Podzimní večer u řeky

Pod klenbou mostu stojím. Jako v mušli
tu slyším hučet hloubky vod.
Kolik mil léta už jsme ušli,
a nikde, nikde pevný bod.

Jsem na dně vlny, nezdvíhá se,
je šero, méně nežli tma.
Ta jedna, příští, teprv zdá se,
ta druhá už se jenom zdá.

Ta jedna, která na zpěv čeká,
ta druhá, které došel hlas.
Pod všemi mosty jedna řeka –
má krev, můj čas.

Jdou vlny, jedna s druhou splývá,
jdou – jen ta má se nezvedne.
Chlad, mlha; vrba neduživá
se ztrácí do tmy bezedné.

Jak v mušli pod klenutím mostu
naslouchám vzdechům z hloubi vod.
Než jak stín vrby s mlhou srostu,
kde je, kde je můj pevný bod?