Hledá se spravedlnost
Tahle rána pronikne jako blesk až do kořenů.
Přichází nejistě jaro, občas se vracejí nevlídné útoky zimy. Jarní práce začínají. Petr vozí hnůj. Tmavá pole oživla lidmi i potahy, ale zelené barvy přibývá ve vymáčené hnědi a tmavé šedi jen velmi zvolna. Jezdí sám, až pojede do Řadů, vezme s sebou Pala. Jurka nemůže na pole, dosud se z nemoci nevzpamatoval. Petr se dívá po krajině, po obloze, po vyhánějících ozimech a nabíhající trávě, slyší zpěv skřivanů, pípání ptáků a šumění vod v járcích a potůčcích na všech stranách, ale nepíská si a jeho pohled je těžký. Poprvé se mu zdá, že krása světa je obrovský klam. Nic se nezmění, svět je starý jako hřích, tvrdost a neřesti do něho vrostly jako kamení do země a nic je nevyplení.
Co se to s námi děje? Kdo mi to připravuje?
Nedávno dopadla otřesná rána na malého bratra, Jurku. Jako bychom něco zanedbali, hlavně já, nejstarší. Byl jsem zabořen sám do svého života a neviděl nic kolem. Ale ten úder zasáhl i nás ostatní. Především mne. Já jsem chtěl za ty kluky odpovídat. Ale nikdy není dost jednoho zla. Zemřel mi nejmilejší kamarád. Jurka Zavijač.
Přichází domů, vypřáhne a chystá všecko k poklidu. Ani se nejde podívat do světnice, hned dává kravám. Nevnímá, co říkají sestry, poslouchá rytmický crnkot mléka do hrotků, chrupání a občasné prudké výdechy krav, když se hlavami přiblíží k sobě a plnou tlamou odhodí nahromaděnou vrstvu řezanky na svou stranu. Veliké okrouhlé oko se zableskne v šeru výhružně jako horské jezero nebo kus ledovce. Zle, nebezpečně. Nenasytné jako lakotný člověk, napadne mu.
Potkal starého Zavijače, když šel z Kráčiny. Měl ho odbýt ostřeji? Měl mu říci, co říkají lidé? Měl mu vrhnout do tváře, co si o něm myslí?
Sestry odejdou, Petr dává dávku sena. Přijde matka.
"Vyvezeš to tam, Petře, za zítřek?" ptá se starostlivě. Pokývne, jeho hlas je sotva slyšet. Ale matka přišla zřejmě na delší poradu. "Ty Řady se, Petře, za rok nezpracují! Bylo tam lucernisko, to bude jen planina a pýr. A kamení co je tam! Viděla jsem Fialu i Klementa Juháse, jak tam orali. To se musí vybírat. Dáme tam zemáky, aby se to trochu prokopalo, ale mělo by se to řádně pohnojit. A jak tam ten hnůj budeme vozit, takovou dálku! To zajedeš sotva jednou za půl dne, a krávy toho budou mít dost. Takový kopec! Přece je nemůžeme strhat. Nebo si zavoláme některého koňaře?"
Petr se po ní prudce ohlédne, přestane zametat. Jako by nerozuměl. To, co neřekl zničenému sedlákovi, se mu dere na jazyk, sotva to zadržuje.
"Mami, proboha – já nevím. Něco budeme dělat, já ještě nevím co!"
Matka strne. Zdá se, že teprve teď vidí jeho stav. "Co myslíš? Co se stalo?"
"Ále nic! Co nevíte?" Je prudký. Trochu se vzpamatuje, vezme v koutě kus slámy a podestýlá pod dobytek.
"Petře, tebe to trápí? Ty myslíš pořád na Jurku?" ptá se matka, chápajíc podvědomě, že nejde o chvilkové rozladění nebo nespokojenost. "Nech ho, už je tam, chudák, už se stalo, co my tomu můžeme pomoct?"
"Já bych nejradši," praví Petr se zaťatými zuby, jako by vší silou chtěl ovládnout svá slova, "někam odešel. Na konec světa. Někam, kde bych tyto lidi neviděl!"
