"Jurkóó, co budeš dělat – půjdeš do školy?" volá ze dvířek hůrky se senem a jablky Mikšo na kamaráda, kterého zahlédne jít po dvoře s vědrem na vodu. Ten se jenom letmo ohlédne. "Půjdu! My už máme u Horňáků všecko dodělané, poorané i poseté, tož co bych dělal? Naši chcou, abych včil chodil do školy!" Zastaví se na okamžik, ale to stačí, aby poznal kamarádovu nespokojenost. "Ty budeš hlavička chytrá jak Božan nebo Rudynek Fojťákových," brumlá pohrdlivě a vyplivuje slupku jablka, které žvýká labužnicky s malými přestávkami. "Do školy, furt do školy! Budeš jíst tu inkoustovou omáčku jak nějaký jura a vyskakovat a hlásit se všemi desíti jak Rudynek, když mu náhodou něco zableskne v palici a myslí, že mosí všeckých ohromit? Co se ti stalo?"
Jurka neodpovídá. Mikeš najednou jako by pochopil, přestane žvýkat, výsměšný výraz z tváře mu zmizí a on se nahne celou horní polovicí těla ven z dvířek, blíže ke kamarádovi. "Ty, ty se bojíš?" ptá se tišeji. "Ty se ho bojíš za to, že nám onehda tak nasázel?" a ukazuje rukou jakýmsi obloukem do daleka, jenž má zřejmě znamenat učitele.
"Ale hovno!" povídá Jurka podrážděně. "To bylo v pořádku, to jsme zasloužili! Však jsme dostali také doma, ne? Nemáš zadnici ještě modrou?" Zní to výsměšně, Mikšo sebou trhne. "Já bych takové dva fagany, kdyby mně něco takového udělali, rozsekal na cucky," pokračuje Jurka. "Tož jsme rytíři nebo ne? Přece nebudeme dělat takové lotroviny nebo voloviny, aby myslela celá dědina, že jsme nejhorší zbojníci! Já mu už dám pokoj!" Mikeš je užaslý, ale chápe. Jurka má velmi přísnou matku.
Poslední kousek, který vyvedli učiteli, nebyl pěkný. Ale to spískal Mikeš, když je učitel od sebe rozsadil. Protože neustále rušili a hlučeli, když seděli vedle sebe, rozdělil je a Jurku poslal do poslední lavice, až před děvčata. Pane králi, ta nuda! Potají se dorozumívali znameními; potom si posílali lístečky. Bylo to zdlouhavé a učitel dva takové lístečky zachytil a zabavil. A oba autory poslal na půlhodinu klečet na stupínek k tabuli. Potom přišel Mikeš s nápadem, který Jurku napřed ohromil: zhotoví si telegraf a budou se dorozumívat dohodnutými značkami. A stalo se. Z prázdných plechových krabiček od krému, které přibili na spodní hranu lavice, udělali soukolí a na ně navinuli špagát. To byly pohonné řemeny a vedly od Jurky dopředu, pod lavicemi, k Mikšovi. Když to při vyučování roztočili, vznikl ve třídě hluk a vrzání, jako když roztočí malý žentour. Vyniklo to nad všecek hluk ve třídě, vyrušilo to i učitele. "Co to je? Co je to za rámus – co to kdo dělá?" zjišťoval napřed. "To je sem slyšet zvenku, nebo tady kdosi vrzá jakýmsi pekelným strojem?" Pátral mezi lavicemi, ale neobjevil nic. Sotva zašel nebo usedl, začalo hučení a skřípání znovu. Vskočil, běžel mezi lavice, křičel. Mysleli, že ho raní mrtvice. Snad by to holky posléze prozradily, protože to považovaly za nestydaté a vrcholně drzé, ale učitel na to přišel sám: dal vystoupit všem klukům i holkám a prošel všemi lavicemi, pátraje, co je v nich. Pane, to stálo za to! Třída myslela, že těm dvěma hůlkou ruce rozseká, měli je do krvava rudé a napuchlé jako nakynuté buchty. A kázal si pozvat rodiče. Zvláště se divili, že jde o Jurku, chlapce s tak přísnou a dobrou výchovou. Nu, stálo to doma za to ještě jednou!
