Václav Renč
28. listopadu 1911, Vodochody u Roudnice nad Labem — 30. dubna 1973, Brno
Václav Renč, básník, dramatik, překladatel (1911–1973). Jeden z nejvýznamnějších autorů spirituální větve české literatury. Redaktor, později dramaturg olomouckého divadla a pak lektor a režisér Národního divadla v Brně. Po únoru 1948 vyloučen z literatury. V roce 1951 zatčen a 1952 odsouzen v jednom z největších vykonstruovaných politických procesů padesátých let – s tzv. Zelenou internacionálou – k 25 letům žaláře. Propuštěn na amnestii v květnu 1962. Dne 28. října 1998 mu prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam.
Část svého života prožil ve Fryštáku, má zde pamětní desku u vchodu do knihovny.
Z jedenácti knih veršů je nejznámější sbírka Skřivaní věž
a básnická skladba Popelka nazaretská . Z Renčových divadelních her mělo značný význam drama Císařův mim , jež za války vyznívalo zřetelně protinacisticky.
Renčova veršovaná pohádka Perníková chaloupka byla odbornou kritikou zařazena do Zlatého fondu české literatury pro děti a mládež. Napsal také několik loutkových divadelních her (např. Medvěd Fuňa , Labutí princ , Ostrov strýčka Artura ).
Výčet básníkových překladů je téměř nepřehledný. Jen ze Shakespeara přeložil třináct her. Dále překládal Petrarcu, Mickiewicze, Norwida, Goetha, Schillera, Coleridge, Sofokla, Aristofana, Aischyla, Molièra, Goldoniho, Wilda, Puškina, Gribojedova, Ibsena, Rilka, Dürrenmatta a mnoho dalších.
V roce 2000 vydalo nakladatelství Trinitas (ve spolupráci s Křesťanskou akademií Řím) Vybrané spisy Václava Renče .
V posledních letech vyšly tyto autorovy knihy: básnická sbírka Přesýpací hodiny (Karmelitánské nakladatelství, 2011), výbor z milostné poezie Ve spleti větví čtu tvá ramena (Trinitas, 2011), reedice Perníkové chaloupky (STUDIO trnka, 2012, dvanácté vydání) a překlady Petrarca – Sto sonetů Lauře (Vyšehrad, 2015), Jezerní básníci – Tušivá rozpomnění (Jitro, 2010).
ukázky z tvorby
Tulačka u šípkového keře
Ach, jak ti sluší nebe, marnivá!
A ještě zplna nerozkvetlo.
Na řase června už se zachvívá
podzimní světlo.
To pro tebe, to pro tebe ta cesta bílá
s šípkovým zastavením.
Proč dálku, již jsi v růži proměnila,
já v báseň neproměním?
To pro tebe, to pro tebe ten zvon,
má polednice.
Potkalas krále, byl to on
a dal ti na střevíce.
Už nejdeš bosa prachem cest,
růžový kočár čeká.
Smět se jen kousek s tebou svézt,
po větru, s větrem, do daleka!
Ty zpěvavá, ty ze Skleněné hory,
ty, které patří svět!
Počkej mě u Skleněné hory,
kdybych nedolét.
Vítr nad městem
Ten jarní vítr – což ho zapomenu?
Bral pěnu mořím, křiky dětským hrám,
sál všechny dálky, co jich v srdci mám.
A vedle mne a za mne líbal ženu.
Ne, já jsem vítr, já ji objímám,
já oblohu a světlo nad ní klenu,
o moři zpívám řece u pramenů
a v skrytých klíčcích jaro zaklínám.
A ona, která slyšet nechce, slyší.
Ten vítr už se nikdy neutiší,
s hukotem celé nebe přesouvá.
Jen drobná kadeř nad čelem se brání,
tu neunese! Zlehka used na ní…
a loďstvo města v hloubce odplouvá.
Patnáctiletá
Po špičkách v tanci vcházejí tvé sny
do hloubi lesa. Ještě vidíš zpět;
nejplašší pták, sám sobě ztracený,
zdvih křídla, ale neodlét.