Zní to zoufale. "Proboha, co myslíš? Já vím, žes ho měl rád, ale copak se nemohlo stát větší neštěstí nám samým? Měli jsme k tomu velice blízko, s naším Jurkou to mohlo skončit také tak!" Matčin hlas zazněl také prudce a cosi odhalil. "Já vím, já vím," povídá Petr unaveně, "je to hloupost. Tomu se nedá utéct. Ale ta smrt byla tak náhlá!"
"Já vím!" pokývne matka. "Ty myslíš na to, co říkají lidé? Že ho srazil na zem a šlapal po něm? Chlapče, já nevím. On je bestie, a když se napije, nezná sám sebe a nikoho, postavil by se i proti Pánubohu. Ale udělal by to? Měl přece Jurku tak rád! Lidé nadělají, ale obyčejně neví nikdo nic, zveličuje se, co si někdo jenom představí!"
"Mami, když si vzpomenu, jak Jurka doufal! Jak se těšil na jaro, že vstane, že bude chodit! A potom se zlomil jako nalomený palach. Ve třech dnech byl hotov. Co se mu stalo?"
"Vrazil do vlastního hejtmana bodák!" šeptá skoro matka. "Ale toto byl přece syn! Nic mezi nimi nebylo!"
"Nic, nic," rovněž šeptá syn. A odmlčí se. Vezme kýble a odchází k pumpě pro vodu. On z té tragedie ví daleko více než ona. Byl při tom. Nezůstal ovšem do konce, musel odejít. Téměř uprchl. To je právě ta záhada. Co se stalo potom?
Když se vrátí, matka je na odchodu. "Petře, nech to, ať to soudí Bůh," praví pokojně. Odvrátí pohled od jeho tváře.
Petr stojí proti ní, zaclání dveře, vysoký, štíhlý a mladý, jeho tvář je v temnotě, ale plamen z lampičky mu bleskotavě poskakuje po obličeji a odráží se na žhnoucích, nepokojných očích. Matka cítí, že její syn trpí. Trpí pronikavěji a víc než kdy dosud.
Jak byla bláhová ta naděje, že jeho bolestný román je u konce! Už o vánocích se na to díval téměř jako divák, vyrovnal se se zradou i se svou bolestí. Ale náhle přišlo pokračování. Byl stržen znovu do děje.
Zkomplikovalo se to Jurkovou nemocí.
Mluvilo se o tuberkulóze, a to znamenalo nebezpečí. Ale snad by to nebylo tak rychlé. Jurka byl přece mladý, veselý a mohl odolávat.
Ale přišla ta trapná zápletka, která uvedla do pohybu lavinu.
Anežka se přespala se Štěpánem Ďurďových. Petr pečlivě dusí v sobě, co vytrpěl za tu zimu, když se tyhle věci roznášely mezi mladými. On to věděl. Pak to přišlo mezi sudičky. Kdosi to vyzvonil starému, Ferovi Zavijačovi, v hospodě, když byl řádně opilý a v nejlepším spádu svých pyšných řečí. Neřekli mu, kdo je viník. Zařval, točil se dokola po hospodě, kdo to řekl, a hledal pantok. Cože? Jeho dcera nebude nevěstou nad všechny nevěsty, bude ráda, že přijde ten, který to zavinil?
Běžel domů, chlapci za ním. V síni prý narazil na kohosi s Anežkou. Starý začal řádit, jako by pozbyl rozumu. Chlap uprchl, starý opravdu našel obušek a hrozil celému světu. Anežka, která se mu svíjela na před na zemi u nohou v pláči, se bála, že ji zabije, a utekla do noci. Ukryla se nejprve v Ondrúšově stodole ve slámě. Starý ji hledal s obuškem v ruce, řval a hrozil. "Zabiju, zabiju! Kdo pošlapal moji čest? Pomlátím vás všecky a jeho zabiju jak ščúra!" Starou srazil a odkopl.
"Vidíte, to jí udělal galán!" říkal namáhavě na posteli Jurka, pozvednuv se na loktech. "Chtěli jste bohatého? Už ho má, a my máme hanbu!"
