Tak sám a vzdálen

Tak dole, ano, snad až u kořenů,
tak sevřen, že se jádra dotýkám,
tak sám, až sebe sama zapomenu,
tak vzdálen ode všech, že vidím k vám,
duchové světla v nejtemnější hloubi
nad hladem, zimou, nad nocí i dnem,
nad úzkostmi a časem-neklidem.

Mí sadaři! Jak bolestnými rouby
naděje bez ustání,
nahá a přísná, bičující, vhání
do stromu bez plodu
mízu všech zašlých i budoucích jar!

Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu,
jež v srdci jásá, i když ústy sténá!
Dík za ramena křížem obtížená!
Všechno je dar.

(Ze sbírky Skřivaní věž)