Ale to jako by byl poslední kousek, kterým narušil ve škole pořádek. Od té doby je tichý jako pěna: ani se neusměje žádnému kousku kamarádů. Sám se ničeho nezúčastní. Píše si vzorné poznámky a nadpisy látky a datum si zdobí neobvyklými bohatými ornamenty a kresbami, takže to od něho jde dál: dělá to Božan, Palo, Klement Chatrčák a další. Na učitele hledí přímo a vážně a neudělá ani jeden posunek komický nebo rošťácký.
Je těžko pochopit tuto změnu; třída Jurku nepoznává. Doma nemohou pochopit, proč najednou dává přednost škole před prací v polích. On sám nevysvětluje nikomu nic.
Zamiloval se do písničky.
Jdou podzimní dny plné větru a stesku. Někdy zakrývají svět mraky, které se šíří od hor a potáhnou celý obzor temněmodrým příkrovem. Venku je smutno, ale ve třídě je hodina zpěvu. Učitel nacvičuje novou písničku, dvojhlasně. Je to těžká práce, jako vždy, někteří zpívají falešně, jiní nezpívají vůbec, jen otvírají ústa nebo bručí, učitel se vzteká, ale konečně to jde. A snad sám neví, jak ta písnička uchvátila třídu.
"Hory, hory zelené,
nedočkáte jeseně,
ovadnete, oprchnete,
hory, hory zelené!"
Jurka jako by v tom viděl odumírání rodného kraje a hor, ležících kolem obzoru jako zasmušilá hradba. A ta táhlá, působivá melodie! Nejvíce však proniká k duši druhá sloka:
"Bez deštíčka marný květ,
bez tatíčka pustý svět,
kdybych znala k němu cestu,
běžela bych k němu hned!"
Tato písnička oživuje jeho nejhlubší životní stesk. Proto se cítí tak osamělý. Ta touha vyvstává uprostřed noci ve spánku; vidí otce, jak si ho pamatuje z doby, kdy žil. Jede s ním na voze pozdě večer po celodenní práci z Pachtů. A potom vidí otce v rakvi mezi plápolajícími svícemi.
Cestu, o které mluví písnička, Jurka zná. Vede ke skalinskému Hradu, tam leží pod navršeným rovem, pod suchou hlínou a kvetoucími astrami.
To je stesk a bolest, které v něm sedí od dětství. Přepadá ho zcela nenadále. Jako onehdy, když jel se strýcem Horňákem z Doliny.
Mohu si říkat rytíř, jak chci a kolikrát chci, mohu si opakovat a vybavovat, jak dobudu světa – teď vím jen, že jsem slabý, opuštěný chlapec, který je od dětství poznačen tím, čeho jsou druzí ušetřeni. Nic na světě mi nenahradí otce, budu vždycky sám. Každý jsme sám, i když je nás plná chalupa.
Tak mu tahle smutná písnička navždycky přiblíží školu i učitele, kterému rozuměl dosud tak málo...
I venku se Jurka chová někdy velmi divně. Vrátí se z práce od Horňáků dříve a nevyhledává Mikše ani Pala. Loudá se chvíli po dvoře a pak vychází za stodolu, do humna. Touží být sám, a nechce být zde, nýbrž vyjít ven, na širou zemi, na niž se snáší od hor, z mraků visících na jejich čelech, stále hustší šero. Teď nastala podivuhodná chvíle, v níž vítr v celém prostoru pod horami dočasně utichl, ale listí se ještě zachvívá a ucho slyší jeho hukot na horách. Za nějakou hodinu zase dorazí sem jeho dech a opět bude rozechvívat vzduch i zemi.