Zdálo se, že to starého vzteklo ještě víc. Obrátil se i proti Jurkovi. Zuřil. Chlapci venku slyšeli řev a váhali, co dělat. V té chvíli přiběhl Petr s Bartošem Jančářem blíže. "Musíme tam jít!" rozhodli se. "Jurka to nesnese, musí mít pokoj. Jdem tam! Snad se zahanbí!"
"Utišíme ho!" troufal si Bartoš Jančář.
Vkročili do síně. Ale bylo zle. Obrátil se proti nim s obuškem v ruce.
"Strýče, jdeme za Jurk
"Zabiju, zabiju – každého zabiju!" zuřil sedlák, rudý v obličeji, s šílenstvím v očích. "Každého, kdo se jí dotkl. Aj tys s ní něco měl? I tys za ní chodil? To tys ji poválel?" dorážel na Petra a zvedal obušek. "Vezmeš si ji, couru, ať se u tebe udře!"
Petr se rozzuřil také. "Já jsem chtěl za ní chodit," vykřikl, "ale já bych ji nezkazil! Já vím, co je čest! Našla si jiného, ženicha podle vaší chuti. Se mnou se bála promluvit, vás se bála. Tož si ho chytejte!"
"Pojď, Petře, tu se nedá nic dělat!" vlekl ho za paži Bartoš Jančář kvapně zpět do síně. Když po nich starý skočil, Jurka na posteli odhodil duchnu a třesavě spouštěl nohy na zem, aby je chránil. Vyhublý, horečnatý. "Jurko, lež!" vykřikl Petr.
Vyběhli. Podobalo se to útěku.
Čekali opodál. Dveře se zavřely. Už nikdo se neodvážil krotit starého, leda Jurka. Co se událo tu noc, nikdo cizí neví, ale potom začali lidé vykládat, že starý Jurku srazil a pošlapal. Jurka dostal chrlení krve, v několika dnech byl konec.
Kdo ho zabil? I kdyby nebylo pravda to, co říkali lidé, mohlo ho zabít hrozné rozrušení.
A sedláka Zavijače nesrazil hrom, lidé ho nevyhnali jako divoké, vzteklé zvíře. Jenom tvrdě a obžalovně mlčeli. Sedlák plakal na pohřbu nad ztrátou nejstaršího, krásného syna, který byl jeho dědicem, a hostil po pohřbu lidi, pobízel a hovořil pomalým hlasem, jako by bolestí nabyl důstojnosti. Petr odešel hned po pohřbu ze hřbitova a nevešel ani do jeho domu, jen na chvíli do hospody. Byl to krásný pohřeb. Nespočet zkrušených a ohromených mladých lidí vyprovázelo a oplakávalo mrtvého kamaráda. Hrála mladá kapela, Petrova kapela, Jurkovi kamarádi, takové bylo jejich první vystoupení. Družiček bylo desítky, byly v nejkrásnějších šatech, v rukávcích, lipačích a ve vysokých nabíraných botách, šly kolem rakve a za rakví, život a krása sama, Ondrúšova Fanka nesla malou podušku mrtvému pod hlavu k věčnému spánku a Božena Salajkových nesla zlomenou svíci. Z přízně a přátelství. Galánky neměl. Žádná se nemohla v dědině chlubit, že by jí věnoval více náklonnosti. Nikomu neublížil, nikoho nezarmoutil. Všichni chlapci z vesnice byli za družby. Bohatí i chudí.
Ale co je to všecko platné!
Jaká je to smrt, je–li zaviněná?
Nemůže domyslit.
Starého Zavijače sekl, když po pohřbu při pohoštění pobízel k pití, zlým pohledem a nenávistným slovem. "Zavdejte si s námi, strýče, abysme zapomněli na všecko. Na to, co bylo. Nejlepší je zalít paměť i svědomí! V Lubině se po pohřbu zalívají mrtvému oči. Nebudete zalívat svědomí?"
Sedlák mu uhnul očima. Byl patrně otřesen a zlomen víc, než dával najevo. Hlas se mu třásl.
