Pohled z okna

Hodiny dávné, hodiny chlapeckých let,
tak sladce ztrácené ve snění nad atlasem,
v bílých polárních tmách, v jiskření ohňových pásem,
v opojných dálkách, kam žádný orel ještě nedolét,

hodiny plné jak lastura šumotu moří,
šumotu krve ve spáncích!
Zase vás žiju, zase tak ztracen a tich…
s pohledem do nádvoří.

Zase váš žiju. Ale oč sladčeji planou
vidiny srdce, které už přehořce zná!
Na mapu modrou, nepopsanou,
již mřížkuje kartografická síť železná,

vkresluju pevninu ráje: budoucích dní;
uhrančivější, než bylo kdy snícímu chlapci
loviště perel, krajkoví džunglí, rajky a plameňáci,
slavnější nad všechny slavné výpravy zámořní.

Výbušná síla všech snů, po léta žehnoucí v duši
(jak staletí mlčících kultur v několik čar
vdechnutá na papír brkovým perem a tuší),
slila se v tvar:

dům s okny dokořán, maličký zlátnoucí sad
a několik tváří, jediných mezi všemi.
Bože můj, Bože můj! Touhou se zalykat
po jitřní zemi!
Zpěvem se zalykat,
němý…