Je to krásná a divná chvíle. Chlapec vyjde za humna a jde chodníkem dále, po Fojtových záhumenici. Pes běží před ním, vrací se, ohlíží se po něm, ale chlapec si ho nevšímá, jde prázdnými poli, jako by poslouchal nějaký rozkaz nebo volání. Tma padá, v roztrhaných mracích nad západem dohasínají poslední záblesky světla. Jde až ke skále.
Je tam otevřený lom, hluboká skála, rána v prsou země. Ale v lámání kamene se již nepokračuje. Jedna hluboká jizva je zalita vodou, druhá, menší, je přikryta ohromným plochým balvanem. Zastaví se nad vodou, která odráží záblesky nebe i temnotu mraků, dívá se na tu hlubokou znepokojivou tůň a poslouchá ticho kolem i vzdálené hučení větru v lesích na Větrné holi a na stráních kolem. Topí se v podivném znepokojení. Valí se na něho věci, v nichž se nemůže vyznat. Tahle pole, celý tento kraj chová jakési tajemství. Zdá se mu, že slyší kroky postav, které tu chodily, oraly a pracovaly v dobách dávno minulých. Zůstaly na něm jejich stopy. I otcovy stopy. Ještě tu cítit jeho práci. Byla těžká, celý jeho život byl zatížen velikým břemenem, které ho nakonec zlomilo. A on je jeho syn. I na něho padá ta tíže.
"Jurko, Jurko!" slyší chlapec najednou ve tmě vzdálený hlas. Obrátí se, vidí malou šedou postavu za humnem na vyvýšenině u plotu. Pes také dává znamení, že ji poznal. Obrátí se k odchodu, ale podivnou náladu a neobvyklé přemítání nemůže přerušit.
"Cos tam prosím tě dělal?" ptá se matka znepokojena. "Cos chtěl do té vody skočit? To tě už nebaví kluci ani hry?"
"Ále – vždyť ani nevím, kde jsou! Mně se nechtělo je hledat!" odpovídá nepřesvědčivě a přidává se k matce, která se také obrací k odchodu. Jurka cítí, že ho pozoruje s neobvyklou starostlivostí, a když se k ní přiblíží těsně, myslí, že by ho chtěla pohladit po hlavě. Pak řekne: "Jsi podobný strýci Kryštofovi, jsi tak vytáhlý a chodíš tak dlouhými kroky! Ale proč jsi, chlapče, tak hubený? Je ti něco, jsi nemocný?" Jurka odpovídá odmítavě: "Co by mně bylo, je mně normálně!" Matka ještě projeví obavu, aby nebyl po strýci Ferdovi, aby ho netáhl cizí svět, v němž nakonec se člověk ztratí, ale Jurka už neodpovídá. Chtěl by proniknout aspoň kousek do těch záhadných věcí, kterým nerozumí.
Ale veliké tajemství života a země zůstává skryto.
Za několik dní uslyší po prvé svou kouzelnou píšťalu.
Dostane zvláštní úkol. V pátek odpoledne má donést skalinskému faráři slatiny, má prý nějaké potíže se žlučníkem či ledvinami a lahodná lubinská voda mu ulevuje. Dává si ji nosit občas, tentokrát si Jurka vezme Mikše, aby se neřeklo, že s Palem chce vylízat ty nejlepší kšeftíky. Dostávají dvě koruny, to je něco pro jejich prázdné kapsy, a kromě toho "panskou" svačinu ve farní kuchyni.
Jdou rádi. Cesta do Skaliny s plnými džbány uběhne rychle, protože jim do zad duje silný jižní vítr. Popohání je, takže se musí vzpírat a brzdit. Přinesou slatinu na faru, farář si libuje, jak jsou stateční a jak je slatina řízná, pochvaluje je i kuchařka, která hned slatinu přelévá do lahví, dostanou peníze, je i vonící káva, jakou ještě nepili, s buchtou, farář jim slíbí, že jim půjčí knížky, když jsou tak nadšení čtenáři.
Stmívá se. Trochu okounějí po Skalině a zvědavě a s velikou opatrností se dívají, jak si kluci hrají. Ale jsou si vědomi, že se nesmějí zaplést do rvačky, aby džbány nedošly úhony.