Dnes ho potkal na Dílech, když jel z Kráčiny. Starý ho přivítal, nečekal, až pozdraví, a zahovořil sám, hlasem zastřeným, měkkým a rychlým, jako by ani nebyl jeho, kde byl a co dělal. A potom zadržel voly a pravil důrazněji: "Budu muset přijít, Petře, někdy za vámi, třeba až budete mít zkoušku, zaplatit vám a poděkovat, že jste ho vyprovodili! Zahráli jste mu pěkně, však byl z vás, byl to dobrý kamarád a byl by z něho muzikant, jakých je málo! Co myslíš, bude stačit bečka piva, či dát i večeři? Peněz žádný nechcete, tož nějak vás musím uctit a uhostit!"
Petr zrudl, vztekl se a vykřikl: "Nechejte si pivo i všecko! Můžete si to strčit kamsi, vy… Já nechci od vás ani špetku ničeho, ani do úst. Nechci vám nic vyčítat. Já vím víc než lidé, a vy víte ještě víc. Pamatujete si, jak jste se proti mně s tím pantokem točili? Co bylo potom, to už nevím. To víte vy. Nechť je vám svědomí tak lehké, jak jemu je ta hlína lehká! Nebojte se, všeho do času! Možná, že se dočkám toho, že bude zlomená pýcha Fery Zavijače!"
Otočil se a odcházel, skoro běžel rychlými kroky před potahem. Zahlédl, jak sedlák zbledl a zrudl, něco koktal, potom volal a mával rukou, jako by ho chtěl zadržet.
Na pohřbu viděl Petr také Anežku. Černé, široce naškrobené sukně a šorec skrývaly změny na její postavě, ale byla bledá, se stíny pod očima, naprosto nepodobná té krásce, která ho okouzlovala. Při návratu z pohřbu šel s Michalem Kněžicem a s ožkou Salajkou, na Výpustách je dohonila děvčata. Byla s nimi Kristýna Zavijačova, vážná, se sklopenou hlavou, v černém lipači, černé korduli jako její sestra, kterou doprovázela po celý pohřeb. Pak ji nechala daleko vzadu, ano, Anežka se již styděla přidružit se k houfu mladých lidí. Děvčata vyměňovala s chlapci přátelská slova, poznámky, oslovení, a Petr ani nevěděl, jak se ocitla Kristýna po jeho boku, uslyšel vedle sebe drobnější krok a najednou slyšel její hlas. "Tož co, Petře? Věřil bys tomu, že už je tam, že už ho neuvidíš?" Utřela si kapesníkem zarudlé oči a potlačovala slzy i vzrušení.
"Dobře to ten panáček říkali, jeho mladost neumře, bude vždycky mladý, svěží, on nebude stárnout – jenom my se budeme trápit a trpět!" Ale pozvolna se uklidňovala, šla pružně, trochu kolébavě, menší než Anežka, růžová v tváři, mladá a tak jí podobná, že když uslyšel její hlas, zdálo se mu, že slyší ten, který neměl slyšet již nikdy. Potom se dívka vedle něho rozhovořila, prozrazujíc tichým hlasem věci, které už nikdy nikomu neprozradí, které je marno oživovat: "Petře, jak se to všecko tak strašně u nás zamotalo? Mně se zdá, že to začalo tehdy, když jsi k nám přestal chodit! Od té doby bylo všecko jiné, už se na nás hrnulo samé neštěstí, smutek, bolest a hanba. Já vím, žes musel vzdát. Víš, ona by ti byla otvírala, ale měla strašné trápení, tatíček jí pořád hrozili, že ji vyženou, že se nesmí vázat na chudobného, že už je po svatbě, že si musí všímat i jiných chlapců nebo žádného, a takových pichlavých a pohrdlivých řečí, že jsem ti chtěla sama říct, abys už nechodil, kdybys to nebyl pochopil sám. Neštěstím bylo, že začal zrovna chodit on, furiantský, bezohledný, a ona se mu v tom zoufalství a znechucení nedovedla bránit. Snad to bude můj švagr, ale já ho nenávidím, mně se oškliví, Petře, ten nás strhl do tohoto neštěstí, u nás by byl pokoj, nemuselo dojít k takovému peklu. To Jurku zabilo, to rozrušení, ta hrůza, ne tatíček sami, jak lidé říkají!"
