Dopis z americké expedice
Milí čtenáři,
právě jsem se vrátil z Ameriky. Píšu hekticky, hektické dva týdny, co se týká zážitků i rozlohy, mám totiž za sebou. Základnu jsem měl v Torontu u Ivana Rázla a jeho ženy Margaret. S Ivanem se známe přes šedesát let. Ve Zlíně u řeky Dřevnice (kam se hrabe Hudson River!) patřil k partě mých kamarádů. Před pětačtyřiceti lety emigroval. Jeho buickem jsme najezdili tisíce kilometrů od přírodní rezervace Algonquin (kde vrcholilo indiánské léto a vyli vlci), přes Ottawu a Batawu (v továrně už se - stejně jako ve Zlíně - boty nevyrábějí) až po jezero Crowe Lake s chatou Otto Daicara, který byl u Bati mužem č. 2. Už zemřel. Tu zpomalím. Dlouho do noci jsme listovali vzácnými dokumenty: písemnostmi o Sokolu, kresbami Joži Uprky, myšlenkami J. A. Bati, unikátním albem fotografií Eduarda Ingriše (později, nad běsnícím kotlem, mi hukot Niagary připomněl jeho píseň), ale největší sílu měly vzpomínky Alice Masarykové. Buší mi srdce. Jeďme dál. Kolem farem, lesů a jezer, u kterých odpočívají husy táhnoucí k jihu. Přes cestu přebíhá pár divokých krocanů. Je neděle. V osadě Wilno jdeme do kostela. Je plný, slyšíme polské kázání, jenže před námi jsou další farmy, města, velkoměsta, je čtvrtek. A už jsme z Kanady v USA daleko za Buffalem. Další rozsáhlá rezervace, jíž protéká Sasquehanna River. Binghampton, tady učil na univerzitě Ota Ulč. West Point (pokouším se naládovat kanon), rychle se stmívá, projíždíme Bronxem, ocitáme na Manhattanu: v pupku světa. I tu je Algonquin. Jenže Hotel. Scházeli se v něm spisovatelé tzv. ztracené generace. Taky mám pocit ztracence. Kousek dál, proti proudu Hudsonu je Yonkers, narodila se tu maminka, dům už není. V kostele za ni, tetu Olu a prarodiče zapaluji svíčky.
Odbočím. V Literárkách č. 40 vyšel dopis Jindry Tiché z Nového Zélandu. Komentuje Pohár Ameriky, což je závod plachetnic, který Novozélanďané prožívají vášnivě jako Češi hokej. Finále jsem viděl v Montrealu. Krajané Regina a Láďa Mišnerovi mě pozvali k večeři, "okořenili" jsme si ji sledováním přenosu. Vyhrály Spojené státy. Prozaička Tichá to komentovala slovy: "Teď má celá země trochu kocovinu, i když je jasné, že nás neporazil lepší soupeř, ale větší balík peněz." Též jsme fandili poraženým, a nebýt výborného jídla, kocovina by nás taky zasáhla. Tož tak, Jindro. A gratuluji ti k další knížce – Hledání pravdy.
Nejdůležitější poznání jsem si přivezl z Toronta. Žije tam spousta krajanů. Někteří se pravidelně scházejí v hospodě Scotland Yard. Mají tam kout s knihovnou, bylo mi s nimi (s Renatou, Jiřím, Pavlem, Mirkem, Dášou, Janem…) moc fajn. Jejich spojnicí je torontské Nové divadlo, kde někteří hrají, jiní pomáhají. Tradice sahá do meziválečných let a posílily ji emigrační vlny. Nadšenci uvedli desítky inscenací, čili tisíce představení pro tisíce diváků. Kromě divadelníků působí v Torontě mj. sportovní spolky, náboženská společenství a společnost pořádající koncerty. No a mě osobně příjemně překvapil Masaryktown. Vedle české restaurace a jiných zařízení tam sídlí čtrnáctideník NOVÝ DOMOV (šéfredaktorka Věra Kohoutová). Jde o čtivé noviny se záběrem od politiky přes informační články či glosy až po publicistiku týkající se kultury a analyzující společenská témata vč. rozhovorů se zajímavými lidmi.
Pozor! V Novém divadle vrcholí přípravy na inscenaci Světáků podle filmu Zdeňka Podskalského a Vratislava Blažka. Premiéra se uskuteční v Maja Prentice Theatre už v pátek 25. 10. ve 20 hod. Zájemci z ČR mají nejvyšší čas k rezervaci vstupenek (o letenkách a vyřízení víz nemluvě).
Sametová
Název údajně vymysleli Francouzi: Révolution de velours. Možná si vzpomněli na Velkou francouzskou a její gilotinu. Naší Sametové předcházelo dlouhé čekání na chvíli, kdy „to praskne“ – ten výraz jsem slýchával od dětství. Vyjadřoval přesvědčení, že bolševické pořádky se jaksi nafouknou, prasknou a zmizí. Jenže před pětadvaceti lety už to v Polsku a Maďarsku praskalo hodně nahlas, Gorbačovova sovětská říše vysílala signály, které mnohé soudruhy mátly a děsily, Prahu zaplavily trabanty uprchlíků z NDR, začalo bourání Berlínské zdi… a v Československu se kdekdo ptal: staneme se s Kubou, Čínou a Severní Koreou (navzdory protestům a peticím) skanzenem komunismu?
