Vítr nad městem

Ten jarní vítr – což ho zapomenu?
Bral pěnu mořím, křiky dětským hrám,
sál všechny dálky, co jich v srdci mám.
A vedle mne a za mne líbal ženu.

Ne, já jsem vítr, já ji objímám,
já oblohu a světlo nad ní klenu,
o moři zpívám řece u pramenů
a v skrytých klíčcích jaro zaklínám.

A ona, která slyšet nechce, slyší.
Ten vítr už se nikdy neutiší,
s hukotem celé nebe přesouvá.

Jen drobná kadeř nad čelem se brání,
tu neunese! Zlehka used na ní…
a loďstvo města v hloubce odplouvá.