Milí čtenáři,
právě jsem se vrátil z Ameriky. Píšu hekticky, hektické dva týdny, co se týká zážitků i rozlohy, mám totiž za sebou. Základnu jsem měl v Torontu u Ivana Rázla a jeho ženy Margaret. S Ivanem se známe přes šedesát let. Ve Zlíně u řeky Dřevnice (kam se hrabe Hudson River!) patřil k partě mých kamarádů. Před pětačtyřiceti lety emigroval. Jeho buickem jsme najezdili tisíce kilometrů od přírodní rezervace Algonquin (kde vrcholilo indiánské léto a vyli vlci), přes Ottawu a Batawu (v továrně už se - stejně jako ve Zlíně - boty nevyrábějí) až po jezero Crowe Lake s chatou Otto Daicara, který byl u Bati mužem č. 2. Už zemřel. Tu zpomalím. Dlouho do noci jsme listovali vzácnými dokumenty: písemnostmi o Sokolu, kresbami Joži Uprky, myšlenkami J. A. Bati, unikátním albem fotografií Eduarda Ingriše (později, nad běsnícím kotlem, mi hukot Niagary připomněl jeho píseň), ale největší sílu měly vzpomínky Alice Masarykové. Buší mi srdce. Jeďme dál. Kolem farem, lesů a jezer, u kterých odpočívají husy táhnoucí k jihu. Přes cestu přebíhá pár divokých krocanů. Je neděle. V osadě Wilno jdeme do kostela. Je plný, slyšíme polské kázání, jenže před námi jsou další farmy, města, velkoměsta, je čtvrtek. A už jsme z Kanady v USA daleko za Buffalem. Další rozsáhlá rezervace, jíž protéká Sasquehanna River. Binghampton, tady učil na univerzitě Ota Ulč. West Point (pokouším se naládovat kanon), rychle se stmívá, projíždíme Bronxem, ocitáme na Manhattanu: v pupku světa. I tu je Algonquin. Jenže Hotel. Scházeli se v něm spisovatelé tzv. ztracené generace. Taky mám pocit ztracence. Kousek dál, proti proudu Hudsonu je Yonkers, narodila se tu maminka, dům už není. V kostele za ni, tetu Olu a prarodiče zapaluji svíčky.
Odbočím. V Literárkách č. 40 vyšel dopis Jindry Tiché z Nového Zélandu. Komentuje Pohár Ameriky, což je závod plachetnic, který Novozélanďané prožívají vášnivě jako Češi hokej. Finále jsem viděl v Montrealu. Krajané Regina a Láďa Mišnerovi mě pozvali k večeři, "okořenili" jsme si ji sledováním přenosu. Vyhrály Spojené státy. Prozaička Tichá to komentovala slovy: "Teď má celá země trochu kocovinu, i když je jasné, že nás neporazil lepší soupeř, ale větší balík peněz." Též jsme fandili poraženým, a nebýt výborného jídla, kocovina by nás taky zasáhla. Tož tak, Jindro. A gratuluji ti k další knížce – Hledání pravdy.
Nejdůležitější poznání jsem si přivezl z Toronta. Žije tam spousta krajanů. Někteří se pravidelně scházejí v hospodě Scotland Yard. Mají tam kout s knihovnou, bylo mi s nimi (s Renatou, Jiřím, Pavlem, Mirkem, Dášou, Janem…) moc fajn. Jejich spojnicí je torontské Nové divadlo, kde někteří hrají, jiní pomáhají. Tradice sahá do meziválečných let a posílily ji emigrační vlny. Nadšenci uvedli desítky inscenací, čili tisíce představení pro tisíce diváků. Kromě divadelníků působí v Torontě mj. sportovní spolky, náboženská společenství a společnost pořádající koncerty. No a mě osobně příjemně překvapil Masaryktown. Vedle české restaurace a jiných zařízení tam sídlí čtrnáctideník NOVÝ DOMOV (šéfredaktorka Věra Kohoutová). Jde o čtivé noviny se záběrem od politiky přes informační články či glosy až po publicistiku týkající se kultury a analyzující společenská témata vč. rozhovorů se zajímavými lidmi.
Pozor! V Novém divadle vrcholí přípravy na inscenaci Světáků podle filmu Zdeňka Podskalského a Vratislava Blažka. Premiéra se uskuteční v Maja Prentice Theatre už v pátek 25. 10. ve 20 hod. Zájemci z ČR mají nejvyšší čas k rezervaci vstupenek (o letenkách a vyřízení víz nemluvě).
(Napsáno pro Literární noviny pod názvem Dopis z americké expedice, říjen 2013)