Tahle rána pronikne jako blesk až do kořenů.
Přichází nejistě jaro, občas se vracejí nevlídné útoky zimy. Jarní práce začínají. Petr vozí hnůj. Tmavá pole oživla lidmi i potahy, ale zelené barvy přibývá ve vymáčené hnědi a tmavé šedi jen velmi zvolna. Jezdí sám, až pojede do Řadů, vezme s sebou Pala. Jurka nemůže na pole, dosud se z nemoci nevzpamatoval. Petr se dívá po krajině, po obloze, po vyhánějících ozimech a nabíhající trávě, slyší zpěv skřivanů, pípání ptáků a šumění vod v járcích a potůčcích na všech stranách, ale nepíská si a jeho pohled je těžký. Poprvé se mu zdá, že krása světa je obrovský klam. Nic se nezmění, svět je starý jako hřích, tvrdost a neřesti do něho vrostly jako kamení do země a nic je nevyplení.
Co se to s námi děje? Kdo mi to připravuje?
Nedávno dopadla otřesná rána na malého bratra, Jurku. Jako bychom něco zanedbali, hlavně já, nejstarší. Byl jsem zabořen sám do svého života a neviděl nic kolem. Ale ten úder zasáhl i nás ostatní. Především mne. Já jsem chtěl za ty kluky odpovídat. Ale nikdy není dost jednoho zla. Zemřel mi nejmilejší kamarád. Jurka Zavijač.
Přichází domů, vypřáhne a chystá všecko k poklidu. Ani se nejde podívat do světnice, hned dává kravám. Nevnímá, co říkají sestry, poslouchá rytmický crnkot mléka do hrotků, chrupání a občasné prudké výdechy krav, když se hlavami přiblíží k sobě a plnou tlamou odhodí nahromaděnou vrstvu řezanky na svou stranu. Veliké okrouhlé oko se zableskne v šeru výhružně jako horské jezero nebo kus ledovce. Zle, nebezpečně. Nenasytné jako lakotný člověk, napadne mu.
Potkal starého Zavijače, když šel z Kráčiny. Měl ho odbýt ostřeji? Měl mu říci, co říkají lidé? Měl mu vrhnout do tváře, co si o něm myslí?
Sestry odejdou, Petr dává dávku sena. Přijde matka.
"Vyvezeš to tam, Petře, za zítřek?" ptá se starostlivě. Pokývne, jeho hlas je sotva slyšet. Ale matka přišla zřejmě na delší poradu. "Ty Řady se, Petře, za rok nezpracují! Bylo tam lucernisko, to bude jen planina a pýr. A kamení co je tam! Viděla jsem Fialu i Klementa Juháse, jak tam orali. To se musí vybírat. Dáme tam zemáky, aby se to trochu prokopalo, ale mělo by se to řádně pohnojit. A jak tam ten hnůj budeme vozit, takovou dálku! To zajedeš sotva jednou za půl dne, a krávy toho budou mít dost. Takový kopec! Přece je nemůžeme strhat. Nebo si zavoláme některého koňaře?"
Petr se po ní prudce ohlédne, přestane zametat. Jako by nerozuměl. To, co neřekl zničenému sedlákovi, se mu dere na jazyk, sotva to zadržuje.
"Mami, proboha – já nevím. Něco budeme dělat, já ještě nevím co!"
Matka strne. Zdá se, že teprve teď vidí jeho stav. "Co myslíš? Co se stalo?"
"Ále nic! Co nevíte?" Je prudký. Trochu se vzpamatuje, vezme v koutě kus slámy a podestýlá pod dobytek.
"Petře, tebe to trápí? Ty myslíš pořád na Jurku?" ptá se matka, chápajíc podvědomě, že nejde o chvilkové rozladění nebo nespokojenost. "Nech ho, už je tam, chudák, už se stalo, co my tomu můžeme pomoct?"
"Já bych nejradši," praví Petr se zaťatými zuby, jako by vší silou chtěl ovládnout svá slova, "někam odešel. Na konec světa. Někam, kde bych tyto lidi neviděl!"