Kouzelná píšťala
"Jurkóó, co budeš dělat – půjdeš do školy?" volá ze dvířek hůrky se senem a jablky Mikšo na kamaráda, kterého zahlédne jít po dvoře s vědrem na vodu. Ten se jenom letmo ohlédne. "Půjdu! My už máme u Horňáků všecko dodělané, poorané i poseté, tož co bych dělal? Naši chcou, abych včil chodil do školy!" Zastaví se na okamžik, ale to stačí, aby poznal kamarádovu nespokojenost. "Ty budeš hlavička chytrá jak Božan nebo Rudynek Fojťákových," brumlá pohrdlivě a vyplivuje slupku jablka, které žvýká labužnicky s malými přestávkami. "Do školy, furt do školy! Budeš jíst tu inkoustovou omáčku jak nějaký jura a vyskakovat a hlásit se všemi desíti jak Rudynek, když mu náhodou něco zableskne v palici a myslí, že mosí všeckých ohromit? Co se ti stalo?"
Jurka neodpovídá. Mikeš najednou jako by pochopil, přestane žvýkat, výsměšný výraz z tváře mu zmizí a on se nahne celou horní polovicí těla ven z dvířek, blíže ke kamarádovi. "Ty, ty se bojíš?" ptá se tišeji. "Ty se ho bojíš za to, že nám onehda tak nasázel?" a ukazuje rukou jakýmsi obloukem do daleka, jenž má zřejmě znamenat učitele.
"Ale hovno!" povídá Jurka podrážděně. "To bylo v pořádku, to jsme zasloužili! Však jsme dostali také doma, ne? Nemáš zadnici ještě modrou?" Zní to výsměšně, Mikšo sebou trhne. "Já bych takové dva fagany, kdyby mně něco takového udělali, rozsekal na cucky," pokračuje Jurka. "Tož jsme rytíři nebo ne? Přece nebudeme dělat takové lotroviny nebo voloviny, aby myslela celá dědina, že jsme nejhorší zbojníci! Já mu už dám pokoj!" Mikeš je užaslý, ale chápe. Jurka má velmi přísnou matku.
Poslední kousek, který vyvedli učiteli, nebyl pěkný. Ale to spískal Mikeš, když je učitel od sebe rozsadil. Protože neustále rušili a hlučeli, když seděli vedle sebe, rozdělil je a Jurku poslal do poslední lavice, až před děvčata. Pane králi, ta nuda! Potají se dorozumívali znameními; potom si posílali lístečky. Bylo to zdlouhavé a učitel dva takové lístečky zachytil a zabavil. A oba autory poslal na půlhodinu klečet na stupínek k tabuli. Potom přišel Mikeš s nápadem, který Jurku napřed ohromil: zhotoví si telegraf a budou se dorozumívat dohodnutými značkami. A stalo se. Z prázdných plechových krabiček od krému, které přibili na spodní hranu lavice, udělali soukolí a na ně navinuli špagát. To byly pohonné řemeny a vedly od Jurky dopředu, pod lavicemi, k Mikšovi. Když to při vyučování roztočili, vznikl ve třídě hluk a vrzání, jako když roztočí malý žentour. Vyniklo to nad všecek hluk ve třídě, vyrušilo to i učitele. "Co to je? Co je to za rámus – co to kdo dělá?" zjišťoval napřed. "To je sem slyšet zvenku, nebo tady kdosi vrzá jakýmsi pekelným strojem?" Pátral mezi lavicemi, ale neobjevil nic. Sotva zašel nebo usedl, začalo hučení a skřípání znovu. Vskočil, běžel mezi lavice, křičel. Mysleli, že ho raní mrtvice. Snad by to holky posléze prozradily, protože to považovaly za nestydaté a vrcholně drzé, ale učitel na to přišel sám: dal vystoupit všem klukům i holkám a prošel všemi lavicemi, pátraje, co je v nich. Pane, to stálo za to! Třída myslela, že těm dvěma hůlkou ruce rozseká, měli je do krvava rudé a napuchlé jako nakynuté buchty. A kázal si pozvat rodiče. Zvláště se divili, že jde o Jurku, chlapce s tak přísnou a dobrou výchovou. Nu, stálo to doma za to ještě jednou!
