Domů se vracím, bylo tolik slov

Už ani duhové balónky,
už ani chlapácké halekání klamů,
už ani sykot podrážděných vos.
Jen harašení v okapech předloňských dešťů,
mrtvolky slov, jež se stydí za nahotu svých masek
a pospíchají k podlaze
jak tajné nedopalky pod podrážku v nekuřáckém voze.

Něco se stalo. Přestalo se vůbec něco stávat.
Jen stavidla u vyschlých rybníků jsou setrvalá
a na lávce přes ně se nadále vybírá mýtné.
A přece, o krok dál to vše, co dávno, co vždy znova známe:
jak mladá matka kojí klubíčko naděje
a slovo zítra vlhne na rtech veronských milenců,
které se potkávají přes zelený lupen –
až báseň zcela jistě vytryskne
jak vždycky dřív i příště, do skonání světa,
kdykoli prsty spodních vod se prohrabou
kamením, byť i hirošimským.
Na světlo ticha milosrdného,
plného nových slov jak úl.

Toho se chytám, semínko v dlažbě uvázlé,
půlnoční chodec,
zatímco v trávě potmě šelestí
docela obyčejný, docela čerstvý déšť.