Zní to zoufale. "Proboha, co myslíš? Já vím, žes ho měl rád, ale copak se nemohlo stát větší neštěstí nám samým? Měli jsme k tomu velice blízko, s naším Jurkou to mohlo skončit také tak!" Matčin hlas zazněl také prudce a cosi odhalil. "Já vím, já vím," povídá Petr unaveně, "je to hloupost. Tomu se nedá utéct. Ale ta smrt byla tak náhlá!"
"Já vím!" pokývne matka. "Ty myslíš na to, co říkají lidé? Že ho srazil na zem a šlapal po něm? Chlapče, já nevím. On je bestie, a když se napije, nezná sám sebe a nikoho, postavil by se i proti Pánubohu. Ale udělal by to? Měl přece Jurku tak rád! Lidé nadělají, ale obyčejně neví nikdo nic, zveličuje se, co si někdo jenom představí!"
"Mami, když si vzpomenu, jak Jurka doufal! Jak se těšil na jaro, že vstane, že bude chodit! A potom se zlomil jako nalomený palach. Ve třech dnech byl hotov. Co se mu stalo?"
"Vrazil do vlastního hejtmana bodák!" šeptá skoro matka. "Ale toto byl přece syn! Nic mezi nimi nebylo!"
"Nic, nic," rovněž šeptá syn. A odmlčí se. Vezme kýble a odchází k pumpě pro vodu. On z té tragedie ví daleko více než ona. Byl při tom. Nezůstal ovšem do konce, musel odejít. Téměř uprchl. To je právě ta záhada. Co se stalo potom?
Když se vrátí, matka je na odchodu. "Petře, nech to, ať to soudí Bůh," praví pokojně. Odvrátí pohled od jeho tváře.
Petr stojí proti ní, zaclání dveře, vysoký, štíhlý a mladý, jeho tvář je v temnotě, ale plamen z lampičky mu bleskotavě poskakuje po obličeji a odráží se na žhnoucích, nepokojných očích. Matka cítí, že její syn trpí. Trpí pronikavěji a víc než kdy dosud.
Jak byla bláhová ta naděje, že jeho bolestný román je u konce! Už o vánocích se na to díval téměř jako divák, vyrovnal se se zradou i se svou bolestí. Ale náhle přišlo pokračování. Byl stržen znovu do děje.
Zkomplikovalo se to Jurkovou nemocí.
Mluvilo se o tuberkulóze, a to znamenalo nebezpečí. Ale snad by to nebylo tak rychlé. Jurka byl přece mladý, veselý a mohl odolávat.
Ale přišla ta trapná zápletka, která uvedla do pohybu lavinu.
Anežka se přespala se Štěpánem Ďurďových. Petr pečlivě dusí v sobě, co vytrpěl za tu zimu, když se tyhle věci roznášely mezi mladými. On to věděl. Pak to přišlo mezi sudičky. Kdosi to vyzvonil starému, Ferovi Zavijačovi, v hospodě, když byl řádně opilý a v nejlepším spádu svých pyšných řečí. Neřekli mu, kdo je viník. Zařval, točil se dokola po hospodě, kdo to řekl, a hledal pantok. Cože? Jeho dcera nebude nevěstou nad všechny nevěsty, bude ráda, že přijde ten, který to zavinil?
Běžel domů, chlapci za ním. V síni prý narazil na kohosi s Anežkou. Starý začal řádit, jako by pozbyl rozumu. Chlap uprchl, starý opravdu našel obušek a hrozil celému světu. Anežka, která se mu svíjela na před na zemi u nohou v pláči, se bála, že ji zabije, a utekla do noci. Ukryla se nejprve v Ondrúšově stodole ve slámě. Starý ji hledal s obuškem v ruce, řval a hrozil. "Zabiju, zabiju! Kdo pošlapal moji čest? Pomlátím vás všecky a jeho zabiju jak ščúra!" Starou srazil a odkopl.
"Vidíte, to jí udělal galán!" říkal namáhavě na posteli Jurka, pozvednuv se na loktech. "Chtěli jste bohatého? Už ho má, a my máme hanbu!"