Ale to jako by byl poslední kousek, kterým narušil ve škole pořádek. Od té doby je tichý jako pěna: ani se neusměje žádnému kousku kamarádů. Sám se ničeho nezúčastní. Píše si vzorné poznámky a nadpisy látky a datum si zdobí neobvyklými bohatými ornamenty a kresbami, takže to od něho jde dál: dělá to Božan, Palo, Klement Chatrčák a další. Na učitele hledí přímo a vážně a neudělá ani jeden posunek komický nebo rošťácký.
Je těžko pochopit tuto změnu; třída Jurku nepoznává. Doma nemohou pochopit, proč najednou dává přednost škole před prací v polích. On sám nevysvětluje nikomu nic.
Zamiloval se do písničky.
Jdou podzimní dny plné větru a stesku. Někdy zakrývají svět mraky, které se šíří od hor a potáhnou celý obzor temněmodrým příkrovem. Venku je smutno, ale ve třídě je hodina zpěvu. Učitel nacvičuje novou písničku, dvojhlasně. Je to těžká práce, jako vždy, někteří zpívají falešně, jiní nezpívají vůbec, jen otvírají ústa nebo bručí, učitel se vzteká, ale konečně to jde. A snad sám neví, jak ta písnička uchvátila třídu.
"Hory, hory zelené,
nedočkáte jeseně,
ovadnete, oprchnete,
hory, hory zelené!"
Jurka jako by v tom viděl odumírání rodného kraje a hor, ležících kolem obzoru jako zasmušilá hradba. A ta táhlá, působivá melodie! Nejvíce však proniká k duši druhá sloka:
"Bez deštíčka marný květ,
bez tatíčka pustý svět,
kdybych znala k němu cestu,
běžela bych k němu hned!"
Tato písnička oživuje jeho nejhlubší životní stesk. Proto se cítí tak osamělý. Ta touha vyvstává uprostřed noci ve spánku; vidí otce, jak si ho pamatuje z doby, kdy žil. Jede s ním na voze pozdě večer po celodenní práci z Pachtů. A potom vidí otce v rakvi mezi plápolajícími svícemi.
Cestu, o které mluví písnička, Jurka zná. Vede ke skalinskému Hradu, tam leží pod navršeným rovem, pod suchou hlínou a kvetoucími astrami.
To je stesk a bolest, které v něm sedí od dětství. Přepadá ho zcela nenadále. Jako onehdy, když jel se strýcem Horňákem z Doliny.
Mohu si říkat rytíř, jak chci a kolikrát chci, mohu si opakovat a vybavovat, jak dobudu světa – teď vím jen, že jsem slabý, opuštěný chlapec, který je od dětství poznačen tím, čeho jsou druzí ušetřeni. Nic na světě mi nenahradí otce, budu vždycky sám. Každý jsme sám, i když je nás plná chalupa.
Tak mu tahle smutná písnička navždycky přiblíží školu i učitele, kterému rozuměl dosud tak málo...
I venku se Jurka chová někdy velmi divně. Vrátí se z práce od Horňáků dříve a nevyhledává Mikše ani Pala. Loudá se chvíli po dvoře a pak vychází za stodolu, do humna. Touží být sám, a nechce být zde, nýbrž vyjít ven, na širou zemi, na niž se snáší od hor, z mraků visících na jejich čelech, stále hustší šero. Teď nastala podivuhodná chvíle, v níž vítr v celém prostoru pod horami dočasně utichl, ale listí se ještě zachvívá a ucho slyší jeho hukot na horách. Za nějakou hodinu zase dorazí sem jeho dech a opět bude rozechvívat vzduch i zemi.
