnice. Ano, komunističtí dědici jejich tradic dovedli udržet tempo práce a jistě i zaměstnanost, ale továrny, prodejny a nemocnice prodávají. Baťa věděl, že spokojený zaměstnanec bude lépe pracovat než nespokojený. A proto myslel na jeho rodinu, vzdělání, bydlení a zdraví.

Můžeme být hrdi na uplynulých sto let budování moderního Zlína. Každá doba se do nich nějak zapsala. Dobře i špatně. Bylo by nespravedlivé přehlížet dobré výsledky jen proto, že byly dosaženy v odsuzovaném režimu. Práce a její výsledky se neztrácejí, jen promarnit se mohou. Nezodpovědností, neodborností, neschopností, osobní ziskuchtivostí.

Tomáš Baťa nebyl jen výrobním podnikatelem, ekonomem, obchodníkem, městským starostou, ale i svérázným myslitelem. A jako starosta se staral: aby byl Zlín kvetoucím moderním městem se spokojenými, činorodými občany. Můžeme se i my, současní obyvatelé jeho města, od primátora až po prostého občana s klidným svědomím nazývat "dědici baťovských tradic"?