Zdálo se, že to starého vzteklo ještě víc. Obrátil se i proti Jurkovi. Zuřil. Chlapci venku slyšeli řev a váhali, co dělat. V té chvíli přiběhl Petr s Bartošem Jančářem blíže. "Musíme tam jít!" rozhodli se. "Jurka to nesnese, musí mít pokoj. Jdem tam! Snad se zahanbí!"
"Utišíme ho!" troufal si Bartoš Jančář.
Vkročili do síně. Ale bylo zle. Obrátil se proti nim s obuškem v ruce.
"Strýče, jdeme za Jurk
"Zabiju, zabiju – každého zabiju!" zuřil sedlák, rudý v obličeji, s šílenstvím v očích. "Každého, kdo se jí dotkl. Aj tys s ní něco měl? I tys za ní chodil? To tys ji poválel?" dorážel na Petra a zvedal obušek. "Vezmeš si ji, couru, ať se u tebe udře!"
Petr se rozzuřil také. "Já jsem chtěl za ní chodit," vykřikl, "ale já bych ji nezkazil! Já vím, co je čest! Našla si jiného, ženicha podle vaší chuti. Se mnou se bála promluvit, vás se bála. Tož si ho chytejte!"
"Pojď, Petře, tu se nedá nic dělat!" vlekl ho za paži Bartoš Jančář kvapně zpět do síně. Když po nich starý skočil, Jurka na posteli odhodil duchnu a třesavě spouštěl nohy na zem, aby je chránil. Vyhublý, horečnatý. "Jurko, lež!" vykřikl Petr.
Vyběhli. Podobalo se to útěku.
Čekali opodál. Dveře se zavřely. Už nikdo se neodvážil krotit starého, leda Jurka. Co se událo tu noc, nikdo cizí neví, ale potom začali lidé vykládat, že starý Jurku srazil a pošlapal. Jurka dostal chrlení krve, v několika dnech byl konec.
Kdo ho zabil? I kdyby nebylo pravda to, co říkali lidé, mohlo ho zabít hrozné rozrušení.A sedláka Zavijače nesrazil hrom, lidé ho nevyhnali jako divoké, vzteklé zvíře. Jenom tvrdě a obžalovně mlčeli. Sedlák plakal na pohřbu nad ztrátou nejstaršího, krásného syna, který byl jeho dědicem, a hostil po pohřbu lidi, pobízel a hovořil pomalým hlasem, jako by bolestí nabyl důstojnosti. Petr odešel hned po pohřbu ze hřbitova a nevešel ani do jeho domu, jen na chvíli do hospody. Byl to krásný pohřeb. Nespočet zkrušených a ohromených mladých lidí vyprovázelo a oplakávalo mrtvého kamaráda. Hrála mladá kapela, Petrova kapela, Jurkovi kamarádi, takové bylo jejich první vystoupení. Družiček bylo desítky, byly v nejkrásnějších šatech, v rukávcích, lipačích a ve vysokých nabíraných botách, šly kolem rakve a za rakví, život a krása sama, Ondrúšova Fanka nesla malou podušku mrtvému pod hlavu k věčnému spánku a Božena Salajkových nesla zlomenou svíci. Z přízně a přátelství. Galánky neměl. Žádná se nemohla v dědině chlubit, že by jí věnoval více náklonnosti. Nikomu neublížil, nikoho nezarmoutil. Všichni chlapci z vesnice byli za družby. Bohatí i chudí.
Ale co je to všecko platné!
Jaká je to smrt, je–li zaviněná?
Nemůže domyslit.
Starého Zavijače sekl, když po pohřbu při pohoštění pobízel k pití, zlým pohledem a nenávistným slovem. "Zavdejte si s námi, strýče, abysme zapomněli na všecko. Na to, co bylo. Nejlepší je zalít paměť i svědomí! V Lubině se po pohřbu zalívají mrtvému oči. Nebudete zalívat svědomí?"
Sedlák mu uhnul očima. Byl patrně otřesen a zlomen víc, než dával najevo. Hlas se mu třásl.