Je to krásná a divná chvíle. Chlapec vyjde za humna a jde chodníkem dále, po Fojtových záhumenici. Pes běží před ním, vrací se, ohlíží se po něm, ale chlapec si ho nevšímá, jde prázdnými poli, jako by poslouchal nějaký rozkaz nebo volání. Tma padá, v roztrhaných mracích nad západem dohasínají poslední záblesky světla. Jde až ke skále.
Je tam otevřený lom, hluboká skála, rána v prsou země. Ale v lámání kamene se již nepokračuje. Jedna hluboká jizva je zalita vodou, druhá, menší, je přikryta ohromným plochým balvanem. Zastaví se nad vodou, která odráží záblesky nebe i temnotu mraků, dívá se na tu hlubokou znepokojivou tůň a poslouchá ticho kolem i vzdálené hučení větru v lesích na Větrné holi a na stráních kolem. Topí se v podivném znepokojení. Valí se na něho věci, v nichž se nemůže vyznat. Tahle pole, celý tento kraj chová jakési tajemství. Zdá se mu, že slyší kroky postav, které tu chodily, oraly a pracovaly v dobách dávno minulých. Zůstaly na něm jejich stopy. I otcovy stopy. Ještě tu cítit jeho práci. Byla těžká, celý jeho život byl zatížen velikým břemenem, které ho nakonec zlomilo. A on je jeho syn. I na něho padá ta tíže.
"Jurko, Jurko!" slyší chlapec najednou ve tmě vzdálený hlas. Obrátí se, vidí malou šedou postavu za humnem na vyvýšenině u plotu. Pes také dává znamení, že ji poznal. Obrátí se k odchodu, ale podivnou náladu a neobvyklé přemítání nemůže přerušit.
"Cos tam prosím tě dělal?" ptá se matka znepokojena. "Cos chtěl do té vody skočit? To tě už nebaví kluci ani hry?"
"Ále – vždyť ani nevím, kde jsou! Mně se nechtělo je hledat!" odpovídá nepřesvědčivě a přidává se k matce, která se také obrací k odchodu. Jurka cítí, že ho pozoruje s neobvyklou starostlivostí, a když se k ní přiblíží těsně, myslí, že by ho chtěla pohladit po hlavě. Pak řekne: "Jsi podobný strýci Kryštofovi, jsi tak vytáhlý a chodíš tak dlouhými kroky! Ale proč jsi, chlapče, tak hubený? Je ti něco, jsi nemocný?" Jurka odpovídá odmítavě: "Co by mně bylo, je mně normálně!" Matka ještě projeví obavu, aby nebyl po strýci Ferdovi, aby ho netáhl cizí svět, v němž nakonec se člověk ztratí, ale Jurka už neodpovídá. Chtěl by proniknout aspoň kousek do těch záhadných věcí, kterým nerozumí.
Ale veliké tajemství života a země zůstává skryto.
Za několik dní uslyší po prvé svou kouzelnou píšťalu.
Dostane zvláštní úkol. V pátek odpoledne má donést skalinskému faráři slatiny, má prý nějaké potíže se žlučníkem či ledvinami a lahodná lubinská voda mu ulevuje. Dává si ji nosit občas, tentokrát si Jurka vezme Mikše, aby se neřeklo, že s Palem chce vylízat ty nejlepší kšeftíky. Dostávají dvě koruny, to je něco pro jejich prázdné kapsy, a kromě toho "panskou" svačinu ve farní kuchyni.
Jdou rádi. Cesta do Skaliny s plnými džbány uběhne rychle, protože jim do zad duje silný jižní vítr. Popohání je, takže se musí vzpírat a brzdit. Přinesou slatinu na faru, farář si libuje, jak jsou stateční a jak je slatina řízná, pochvaluje je i kuchařka, která hned slatinu přelévá do lahví, dostanou peníze, je i vonící káva, jakou ještě nepili, s buchtou, farář jim slíbí, že jim půjčí knížky, když jsou tak nadšení čtenáři.
Stmívá se. Trochu okounějí po Skalině a zvědavě a s velikou opatrností se dívají, jak si kluci hrají. Ale jsou si vědomi, že se nesmějí zaplést do rvačky, aby džbány nedošly úhony.