V pátek 17. 11. 1989 odpoledne jsem seděl s básnířkou Janou Štroblovou v pražské Klášterní vinárně na Národní třídě. Sepisovali jsme petici proti týrání zvířat v zemědělské velkovýrobě. Náhle vidíme, jak kolem jedou policejní vozy. Za mřížemi na korbách jsme postřehli tváře mladíků. Zanedlouho měla začít studentská demonstrace, proto jsme se domnívali, že policajti odvážejí vytipované studenty k výslechu do blízké Bartolomějské ulice. Vyběhli jsme ven a utíkali za nimi, abychom je nějak povzbudili. Ale místo nich seskakovali na chodník příslušníci Sboru národní bezpečnosti. S obušky, štíty a helmami. Jana zamířila na Albertov, kde se konala ta demonstrace, já k autobusu, protože jsem se vracel domů, do tehdejšího Gottwaldova. Ještě jsem netušil, že město, které soudruzi pojmenovali po komunistickém prezidentovi, zase získá původní název Zlín. Nevěděl jsem, k jaké brutalitě dojde za pár hodin nedaleko vinárny, kde jsme formulovali věty proti týrání zvířat, zatímco se strážci režimu chystali spráskat lidi.
Následující den mě navštívila teta Olga, absolventka Ústavu pro vzdělávání dívek, založeného kdysi hrabětem Pöttingem. Oznámila mi, co z Mnichova hlásila Svobodná Evropa, a zeptala se, jestli už to konečně praskne. „Ano,“ přikývl jsem. Vykřikla: „Chvála Bohu, a kéž to od nás vyžene Rusáky!“ Trochu zesmutněla, vzpomněla si na rodiče. K nim pak – jako korálky z růžence – přidávala další zesnulé, kterým komunisté, řečeno Gottwaldovými slovy, „zakroutili krkem“.
Několik dnů po pátečním masakru se ocitám na gottwaldovském náměstí Míru. Přichází spousta lidí. Někteří předstírají, že jdou jen kolem. Rychle se stmívá, někdo přerušil veřejné osvětlení. Z tlampače na provizorní tribuně se ozývají proslovy, občané (už ne soudruzi) zpívají státní hymnu a skandují: Zlín, Zlín! Všichni stojí zády ke komunistické radnici. Já poblíž sochy svatého Floriána, mezi studenty. Rozdávají si svíčky, zapalují je jeden od druhého, Florián – patron hasičů – se usmívá. Zčistajasna recituji verše Jana Skácela. Jsou o novém ránu, jemuž rožnem svíci. O neznámém ránu, co ještě nemá tvář… studenti mě pozorují s úžasem. Tluče mi srdce, mám stažené hrdlo, poslední verše ne a ne projít ven, nakonec ze mne (místo: … naděje má z buku křídla a srdce z dřeva lipového) vyšlo jen: „… naděje… srdce…“
Tehdejší týdny byly veletokem nadšení. Pendluji mezi Zlínem a Prahou, dokonce navštěvuji i družstevní kravíny, kde „to prasknutí“ probírám s ošetřovateli dobytka. Mají strach z rozpadu družstev a ptají se: „Kdo se postará o pole, zvířata… o naši práci?“ Pak usedám k psacímu stolu a v podivném transu – inspirován Františkem kardinálem Tomáškem kráčejícím se slzami v očích svatovítskou katedrálou – mlátím do kláves. Pateticky: ORA PRO NOBIS, svatá Anežko! Po čtyřicetileté vládě soudruhů započalo velké mravní obrození… ať nalezneme svobodnější uspořádání… zakládají se strany, kluby a spolky, mnozí však mění názory jako kabáty, nejaktivnější jsou prý estébáci a jejich agenti… číhají… dej, ať v soutěsce pochyb najde bližní bližního…
Teď víme, že etický náboj naší Sametky brzy pohasl. Pamatuji si, jak – zatímco snílci snili – nějaký vekslák pašoval přes hranice starožitnosti. Tvrdil, že do kapitalismu musí vstoupit s balíkem peněz. Našli ho zastřeleného v kufru auta. Takových byly stovky, přiblížení k Západu si spletli s haldami zboží. Našemu sametu začala hořknout podšívka. O mafiánských praktikách, zkorumpované justici, rozkradených miliardách… byly popsány stohy papíru. Zklamaní občané začali velebit „zlaté komunisty“, kdekdo zapomněl, že břemeno korupce, klientelismu, přetvářky, flákačství a všelijakých loupeží jsme zdědili po nich. A ještě něco jejich režim způsobil. Připomněla mi to pasáž z románu Franze Werfela Jeremiáš. Dávný král Sidkíjáh se rozhodl splnit Boží přikázání, že otroci nesmí žít v nesvobodě déle než šest let. Jenže ta lhůta byla několikanásobně překročena, žádný z předchůdců ji nedodržel. Otroci na svobodu zapomněli, nestala se darem, mnohé děsila jako vězně čerstvý vzduch.
Politický vězeň, básník Zdeněk Rotrekl mi řekl, že nejsvobodnější byl sám se svým svědomím v bolševickém lágru. A podotkl: „Nic – natožpak revoluce – člověka neosvobodí, jestli ho Něco nezasáhne uvnitř.“ Pak se spiklenecky usmál: „Hlavně že to prasklo, aspoň se dá pokračovat,“ a zeptal se: „Věříš na zázraky?“
