List nenapsaný

Tobě, má drahá, němým prstem píši
do vzduchu hrobky, v níž jsem zazděný.
Zde dal mi Bůh, jenž jediný mě slyší,
mých dnů, mých snů nahmatat kořeny.

Na tebe myslím, kterou daroval mi
jako líc k rubu těla, duše mé.
Dnem nocí prosím kajícími žalmy:
kéž za slunce se ještě sejdeme!

Na tebe myslím, na tvůj život chudý,
tím chudý, že jsem stále z něho bral,
ty ženo má, ty moje se vším všudy;
tím bohatý, že dáváš z něho dál.

Na tebe myslím. A mé srdce v hrobě
dere se k oknu modrých nadějí.
Čas nedotepal! Zase přijdu k tobě,
dlaň ochladlou ti znovu zahřeji.

A životem tvým jako sadem novým
se rozhlédnu: zde zasadíme strom!
Co neuměl jsem říci, teprv povím.
A budou ještě písně v sadě tom!

A budou ještě, budou písně, ženo,
do nichž se oba celí vejdeme!
Co tebou dal mi Bůh, zde nalezeno
slévá se k hudbě u dna duše mé.