A pak je tma. Vítr sílí, změní se ve vichr. Stromy sténají, kvílejí a ohýbají se, proudy vzduchu letí nad poli i nad silnicí jako nezadržitelná záplava, jíž se nedá čelit. Ženou ve vzduchu útržky mraků, které jak by se trhaly od čel hor, splývajících vpředu s tmou. Je to opájející divoký čas, vzbouření země i živlů, které může mít rád leda Lubiňan.
Trochu si dělají výčitky, že dopustili, aby je zastihla tma, současně jsou uchváceni neobvyklostí cesty. Vítr jim rve každou hlásku od úst. Telegrafní tyče podél silnice hučí, pískají a mnohohlasně zvučí. Jsou z toho opilí.
Kují plány. "Až půjdeme do Mýta, koupíme si nové knížky, víš, takové co v létě, ano?" volá na Jurku Mikeš, ale musí se přiblížit až k němu, aby rozuměl.
Mluvit ve vichru je namáhavé, přestanou tedy a v tichu nechají volnost svým myšlenkám a fantaziím. Zastavují se u telegrafních tyčí a poslouchají, s uchem přitisknutým na dřevo, jak to v nich mnohohlasně hučí. To někdo neustále telefonuje?
Jurka vezme ze silnice kámen a začne bušit do sloupu. "Héj, kdo je tam? Slyšíte? Odpovězte! Je tam někdo? Haló, haló! Poslyšte!"
Mikeš mu vydatně pomáhá.
Některé věci může pochopit jenom kluk. Jurka miluje divokost, lítání a dobrodružství a je blázen za výpravami do neznámých končin. Má rád chmurný výraz hor na podzim, když na jejich čelech visí tmavé mraky. To všechno cítí také v sobě.
Je krásné to hučení, ten nápor, ty hlasy!
Jsou uprostřed Výpust, tmavé mraky letí nízko nad Skalkami, ale kolem jsou protrženy a je vidět vysoko k nebi.
Kdesi ve výškách, daleko za vichrem se nese jasný, trochu kvílivý, zanikající hlas, čarokrásný hlas. Zvuk píšťaly. Letí z mraků, vzlétá od země, doléhá z výšek. Podivuhodný hudec s píšťalou je hned blízko, hned kdesi vpředu, hned vysoko, jako by se vysmíval a unikal. Jeho píšťala není ani klarinet, ani píšťala z proutí. Má hlas pasácké píšťaly z třešňového dřeva, které uměli vyrábět staří pasáci. Dlouhá píšťala ovinutá lýčím. Děda Hajduch mu vyprávěl o takových píšťalách, když orali na Dolní Dolině u Březiny. Říkal mu, jak se dělají. Doma potom jednu našel a zkoušel z ní vyloudit tón. Byl to podivuhodný hlas, ale byl slabý, protože píšťala byla seschlá. Nenadál se, kdy ji uslyší hrát. Zpívá před ním plnou silou. Je to převzácný nástroj a ten, kdo píská, dokazuje, že mu rozumí. Marně otáčí hlavu. To je snad nejkrásnější a nejzdařilejší pasácká píšťala, kterou kdo vyrobil. Melodie letí vířivě a táhle, zahraje do skoku, pak zase kvílí, ztrácí se v hučení vzduchu a země. Hned blízko nad ním, hned z dálky.
Ta píšťala obsahuje všecky hlasy a tóny, které miluje. Skrývá tajemství, které láká, a má nepopsatelnou krásu.
Otevřely se mu nejen oči a sluch; otevřela se mu duše.
Chtěl se rozběhnout za ní, uchopit ji. Ale píšťala uniká.
Kdyby měl křídla, snad by ji dostihl.
Volá na Mikšeu:
"Počkej, stůj. Neslyšíš nic?"
Mikeš vrtí hlavou, trochu se znepokojí, co na něho zase vymýšlí, ale pak sebou trhne a rozběhne se k zatáčce silnice. "Slyším. Tam kdosi je."