Ach, každý potok někde pramení
a každý má své moře na dohled.
Jenom jak najít jasné znamení,
kde začíná a kde se končí svět?
Tiše! Les čeká na zpěv slavíka
a tvoje srdce na závratný let.
Udeřil zvon? To někdo zamyká…
Tam po špičkách, a víc už nikdy zpět.
Podzimní večer u řeky
Pod klenbou mostu stojím. Jako v mušli
tu slyším hučet hloubky vod.
Kolik mil léta už jsme ušli,
a nikde, nikde pevný bod.
Jsem na dně vlny, nezdvíhá se,
je šero, méně nežli tma.
Ta jedna, příští, teprv zdá se,
ta druhá už se jenom zdá.
Ta jedna, která na zpěv čeká,
ta druhá, které došel hlas.
Pod všemi mosty jedna řeka –
má krev, můj čas.
Jdou vlny, jedna s druhou splývá,
jdou – jen ta má se nezvedne.
Chlad, mlha; vrba neduživá
se ztrácí do tmy bezedné.
Jak v mušli pod klenutím mostu
naslouchám vzdechům z hloubi vod.
Než jak stín vrby s mlhou srostu,
kde je, kde je můj pevný bod?
Matce
Tvé ruce, matko má! Tvé ruce kmitající
v přeletech vlaštovčích od díla k dílu, s léty
vždy plašší v laskání, vždy více schopny říci
jediným dotknutím; dva pohyblivé květy,
v nichž sládne hořkost hlin; dvě vroucí slunečnice,
i v spánku vztažené za synem do daleka;
hle, pancíř z ocele mi tkají gesta měkká
tvých rukou zemdlených, tajících jako svíce
pro mne.
Tvé oči, matko má! Tvé oči zahleděné
za obzory mých cest, jež nic už neudiví,
pokojné v úzkostech jak nebe, jež se klene
nad proměnami dní; jas, jenž se z nitra živí;
tvé oči, oči snu, jenž na zahrádce všední
se v květy rozvíjí; tvé oči krátkozraké,
spálené toužením – a žalem, žalem také,
loužené slzami, blednoucí ze dne ke dni
pro mne.
Tvé srdce, matko má! Tvé srdce zotvírané
všem ranám života; tvé srdce – lampa věrná
(kdyby se zbořil dům, hořeti nepřestane),
tvé srdce ztajené, studánka nedoberná,
pro každou žízeň mou v den každý nachystána,
až do dna zvlněná mým nejskrytějším chvěním,
radostně vědoucí bolestným zrcadlením;
tvé srdce, matko má! Tvé srdce – svatá rána
pro mne.
List nenapsaný
Tobě, má drahá, němým prstem píši
do vzduchu hrobky, v níž jsem zazděný.
Zde dal mi Bůh, jenž jediný mě slyší,
mých dnů, mých snů nahmatat kořeny.
Na tebe myslím, kterou daroval mi
jako líc k rubu těla, duše mé.
Dnem nocí prosím kajícími žalmy:
kéž za slunce se ještě sejdeme!
Na tebe myslím, na tvůj život chudý,
tím chudý, že jsem stále z něho bral,
ty ženo má, ty moje se vším všudy;
tím bohatý, že dáváš z něho dál.
Na tebe myslím. A mé srdce v hrobě
dere se k oknu modrých nadějí.
Čas nedotepal! Zase přijdu k tobě,
dlaň ochladlou ti znovu zahřeji.
A životem tvým jako sadem novým
se rozhlédnu: zde zasadíme strom!
Co neuměl jsem říci, teprv povím.
A budou ještě písně v sadě tom!
A budou ještě, budou písně, ženo,
do nichž se oba celí vejdeme!
Co tebou dal mi Bůh, zde nalezeno
slévá se k hudbě u dna duše mé.
Tak sám a vzdálen
Tak dole, ano, snad až u kořenů,
tak sevřen, že se jádra dotýkám,
tak sám, až sebe sama zapomenu,
tak vzdálen ode všech, že vidím k vám,
duchové světla v nejtemnější hloubi
nad hladem, zimou, nad nocí i dnem,
nad úzkostmi a časem-neklidem.
