Matce

Tvé ruce, matko má! Tvé ruce kmitající
v přeletech vlaštovčích od díla k dílu, s léty
vždy plašší v laskání, vždy více schopny říci
jediným dotknutím; dva pohyblivé květy,
v nichž sládne hořkost hlin; dvě vroucí slunečnice,
i v spánku vztažené za synem do daleka;
hle, pancíř z ocele mi tkají gesta měkká
tvých rukou zemdlených, tajících jako svíce
pro mne.

Tvé oči, matko má! Tvé oči zahleděné
za obzory mých cest, jež nic už neudiví,
pokojné v úzkostech jak nebe, jež se klene
nad proměnami dní; jas, jenž se z nitra živí;
tvé oči, oči snu, jenž na zahrádce všední
se v květy rozvíjí; tvé oči krátkozraké,
spálené toužením – a žalem, žalem také,
loužené slzami, blednoucí ze dne ke dni
pro mne.

Tvé srdce, matko má! Tvé srdce zotvírané
všem ranám života; tvé srdce – lampa věrná
(kdyby se zbořil dům, hořeti nepřestane),
tvé srdce ztajené, studánka nedoberná,
pro každou žízeň mou v den každý nachystána,
až do dna zvlněná mým nejskrytějším chvěním,
radostně vědoucí bolestným zrcadlením;
tvé srdce, matko má! Tvé srdce – svatá rána
pro mne.