Dnes ho potkal na Dílech, když jel z Kráčiny. Starý ho přivítal, nečekal, až pozdraví, a zahovořil sám, hlasem zastřeným, měkkým a rychlým, jako by ani nebyl jeho, kde byl a co dělal. A potom zadržel voly a pravil důrazněji: "Budu muset přijít, Petře, někdy za vámi, třeba až budete mít zkoušku, zaplatit vám a poděkovat, že jste ho vyprovodili! Zahráli jste mu pěkně, však byl z vás, byl to dobrý kamarád a byl by z něho muzikant, jakých je málo! Co myslíš, bude stačit bečka piva, či dát i večeři? Peněz žádný nechcete, tož nějak vás musím uctit a uhostit!"
Petr zrudl, vztekl se a vykřikl: "Nechejte si pivo i všecko! Můžete si to strčit kamsi, vy… Já nechci od vás ani špetku ničeho, ani do úst. Nechci vám nic vyčítat. Já vím víc než lidé, a vy víte ještě víc. Pamatujete si, jak jste se proti mně s tím pantokem točili? Co bylo potom, to už nevím. To víte vy. Nechť je vám svědomí tak lehké, jak jemu je ta hlína lehká! Nebojte se, všeho do času! Možná, že se dočkám toho, že bude zlomená pýcha Fery Zavijače!"
Otočil se a odcházel, skoro běžel rychlými kroky před potahem. Zahlédl, jak sedlák zbledl a zrudl, něco koktal, potom volal a mával rukou, jako by ho chtěl zadržet.
Na pohřbu viděl Petr také Anežku. Černé, široce naškrobené sukně a šorec skrývaly změny na její postavě, ale byla bledá, se stíny pod očima, naprosto nepodobná té krásce, která ho okouzlovala. Při návratu z pohřbu šel s Michalem Kněžicem a s ožkou Salajkou, na Výpustách je dohonila děvčata. Byla s nimi Kristýna Zavijačova, vážná, se sklopenou hlavou, v černém lipači, černé korduli jako její sestra, kterou doprovázela po celý pohřeb. Pak ji nechala daleko vzadu, ano, Anežka se již styděla přidružit se k houfu mladých lidí. Děvčata vyměňovala s chlapci přátelská slova, poznámky, oslovení, a Petr ani nevěděl, jak se ocitla Kristýna po jeho boku, uslyšel vedle sebe drobnější krok a najednou slyšel její hlas. "Tož co, Petře? Věřil bys tomu, že už je tam, že už ho neuvidíš?" Utřela si kapesníkem zarudlé oči a potlačovala slzy i vzrušení.
"Dobře to ten panáček říkali, jeho mladost neumře, bude vždycky mladý, svěží, on nebude stárnout – jenom my se budeme trápit a trpět!" Ale pozvolna se uklidňovala, šla pružně, trochu kolébavě, menší než Anežka, růžová v tváři, mladá a tak jí podobná, že když uslyšel její hlas, zdálo se mu, že slyší ten, který neměl slyšet již nikdy. Potom se dívka vedle něho rozhovořila, prozrazujíc tichým hlasem věci, které už nikdy nikomu neprozradí, které je marno oživovat: "Petře, jak se to všecko tak strašně u nás zamotalo? Mně se zdá, že to začalo tehdy, když jsi k nám přestal chodit! Od té doby bylo všecko jiné, už se na nás hrnulo samé neštěstí, smutek, bolest a hanba. Já vím, žes musel vzdát. Víš, ona by ti byla otvírala, ale měla strašné trápení, tatíček jí pořád hrozili, že ji vyženou, že se nesmí vázat na chudobného, že už je po svatbě, že si musí všímat i jiných chlapců nebo žádného, a takových pichlavých a pohrdlivých řečí, že jsem ti chtěla sama říct, abys už nechodil, kdybys to nebyl pochopil sám. Neštěstím bylo, že začal zrovna chodit on, furiantský, bezohledný, a ona se mu v tom zoufalství a znechucení nedovedla bránit. Snad to bude můj švagr, ale já ho nenávidím, mně se oškliví, Petře, ten nás strhl do tohoto neštěstí, u nás by byl pokoj, nemuselo dojít k takovému peklu. To Jurku zabilo, to rozrušení, ta hrůza, ne tatíček sami, jak lidé říkají!"
(Z knihy Kouzelná píšťala)