Dodneška věřím

Vždycky jsem toužil ještě před večeří
připít si s tebou něčím na zdraví.
Zvenku by na nás večer sychravý
zaklepal deštěm do zasklených dveří.

Připít si s tebou něčím na zdraví
a věřit tak, jak milence se věří
(ať si déšť klepe do zasklených dveří),
když pohádku mi třeba vypráví.

Věřit ti tak, jak milence se věří,
a naslouchat ti, hlavu u hlavy,
ať pohádku mi hlas tvůj vypráví,
ať slova se v něm snášejí jak peří.

Naslouchat ti a, hlavu u hlavy,
cítit, jak mráz mi stoupá po páteři,
než slova, co se snášejí jak peří,
mou jinovatku teplem roztaví.

Cítit, jak mráz mi stoupá po páteři,
když vložíš pohled na můj, bolavý.
Snad s jinovatkou ve mně roztaví
to, čím se v něm už na poledne šeří.

Že vložíš pohled na můj, bolavý,
dodneška věřím — ať jsem jako v keři
pták, jenž se skrývá před tou lidskou zvěří,
co bez hladu cit v lidech zadáví.

Dodneška věřím, jak se v touze věří,
že se i v tobě šrámy uzdraví
a že si se mnou, hlavu u hlavy,
připiješ na lásku, a nejen před večeří.