Mí sadaři! Jak bolestnými rouby
naděje bez ustání,
nahá a přísná, bičující, vhání
do stromu bez plodu
mízu všech zašlých i budoucích jar!
Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu,
jež v srdci jásá, i když ústy sténá!
Dík za ramena křížem obtížená!
Všechno je dar.
Pohled z okna
Hodiny dávné, hodiny chlapeckých let,
tak sladce ztrácené ve snění nad atlasem,
v bílých polárních tmách, v jiskření ohňových pásem,
v opojných dálkách, kam žádný orel ještě nedolét,
hodiny plné jak lastura šumotu moří,
šumotu krve ve spáncích!
Zase vás žiju, zase tak ztracen a tich…
s pohledem do nádvoří.
Zase váš žiju. Ale oč sladčeji planou
vidiny srdce, které už přehořce zná!
Na mapu modrou, nepopsanou,
již mřížkuje kartografická síť železná,
vkresluju pevninu ráje: budoucích dní;
uhrančivější, než bylo kdy snícímu chlapci
loviště perel, krajkoví džunglí, rajky a plameňáci,
slavnější nad všechny slavné výpravy zámořní.
Výbušná síla všech snů, po léta žehnoucí v duši
(jak staletí mlčících kultur v několik čar
vdechnutá na papír brkovým perem a tuší),
slila se v tvar:
dům s okny dokořán, maličký zlátnoucí sad
a několik tváří, jediných mezi všemi.
Bože můj, Bože můj! Touhou se zalykat
po jitřní zemi!
Zpěvem se zalykat,
němý…
Ztracené poledne
Co se to stalo, kam jsme zašli,
do jaké země prokleté?
Neznáš tu ani strom. A znáš-li,
je to ten, který nekvete.
Co mělo uzrát, nedozraje,
co chtělo hořet, nevzplane.
Jdem oděni jak do mumraje
v sny zestárlé a odrané.
Připadáme si v houfu nazí.
Na slzu posměch odpoví.
Slova, co hřát by mohla, mrazí
a prázdno čiší pod slovy.
O čem to snila, co to chtěla
ta naše léta zelená?
Čas přeletěl jak bludná střela.
A skráně popel znamená.
Báseň
Náhoda je potkat první slovo.
Jako když jelen vypluje z tmy lesa
a laně za ním jdou
jak podmaněné královny.
A tu se zjeví všechny noci hvozdů
střádané v nepaměti
a rosou omyté
jak novorozené oči po potopě.
Náhoda je potkat první slovo.
Ale je osud vyvolený z nutnosti
pro tu náhodu
celý život probdít na čekané.
(Ze sbírky Přesýpací hodiny)
Domů se vracím, bylo tolik slov
Už ani duhové balónky,
už ani chlapácké halekání klamů,
už ani sykot podrážděných vos.
Jen harašení v okapech předloňských dešťů,
mrtvolky slov, jež se stydí za nahotu svých masek
a pospíchají k podlaze
jak tajné nedopalky pod podrážku v nekuřáckém voze.
Něco se stalo. Přestalo se vůbec něco stávat.
Jen stavidla u vyschlých rybníků jsou setrvalá
a na lávce přes ně se nadále vybírá mýtné.
A přece, o krok dál to vše, co dávno, co vždy znova známe:
jak mladá matka kojí klubíčko naděje
a slovo zítra vlhne na rtech veronských milenců,
které se potkávají přes zelený lupen –
až báseň zcela jistě vytryskne
jak vždycky dřív i příště, do skonání světa,
kdykoli prsty spodních vod se prohrabou
kamením, byť i hirošimským.
Na světlo ticha milosrdného,
plného nových slov jak úl.
Toho se chytám, semínko v dlažbě uvázlé,
půlnoční chodec,
zatímco v trávě potmě šelestí
docela obyčejný, docela čerstvý déšť.
(Ze sbírky Přesýpací hodiny)