A pak je tma. Vítr sílí, změní se ve vichr. Stromy sténají, kvílejí a ohýbají se, proudy vzduchu letí nad poli i nad silnicí jako nezadržitelná záplava, jíž se nedá čelit. Ženou ve vzduchu útržky mraků, které jak by se trhaly od čel hor, splývajících vpředu s tmou. Je to opájející divoký čas, vzbouření země i živlů, které může mít rád leda Lubiňan.
Trochu si dělají výčitky, že dopustili, aby je zastihla tma, současně jsou uchváceni neobvyklostí cesty. Vítr jim rve každou hlásku od úst. Telegrafní tyče podél silnice hučí, pískají a mnohohlasně zvučí. Jsou z toho opilí.
Kují plány. "Až půjdeme do Mýta, koupíme si nové knížky, víš, takové co v létě, ano?" volá na Jurku Mikeš, ale musí se přiblížit až k němu, aby rozuměl.
Mluvit ve vichru je namáhavé, přestanou tedy a v tichu nechají volnost svým myšlenkám a fantaziím. Zastavují se u telegrafních tyčí a poslouchají, s uchem přitisknutým na dřevo, jak to v nich mnohohlasně hučí. To někdo neustále telefonuje?
Jurka vezme ze silnice kámen a začne bušit do sloupu. "Héj, kdo je tam? Slyšíte? Odpovězte! Je tam někdo? Haló, haló! Poslyšte!"
Mikeš mu vydatně pomáhá.
Některé věci může pochopit jenom kluk. Jurka miluje divokost, lítání a dobrodružství a je blázen za výpravami do neznámých končin. Má rád chmurný výraz hor na podzim, když na jejich čelech visí tmavé mraky. To všechno cítí také v sobě.
Je krásné to hučení, ten nápor, ty hlasy!
Jsou uprostřed Výpust, tmavé mraky letí nízko nad Skalkami, ale kolem jsou protrženy a je vidět vysoko k nebi.
Kdesi ve výškách, daleko za vichrem se nese jasný, trochu kvílivý, zanikající hlas, čarokrásný hlas. Zvuk píšťaly. Letí z mraků, vzlétá od země, doléhá z výšek. Podivuhodný hudec s píšťalou je hned blízko, hned kdesi vpředu, hned vysoko, jako by se vysmíval a unikal. Jeho píšťala není ani klarinet, ani píšťala z proutí. Má hlas pasácké píšťaly z třešňového dřeva, které uměli vyrábět staří pasáci. Dlouhá píšťala ovinutá lýčím. Děda Hajduch mu vyprávěl o takových píšťalách, když orali na Dolní Dolině u Březiny. Říkal mu, jak se dělají. Doma potom jednu našel a zkoušel z ní vyloudit tón. Byl to podivuhodný hlas, ale byl slabý, protože píšťala byla seschlá. Nenadál se, kdy ji uslyší hrát. Zpívá před ním plnou silou. Je to převzácný nástroj a ten, kdo píská, dokazuje, že mu rozumí. Marně otáčí hlavu. To je snad nejkrásnější a nejzdařilejší pasácká píšťala, kterou kdo vyrobil. Melodie letí vířivě a táhle, zahraje do skoku, pak zase kvílí, ztrácí se v hučení vzduchu a země. Hned blízko nad ním, hned z dálky.
Ta píšťala obsahuje všecky hlasy a tóny, které miluje. Skrývá tajemství, které láká, a má nepopsatelnou krásu.
Otevřely se mu nejen oči a sluch; otevřela se mu duše.
Chtěl se rozběhnout za ní, uchopit ji. Ale píšťala uniká.
Kdyby měl křídla, snad by ji dostihl.
Volá na Mikšeu:
"Počkej, stůj. Neslyšíš nic?"
Mikeš vrtí hlavou, trochu se znepokojí, co na něho zase vymýšlí, ale pak sebou trhne a rozběhne se k zatáčce silnice. "Slyším. Tam kdosi je."
(Z knihy Kouzelná píšťala)